Lovil jsem ženy jen kvůli statistice
Vydání českého překladu románu Op Oloop se může jevit jako příjemné splacení letitého dluhu. A nejen to, románem Juana Filloye jako bychom si doplňovali další mezírku ve skládačce světové modernistické literatury. Jenže přes tohle starosvětsky spokojené kompletování se nakonec přežene daleko silnější poryv, jenž potvrzuje, jak moc zůstává román argentinského autora živý – a to dojem blížící se jistotě, že jeho pětaosmdesát let starý text je daleko modernější než řada současných děl.
Přestože se s tvorbou Juana Filloye (1894–2000) setkáváme poprvé, není to pozdě. Naopak, jde o setkání s dílem evidentně nadčasovým, což znamená, že se nemusí nikam drát, může si v klidu na svou chvíli počkat. Opa Oloopa vydalo v překladu Víta Kazmara pražské nakladatelství Rubato, což je dalším důkazem toho, že letošní koronavirové patálie zvýraznily proluku mezi malými a velkými nakladateli. Proto je nyní daleko jasněji vidět, že pozoruhodné tituly přináší ve valné většině právě ti malí, jelikož se nedrží rychlého proudu autostrád, naopak je baví jezdit podél příkopů a vymetat rozličné zapadákovy – ať už z hlediska geografického, nebo časového.
Op Oloop se asi nestane žádným prodejním hitem v době zavřených knihkupectví, nicméně je to jistě počin, který se usadí v hlavách a srdcích mnoha literárních fajnšmekrů, protože je opravdu zaznamenáníhodný. Čímž se dostáváme k tomu, že současný knižní trh jede především na zisk a na rychlou spotřebu. To není obžaloba a ani nic překvapivého, jen je dobré tuto skutečnost mít na paměti, až zas bude někdo vykřikovat, že pokud nebudou zachráněni nakladatelé, ohrozí to českou kulturu. Někdo by totiž naopak mohl říct, že existence některých nakladatelství spíš českou kulturu ohrožuje. Mezi nakladateli jsou pochopitelně rozdíly, často propastné.
Autor jako postava
Číst Opa Oloopa (1934) je jako dávat si studenou sprchu za parného dne v mansardě majestátního domu s výhledem na pestré hemžení městského života. O samotném Juanu Filloyovi se můžeme dozvědět, že byl inspirací pro mladší krajany, významné literáty Jorgeho Luise Borgese (1899–1986) a Julia Cortázara (1914–1984), které oba nakonec přežil. Živil se jakožto soudce a zároveň napsal pětapadesát románů, přičemž jejich názvy jsou vždy složeny ze sedmi písmen. Volný čas trávil tvořením palindromů – má jich na kontě víc jak šest tisíc –, textů majících stejný význam i v případě, že se čtou pozpátku. Argentinský spisovatel byl v písemném kontaktu rovněž se Sigmundem Freudem a ke své dlouhověkosti podotýkal, že touží žít ve třech stoletích, což se mu nakonec o kousíček nepovedlo.
Když se tedy seznamujeme s biografií Juana Filloye, máme pocit, že se jedná o jednu ze svérázných postaviček, které se často zabývají či řídí různými exaktními vědami, zkrátka o „geniální hračičkáře“Georgese Pereka (1936–1982). Sám Perec byl nejen fantastickým spisovatelem, ale zároveň výrazně nadaný k užívání logiky, matematiky či herních systémů a využíval toho přímo ve svých literárních dílech. K vrcholným projevům veškerých Perekových dovedností patří rozsáhlý román Život návod k použití (1978) a ne náhodou tento francouzský velikán patřil do skupiny Oulipo, to jest Dílny potenciální literatury.
Stejně tak by se Juan Filloy však neztratil v „encyklopedii“literárních podivínů, již sestavil barcelonský prozaik Enrique Vila-Matas (* 1948) v knize Bartleby a spol. (2000), přestože jde často o spisovatele, kteří nic nepublikovali a někdy ani nenapsali, a naopak jako nanejvýš odpudivý grafoman je tu prezentován stvořitel komisaře Maigreta Georges Simenon. Argentinský literát by s pětapadesáti romány asi patřil spíš na „psavý“břeh literatury, i když životním příběhem ke skvadře originálních potemníků.
Ať si koupěj vlastní!
Pokud se tak prostřednictvím životopisných dat Juana Filloye ocitáme v tom úžasném sále, kde dlí modernističtí velikáni 20. století, pak konkrétně prostřednictvím románu Op Oloop opět hledíme do fascinujícího literárního krasohledu, jako tomu bylo při čtení řady velkých děl z pera těchto autorů.
