Těžké časy pro demokracii
Pod střechou Cambridgské univerzity na základě rozsáhlé analýzy vědci dokázali, že se mileniálové vzdalují demokracii. Jsou nejen nespokojeni s její podobou, ale čím dál víc slyší na levicový populismus. Rozhořčení způsobené majetkovou nerovností, hospodářskou nejistotou a chováním elit trvá už příliš dlouho.
Bennettův institut pro veřejnou politiku spadající pod Cambridgeskou univerzitu publikoval rozsáhlou zprávu, která je součástí práce Centra pro budoucnost demokracie. Jmenuje se Mládí a spokojenost s demokracií a byla vytvořena na základě analýzy odpovědí téměř pěti milionů respondentů ze 160 zemí mezi lety 1973 a 2020. Výsledek tohoto obřího průzkumu zní jasně: mileniálové napříč Británií, Amerikou a jižní Evropou jsou znepokojeni podobou dnešní demokracie, a to mnohem intenzivněji, než byly ve své době nespokojené předešlé generace.
Tak jako všechno na světě, i nevole a napětí ve společnosti se pravidelně opakují. Nadšení z Evropské unie střídá frustrace a nedůvěra, globální ekonomická krize roku 2008 otřásla slepou vírou ve fungování tak rozsáhlého celku a rozdělila spojenou část světadílu na regiony. K tomu evropská emigrační krize, která vrcholila před pěti lety, stále nekončí a nadále proti sobě staví názory nejen politických špiček, ale i občanů. Společnost se stále víc polarizuje, jak ostatně ukazuje i nejčerstvější příklad v podobě několikadenního a nervy drásajícího počítání hlasů odevzdaných v amerických prezidentských volbách. Lze se potom divit, že podle výzkumů demokracie skutečně prochází svou snad největší zatěžkávací zkouškou?
Populismus sílí
Nejen v návaznosti na události posledních deseti či dvanácti let se napříč jednotlivými státy objevovala tvrzení, že mladí lidé pochybují o demokracii a čím dál víc se jí vzdalují. Tento předpoklad se však až do letošního října neměl o co opřít, a tak z výsledků z Cambridge se po analýze globálních dat za období delší než tři dekády tají dech. Mileniálové, tedy lidé narození mezi roky 1981 a 1996, jsou v porovnání s předešlými generacemi nejenže nespokojení s podobou demokracie, ale jako bonus jsou daleko nespokojenější než předešlé generace ve stejném životním období.
Závěr zprávy není jen průměrem vzešlým z pro a proti, ale dokládá, že v různých regionech jsou za nedůvěrou k demokracii další okolnosti. Ve státech, kde je demokracie dlouhodobě zavedená, například v Severní Americe, Velké Británii, Austrálii nebo jižní Evropě, narůstá mezigenerační propast v životních příležitostech. Dopad krize eurozóny na periferie a po dekády trvající majetková nerovnost nutí mladou generaci konfrontovat se se světem, kde nejsou schopní najít stabilní zaměstnání, vlastnit nemovitost nebo si založit rodinu.
A právě proto mladí lidé v těchto zemích dost často slyší na levicový populismus vedený politiky, kteří jsou připravení prolomit zažitou podobu ekonomiky a zahájit transformaci agendy zaměřené na zadluženost, nezaměstnanost a mzdy. Buďme konkrétní: v Itálii získalo v posledních volbách do poslanecké sněmovny nejvíce hlasů, tedy 32,6 procenta, Hnutí pěti hvězd, jež je považováno za populistické, antisystémové, environmentalistické a také euroskeptické, zatímco do té doby vládnoucí Demokratická strana skončila druhá s necelými devatenácti procenty.
Mezitím se v zemích, kde je demokracie stále ve fázi vývoje po přeměnách ze 70. až 90. let, konkrétně v Asii, Latinské Americe nebo subsaharské Africe, zápasí s jinými, dlouhodobě zakořeněnými problémy. Tyto státy zjednodušeně řečeno trápí hlavně korupce a otázka dodržování práva jako takového, takže zatímco starší generace, které žily v době, kdy se o demokracii bojovalo, vnímají novou podobu fungování institucí pozitivně a jsou často aktivními členy stran formujících politiku demokracie vzešlé z pádu autoritářských režimů, mladší generace vyrůstají ve stínu nedokonalosti tohoto systému.
Všechny zkoumané země mají jednu společnou tendenci: jak zpráva dokládá, mladí lidé z těchto zemí výrazněji inklinují k antisystémovým kandidátům slibujícím svržení stávajícího establishmentu, a jako příklad uvádí ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, jenž byl voliči považován za antisystémového, s centristickým programem na obnovení demokracie s důrazem na boj proti korupci, případně současného prezidenta Brazílie Jaira Bolsonara. Ten je zase často označován za nacionalistu a populistu, který nejednou otevřeně vyjadřoval sympatie k vojenské diktatuře.
V roce 2017 se díky průzkumu, který vypracovala společnost YouGov, zjistilo, že téměř polovina mladých Evropanů (48 procent) již nepovažuje demokracii za „nejlepší formu vlády“. Hned 58 procent Francouzů a 55 procent Italů jsou skeptičtí natolik, že je podle nich demokracie stejně dobrá nebo špatná jako jiné formy vlády včetně diktatur. Odráží to názor britského sociologa a politologa Colina
Crouche, podle nějž se západní demokracie plynule přetransformovala do „postdemokracie“, což je taková společnost, kde se demokracie stává jen formálním exteriérem, zatímco uvnitř se vliv a moc točí v malých kruzích politicko-ekonomické elity.
