Albertov: místo vzdoru i spontaneity
Připomínat si 17. listopad na rušné Národní třídě je při karanténě ošidné. Nabízí se vylidněný Albertov. Mix událostí z let 1939 a 1989, kampusu, zahrad, dřevěných studentských kolejí a nebeského Jeruzaléma Karla IV. nad tím.
Kdyby znal středověk slovo brownfield, padalo by na oblast Albertova. Ví se, že Karel IV. založil Nové Město pražské. Méně se ví, že v rámci hradeb zůstaly nezastavěné oblasti. Patřil k nim právě Albertov.
Formálně vzato je to jedna ulice. Ale v širším smyslu je to celá univerzitní čtvrť od Karlova náměstí až po jižní hradbu Nového Města u Botiče. Gotika, renesance, baroko ani klasicismus tu nezanechaly větší stavby. Až po roce 1882, když se Karlova univerzita rozdělila na českou a německou, když vznikla potřeba stavět nové ústavy i to, čemu se dnes říká kampus, padla volby na tento areál zahrad, sadů a dostupných pozemků.
Má své kouzlo. Vznikl na přelomu 19. a 20. století a pak jako by se na sto let zakonzervoval. Až nyní chystá UK velkou investici – výstavbu Biocentra a Globcentra, což tvář Albertova po sto letech změní. Takže se nabízí řada důvodů, proč tam vyrazit, ať už kolem 17. listopadu či později.
Provizorium přežilo sto let
Za prvé proto, že v době vyznávající „sociální distanc“je na Národní třídě až moc plno. To na Albertově narazíte jen tu a tam na živáčka. Za druhé si tam oživíte leccos ze starší a nové historie. I to, jak se dějiny podepisují na tváři města. Začněme od těch nových.
Stojíte-li na křižovatce ulic Albertov a Studničkova, jste v epicentru. Právě tam bylo 17. listopadu 1989 jádro ohlášené manifestace (u místa řečnické tribuny, na budově Přírodovědecké fakulty UK, je nenápadná deska). Odtamtud se pak vyrazilo do centra, posléze až na Národní třídu. A právě tudy (od Hlavova ústavu) se v listopadu 1939 ubíral pohřební průvod Jana Opletala.
Ulice Albertov bývala i jazykovou hranicí v rámci UK. Ústavy na její severní straně byly německé, na jižní české. Na východní straně je univerzitní genetická zahrada, nad ní silueta matfyzu a chrámu na Karlově. To byla alegorická Chrámová hora v představě Karla IV. o nebeském Jeruzalémě. Překvapí-li vás, že před ní stojí „špačkárna“, tak vězte, že ta strážní budka je exponátem muzea policie.
Za třetí a možná nejaktuálnější. Budovy vědeckých ústavů vyrostly rychle v posledních letech monarchie. Po vzniku republiky narůstal i počet studentů. Noví přicházeli i z ciziny, též ze zemí zavádějících numerus clausus pro židovské studenty (tak se do Prahy dostali i František Kriegel nebo Simon Wiesenthal).
Proto byl na Albertově roku 1921 postaven Studentský domov: za peníze získané z USA, tedy i trochu v americkém stylu – dřevostavba soustřeďující kolej, menzu, klubovnu, čítárnu, kavárnu, prádelnu i ambulanci. Byla zamýšlena jako
Albertov 1 2 3 4 5
6
7 8 5 7 4 8 provizorium, ale jak už to u provizorií bývá, slouží i po sto letech.
Jenže pozor. Jakmile se tu začne stavět Biocentrum, dřevěná a nostalgická albertovská menza ustoupí (zbourá se). Takže půjdete-li kolem, vnímejte ji jako relikt časů, po kterých už v Praze nic tak spontánního nezbylo. Ostatně i autor těchto řádků vzpomíná, jak se na víkend za dvě stravenky na Albertově pořizovaly „trenčiansky párok s fazulou“(konzerva) a vejce natvrdo. 1 6 9 12 2 3 11 10 9 10 11 12
Za další. Málo se zdůrazňuje, že Albertov soustředil nejvíc nobelistů u nás. Ve Viničné č. 7 přednášel Albert Einstein, v Hlavově č. 8 Jaroslav Heyrovský, na německé medicíně studovali budoucí manželé Coriovi.
Na závěr. Je to krásný, do značné míry spontánně působící a už sto let zakonzervovaný kout Prahy, na nejjižnějším okraji Nového Města. Můžete si v duchu představovat, co by si o něm dnes pomyslel král a císař Karel.