Když vidíme, že se příběh Opa Oloopa odehrává během čtyřiadvaceti hodin, potom si samozřejmě nelze nevzpomenout na Odyssea (1922) Jamese Joyce, včetně té podobnosti, že podroušený Štěpán Dedalus míří do nočního downtownu a Op Oloop zas v časných ranních hodinách do nevěstince. Takže modernistická fascinace jedním dnem je naplněna i v románu argentinského literáta.
A jestliže prvotní setkání s Juanem Filloyem a s jeho románem navodí velmi přátelskou povědomou atmosféru, pak je ještě zintenzivněna v nejrozsáhlejší kapitole románu popisující večeři, na niž Op Oloop sezval své přátele. Protože kontrolované mudrlantské žvanění, to je vrchol spisovatelského umění a zároveň nejvybranější čtenářský požitek. Navíc když se zde pohybujeme na škále od odborné debaty plné speciálních termínů až po rafinované vulgarismy: například jedna z postav doplní diskusi o výbuších přímo u slavnostní tabule vlastní, neslušnou verzí výbuchu, a tento „burácivý flatus“ještě doprovodí zvoláním: „Ten byl pro chudý! Boháči ať si koupěj vlastní…“
Rozkošnost Filloyova románu zařídí i to, že někdy hovory postav upomenou na rozpravy Antonína Důry a jeho druhů z Vančurova Rozmarného léta (1926). Op Oloop však dá debatou nad jednotlivými chody opulentní večeře pochopitelně v prvé řadě vzpomenout na nekonečné hovory z Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (1923), především na ty z vojenského vlaku mířícího na frontu. Mimochodem, autor onoho „výbuchu“má v Opu Oloopovi přezdívku Student, jež vyplývá z faktu, že je „věčným studentem“.
Což se rýmuje právě s historkou z Haškova románu o věčném kandidátovi lékařského titulu, který nechtěl ukončit univerzitu, jelikož stipendium zaručené ve strýcově závěti po dobu studia bylo čtyřikrát vyšší než plat asistenta v nemocnicích, ovšem štěstí tohoto výtečníka skončilo v důsledku zbrklého činu Gavrila Principa. Ve zkráceném řízení totiž obdržel válečný doktorát, aby mohl jít sloužit na frontu, a to přesto, že na všechny otázky závěrečné písemné zkoušky odpovídal: „Lecken Sie mir Arsch!“
Zvláštností Opa Oloopa není pouze to, že je Fin a jeho příběh se odehrává v Buenos Aires. Tam tento statistik přišel poté, co svedl neúspěšný boj v rodné zemi pod rudou zástavou – ano, je to přesně ta, co myslíte… V tomto směru může Op Oloop připomenout samotného Jaroslava Haška, velitele města Bugulmy, jenž po návratu do Prahy čelil otevřenému nepřátelství ze strany legionářů.
Ona lže jemu, on jí
Op Oloop je statistik, proto příznačně nakládá se svým životem. Všechno má naplánováno a všechno si zaznamenává. Mohli bychom tak čekat do podrobností zachycený pohyb této postavy přes poušť jednotlivých hodin 22. dubna a též začátku dne následujícího. Opět se tedy vynoří vzpomínka na Georgese Pereka, jenž v disciplíně „úmorně detailní popis“vynikal a uměl tímto způsobem vytvořit opravdu svíravou atmosféru „života po Osvětimi“.
Jenže román Juana Filloye vlastně pojednává o tom, jak se stroj jménem Op Oloop právě porouchal, jelikož ochořel láskou. Finský statistik se zamiloval do mladičké Franzisky a oznamuje záměr zasnoubit se, načež je povolán lékař. Již předtím v tureckých lázních a vlastně i následně v parku Op Oloop vykazuje znaky poruchy svého chování. Je to mrákotné putování plné blouznění a z našeho hrdiny je učiněná mátoha. Proto se taky jakožto pořadatel na večeři dostaví se zpožděním. A přestože jde o výhradně pánskou společnost, je často řeč o lásce.