Cesta dolů
Zajímavostí plynoucí z výzkumu je i to, že zatímco mileniálové žijící na území západní Evropy jsou v porovnání se staršími generacemi se směrem, jímž se demokracie ubírá, čím dál nespokojenější, jejich východoevropští vrstevníci zůstávají optimističtější. Přestože celková důvěra v tento režim ve východní Evropě zůstává nízká, spokojenost každé nové generace je větší, než tomu bylo u jejích předchůdců.
Jakým způsobem je možné obnovit důvěru v demokracii v době, kdy tato forma vlády čelí systematické nespokojenosti obyvatel a aktivní populistické mobilizaci? To je hlavní otázka, která se v závěru zprávy pokládá. Vzestup populismu signalizuje, že existující struktury nedokázaly zvládnout dlouhotrvající rozhořčení společnosti způsobené majetkovou nerovností, ekonomickou nejistotou a jednáním ekonomických a sociálních elit.
„Pokud populistické výzvy šokují umírněné strany a její představitele natolik, že se rozhodnou přijmout opatření ke zvratu těchto trendů spíše než se pustit do kosmetických pokusů rebrendovat politiku minulosti, pak vlna populismu stále může dovést demokracii spíše ke znovuzrození než k nástupu jejího postupného úpadku,“zní z Cambridge jako doporučení.
Ještě v červenci minulého roku lídr britských Liberálních demokratů Ed Davey dost trefně vyjádřil jeden z důvodů občanské skepse: „Máme tu jakýsi předěl mezi zastupitelskou a přímou demokracií. Myslím, že naše zkušenost s přímou demokracií v poslední době není nijak šťastná, existuje tedy inovativnější přístup k deliberativní demokracii, participativní demokracii, jakkoli se to dá nazvat,“tvrdí a na příkladech kanadského
Calgary a islandského Reykjavíku dodává, že je mimořádně důležité, aby se občané mohli podílet na spoluutváření místa, kde žijí, měli možnost aktivně se ke změnám vyjadřovat a hlavně je navrhovat.
O současné podobě demokracie se dá mluvit dlouze: o tom, jak v denním provozu funguje „vláda lidu“, co a pro koho znamená rovnost před zákonem, zda je v ohrožení dodržování základní listiny práv a svobod, či o tom, jak je důležitá vysoká volební účast. Lidé, kteří od svých spoluobčanů skrze volby dostávají možnost reprezentovat jejich názor a udávat směr celému státu, jsou jedním ze zdrojů informací a následných výsledných pocitů, jež termín „demokracie“vyvolává napříč generacemi.
Sloupkař britského deníku The Guardian Richard Wolffe se dva dny před volbami ve Spojených státech u Donalda Trumpa pozastavil nad tím, jak dlouhou cestu urazil dosavadní americký prezident směrem ke snížení kredibility americké demokracie, a to hned v globálním měřítku. Podpora demokracie byla dlouhodobě ústředním bodem americké zahraniční politiky, Donald Trump však svůj mandát využíval spíše ke zpochybňování legitimity tohoto směru i na vlastním území. Ještě dřív, než se prezidentem vůbec stal, se ve svých projevech neustále navážel do stávajícího establishmentu a jeho zmanipulovaného systému.
Navzdory mobilizační rétorice letos nedokázal obhájit svůj mandát, prohrál a v lednu příštího roku ho v prezidentském křesle vystřídá středový demokrat Joe Biden. Bude mít co dělat: nejenže se chce pokusit stát prezidentem všech ve státě, o němž političtí komentátoři mluví jako o „dvou Amerikách“, ale také bude muset lavírovat mezi rozhněvanými republikány a progresivními demokraty, pro něž umírněnost znamená nečinnost. Nicméně: je tohle dokladem faktu, že se mladí lidé postupně začínají od laciného populismu odvracet, anebo je to naopak potvrzení skutečnosti, že slyší na levicovou rétoriku progresivistů, kteří chtějí systém změnit také, jenže zleva?
Zatímco starší generace, které žily v době, kdy se o demokracii bojovalo, vnímají její fungování pozitivně, mladší generace už jen vyrůstají ve stínu nedokonalosti tohoto systému
Zatímco mileniálové žijící v západní Evropě jsou čím dál nespokojenější, jejich východoevropští vrstevníci zůstávají mnohem optimističtější
Indexové lapálie
Na stránkách britského deníku The Economist je momentálně k dispozici Index demokracie za rok 2019. Podle něj se Česko umístilo na 32. místě jako země s poznámkou „demokracie s nedostatky“. Naše sousedy najdeme na různých místech a rozhodně ne u sebe: Německo okupuje příčku číslo 13, Rakousko je jen o tři stupínky níž, ovšem Slovensko je až 42. a Polsko dokonce až 57 (mimochodem, nejlépe režim těsně propojený se svobodou dokáže uchopit Norsko, jež je na indexu premiantem, a nejhůř zase Severní Korea, která se nachází na posledním 167. místě).
O zpracování indexu se stará britská výzkumná a analytická divize Economist Group a oficiálně nese název Economist Intelligence Unit. Stejná společnost ještě v lednu letošního roku publikovala informaci o tom, že globální demokratické skóre je nejhorší od roku 2006, kdy se žebříčku začala věnovat. Mluví se o ústupu demokracie a je důležité si uvědomit, že to bylo ještě předtím, než situace spojená s proticovidovými opatřeními napříč světem nastolila svoje vlastní pravidla. Jak kartami a potažmo žebříčkem tento stav zamíchá, se dozvíme příští rok. Je dost pravděpodobné, že se leccos změní. A k lepšímu to nebude.