Trochu jiná dámská jízda

Ze zámku Kostka, který v historii dobyl každý, kdo šel náhodou okolo, až na nizozemský královský dvůr. Tudy vede cesta tradičně jednoduchého, ale mimořádně vtipného příběhu dalšího pokračování série románů o Poslední aristokratce z pera spisovatele Evžena Bočka.

Kdo od literatury nutně očekává něco víc a odmítá chápat existenci žánrových děl (ano, opravdu jsou takoví snobi), bude zklamaný, jemu tato kniha nic moc nenabídne. Tady jde jenom o humor. Jeho chyba. Jde o humor výborný.

Trefa do zlatého vejce

Evžen Boček, kastelán ze zámku Milotice na jihovýchodě Moravy, vydal letos na podzim svou šestou knihu. Svůj literární debut zažil už před dvaceti lety, byť prvotinu Deník kastelána ještě cudně skryl za pseudonymem Jan Bittner (než se k ní při dalším vydání v roce 2014 přiznal pod vlastním jménem), s druhou knihou si dával na čas – ovšem čekání stálo za to. Šlo o první díl nyní již pentalogie (přičemž je jasné, že šestý díl nás s jistotou čeká) Poslední aristokratka, který zaznamenal obrovský ohlas: Divadlo Na Jezerce podle románu uvedlo stejnojmennou hru, loni podle něj vznikl celovečerní film... a hlavně se knížka prodávala a četla. Humor na čtenáře doslova stříkal z každé věty, vtip za vtipem se valily v kadenci kulometné palby a střet světa potomků šlechtické rodiny, jež po letech v emigraci restituovala moravský zámek Kostka, s českou realitou devadesátých let v podobě panoptika z řad personálu (někdo je ujetý méně, někdo více, každopádně jsou ale ujetí všichni) získal pevnou základnu fanoušků. Ne náhodou se také Boček za svůj román stal historicky prvním laureátem Ceny Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku. A ne náhodou jeho nakladatel Martin Reiner z Druhého města přiznává, že ho Boček vlastně živí.

Vlastně je tak trochu symbolické, že žezlo nejlepšího humoristy Evžen Boček (* 1966) převzal právě po Švandrlíkovi. Rozhodně nelze tvrdit, že by snad Boček od Švandrlíka opisoval, určitě ale platí, že byl pozorným žákem svého učitele: podobnost jejich jednoduchého stylu, stavbě komických situací, situačních gagů a třeskutě vtipných dialogů je neoddiskutovatelná. Při četbě Aristokratky si nelze nevzpomenout na Černé barony, žáky Kopyta a Mňouka a spoustu dalších. Ve své minulé recenzi na předchozí díl Aristokratky jsem psal, že se může brzy stát, že se nebude říkat „Boček píše podobně jako Švandrlík“, ale „Švandrlík psával podobně jako Boček“. Jako kdyby to ale milotický kastelán tušil, a začal do své tvorby pouštět vlivy dalšího génia humoristické literatury. Ale k tomu se dostaneme později.

Po prvním díle rychle následovaly dva další, které na sebe přímo navazovaly (vznikly také jako jeden tlustospis, který nakladatel kvůli délce rozdělil na tři samostatné knihy). V závěru trilogie však spisovateli začal maličko docházet dech, a navíc se zdálo, že se tato zápletka vyčerpala. Omyl. Po (v řeči televizních seriálů) bonusovém nebo speciálním čtvrtém díle, který se osazenstva zámku Kostky týká jen okrajově a mnohem víc v něm jde o dvě zločinecké bandy plánující Kostku vykrást (ve skutečnosti šlo o Bočkovo vrcholné vzepětí: okamžiky, kdy se skupina idiotů střetne se skupinou ještě větších idiotů, hrozily čtenáři protrhnout bránici), přišla letos na řadu pětka.

Uklízečka u královny

A v ní jsme zpátky tam, kde si čtenáři přáli, na Kostce s jejími obyvateli. A s novou zápletkou: poté, co se ve čtyřce na zámku objeví dosud nepoznaný Rembrandtův obraz Portrét služebnice alias Bordel v kuchyni, ho rodinka potrhlých aristokratů vrátí nizozemské královně

inzerce a vyslouží si pozvánku do jejího paláce. A právě dámská jízda do Holandska (cesty se účastní pouze vypravěčka Marie, její matka a kuchařka a „kurátorka“paní Tichá, která obraz jen jednou ročně přetáhla mopem) je zpestřením do té doby tradičního vyprávění ze zámku Kostka. Totiž, tradičního – nelze si nevšimnout, že se charaktery některých postav zajímavě změnily, a nejvíc se to týká samotné Marie, která se z role glosující vypravěčky mění v aktivní hybatelku děje a minimálně v první části knihy řádí na zámku jako černá ruka.

Tohle osvěžující zpestření má ale za následek, že jsou – celkem logicky – upozaděny mužské figury. Zamrzí to zejména v případě lidi a hlavně návštěvníky nenávidějícího kastelána Josefa; naštěstí to alespoň částečně vynahradí prostor pro věčně opilou herdekbabu paní Tichou, jejíž chování slonice v porcelánu na nizozemském královském dvoře donutí k salvám smíchu i věčného škarohlída.

Do Nizozemska a Anglie

Úplně poslední část románu ale překvapivě zcela přehodí výhybku. Spoilerovat se nesluší, tak nic neprozrazujme, dodejme jen, že z humoristické legrácky se najednou dostaneme do pohádkové červené knihovny se všemi klišé, co k tomu patří, včetně mladého, krásného a okouzlujícího nápadníka, který je, co čert nechtěl, zrovna z nejbohatší nizozemské rodiny. Těžko věřit, že by šlo o Bočkův nevědomý přešlap, mnohem zajímavější je pozorovat to jako stylistický experiment: nevnímala by zamilovaná devatenáctiletá dívka svět právě tak jako Marie? A nedokázal Evžen Boček v prvotině Deník kastelána, že velmi dobře umí napsat nejen humoristickou, ale i velmi temnou a místy strašidelnou existenciální literaturu?

Mnohem víc jde spíš o nakouknutí do jiného literárního světa – světa, kde koukáme za roh, jestli tam náhodou nestojí komorník Jeeves. Ano, právě v zábavných románech P. G. Wodehouse se dějí přesně tyhle přeslazené pohádkové náhody, s nimiž si autor pohrává, rozvíjí je, jemně paroduje, aniž by se jim vysmíval, a nakonec nechá postavy spočinout v objetí. A Evžen Boček dokázal, že je nejen učenlivým žákem Švandrlíkovým, ale i Wodehouseovým: ostatně hned v názvu čtvrtého dílu série Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka na Wodehouse a jeho Vlnu zločinnosti na zámku Blandings přímo odkazuje.

Pokud se čtenář nebude rýpat v detailech, které by se v době, kdy se Aristokratka odehrává, tedy na podzim 1997, nemohly stát (jako jsou některé popkulturní narážky), užije si zábavný humoristický román s přesahem k jiným literárním velikánům. A to na současné české scéně, kde se o humor nepříliš úspěšně snaží leda Patrik Hartl, není k zahození.

Jeho fanoušci se konečně dočkali. Spisovatel Evžen Boček, který momentálně asi nemá na poli nenáročné humoristické literatury konkurenci, vydal další pokračování svého bestselleru o poslední aristokratce z jihomoravského zámku Kostka. A je pořád ve formě.

Co se týče vztahu obou spisovatelů, brzy se může stát, že se nebude říkat „Boček píše podobně jako Švandrlík“, ale „Švandrlík psával podobně jako Boček“