V románu vůbec slyšíme tolik nejrůznějších definic, až to vytváří další komický efekt: „Vím, že zásnuby jsou krása nepřečteného díla; svatba, vzrušení při obracení prvních stránek; manželství, errata manželů…“Jinde zas: „V manželském životě se sčítají tři různé lži: ona lže jemu, on jí a všichni čtyři celému světu.“Někdy je náhled ještě věcnější: „Každý otec ví, že lék na dceřinu chorobu je zavěšen v poklopci muže, jehož miluje, nebo libovolného muže, jehož přízeň přiláká.“
Je totiž nutno dodat, že ona slavnostní večeře se nekoná jen tak a nemá souvislost ani se zmíněnými zásnubami. Jde o oslavu skutečnosti, že Op Oloop se chystá tuto noc navštívit tisící ženu ve své statistice, přesněji řečeno prostitutku, neboť statistik je člověk pragmatický, možná dokonce bezohledně asociální: „Lovil jsem ženy, abych ulovil jejich údaje. Lov se z tělesnosti přemístil do statistiky. A nevím, jaký zvláštní půvab jsem nalezl ve sblížení sexu a počtu, ale při souloži jsem rozkoš odkládal, abych ji později získal zpět v počtářské radosti.“Na Opovo přiznání reagují spolustolovníci po svém: „Neříkal jsem vám, že by nám dokázal říct, jaký je ukazatel celosvětového pohybu filcek?“
I podle poslední citace je evidentní, že se ocitáme v románu, jenž je též výrazným zachycením jakéhosi zmoudření přítomných mužských postav. Respektive takto mezi sebou rozmlouvají muži, kteří si již zakázali být naivní a rozněžnělí, protože už jsou na to příliš staří, a tak se zahalili do plášťů spíchnutých z jedovatých vtípků a cynických nití.
Nicméně Op Oloop je především příběhem vykolejení. Proto pestrým románovým textem, navíc bohatě podmáčeným žvanivostí, neustále jako postřelená srna kličkuje bolestný romantický příběh – a nejde pouze o nešťastnou návštěvu Franzisky a věčné redefinování lásky.
Jsou tu totiž i překvapivě pohnuté momenty z bordelu. Pokud bychom si tak chtěli opět pomoct tuzemským příměrem, je to, jako bychom četli v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války kupříkladu mimořádně veselou pasáž o sapéru Vodičkovi, ale pod ní neustále prosvítaly verše Hrubínovy Romance pro křídlovku.
Knihy nakladatelství Rubato mají sice kapesní formát, nicméně české vydání románu Op Oloop argentinského autora Juana Filloye přináší obrovské potěšení. Bez nadsázky jde o nakladatelský čin, díky němuž se můžeme opět vrátit do zlatých časů modernistické literatury.
Všechno není fajn
Patrně nepřekvapí, že v Opu Oloopovi nedojde k happy endu ani k věcnému vystřízlivění. Naopak vyvrcholení románu argentinského tvůrce je podobně tiše tragické, plné prázdnoty, jako je tomu v románovém debutu Samuela Becketta Murphy (1938). Jakožto charakteristiku finálního rozpoložení Opa Oloopa tak lze odcitovat z Joyceova Odyssea větu: „Zamlkle se šinul zamlklý koráb.“Snad by se dalo dokonce říct, že v završení Opa Oloopa i Murphyho nacházíme předzvěst existencialismu – ostatně Jean-Paul Sartre vydává Nevolnost rovněž již v roce 1938.
Při rozplývání se nad Opem Oloopem tedy nejde o žádnou automatickou zdvořilostní úklonu před muzeálním kouskem. Román z roku 1934 je živou vodou – pochopitelně i díky šťavnatému překladu – pro českou literaturu. Už jen proto, že zdejšímu naturelu je blízký přístup, kdy se nic nebere smrtelně vážně, neboť cokoli se dá přece zabalit do hospodského tlachání. Což ovšem na druhou stranu ještě vůbec neznamená, že je všechno fajn.
A hlavně, nepřehlédnutelná je moudrost Filloyových postav, jelikož si dokážou dělat legraci sami ze sebe. Na naléhavou otázku „Kam se poděl tvůj morální postoj?“bryskně přiletí odpověď: „Já míval čokla a ten se jmenoval Postoj!“Ovšem když je řeč o psech, tak jsme vlastně zase zpátky u Švejka, a hned si představujeme, jak by asi na takovou otázku odpověděl on: „Takovej postoj, to je moc užitečná věc. To já znal jednoho brašnáře z Vršovic a ten vám…“
Slavnostní večeře se nekoná jen tak a nemá souvislost se zmíněnými zásnubami. Jde o oslavu skutečnosti, že Op Oloop se tuto noc chystá navštívit tisící ženu.