Po deváté hodině se zvedá mlha

Osudová bitva byla načasována na dobu oběda Pár hodin před tím nabízeli duchovní vojákům obou táborů náboženskou útěchu

dorazilo na Bílou horu patrně o půlnoci. Kdy bylo stavovské vojsko sešikováno, není možné s jistotou říci. Patrně se tak mělo stát 8. listopadu po ránu. Můžeme si vůbec představit, že by armáda po namáhavém zhruba osmihodinovém pochodu odpočívala v noci ze 7. na 8. listopadu v bojovém šiku přímo na planině? Přesto bylo šikování stavovského vojska nařízeno dříve, než se k boji rozestavil nepřítel.

Kníže Anhalt vybral jako místo pro svedení bitvy západní svah pláně. Zde nechal sešikovat vojsko do dvou rovnoběžných řad s poměrně velkými mezerami tak, aby oddíl druhé řady či šiku mohl vstoupit do řady první. Snad bychom mohli toto rozložení stavovské armády přirovnat k části šachovnice, za niž Anhalt postavil zejména uherskou lehkou jízdu jako pomyslnou třetí řadu. Pět praporců jezdeckého pluku české stavovské armády mělo předsunutou pozici – mohly se volně pohybovat na obě strany. Stavovské vojsko tvořily praporce pěchoty a jízdy. Plná pěší kohorta měla mít 300 a jezdecká korneta (praporec) 100 mužů, ale kvůli dlouhému tažení málokterý útvar disponoval plným počtem vojáků.

Do první řady či šiku Anhalt postavil: čtyři mansfeldské kornety, čtyři moravské pěší praporce, čtyři kornety uherské jízdy, další čtyři praporce moravské pěchoty, osm neúplných kornet dolnorakouské jízdy, čtyři praporce pěšího Hohenlohova pluku, další čtyři praporce Hohenlohova pluku, jednu kornetu královské jízdy a tři české krajské kornety, devět kornet Bubnových a Solmsových a nakonec šest Thurnových. Toto pořadí postupuje zprava doleva, tedy od obory Letohrádku. Je rovněž známo, že na levé křídlo prvního šiku mělo nastoupit 1500 Uhrů. Ty ovšem vrchní velitel nepočítal, neboť zatím nenastoupili k boji. Vojsko na české straně, které bylo v bitvě opravdu nasazeno, čítalo 15 000 mužů. Připočteme-li muže, kteří odešli do hlavního města (5000), a také počet Uhrů (2000), dostáváme se k číslu, jež jen málo překračuje 20 000 mužů. V oboře byl pak v záloze Anhaltův pěší pluk, poloviční pluk Jana Arnošta, vévody Výmarského, a osobní garda krále Fridricha.

K tomu bylo k dispozici ubohých šest těžkých děl, po třech na každé z předsunutých samostatných hradeb. Početní stav vojska byl oslaben i o ty muže, kteří se nacházeli v královské oboře. Vždyť po prolomení hradby tyto oddíly nedostaly

Výpad plukovníka Gauchiera

Mýlili bychom se, kdybychom vylíčili noc před osudovou bitvou jako „pouhý“veliký přesun vojsk. Nepochybně tomu tak nebylo. Postaral se o to noční útok burgundského důstojníka, plukovníka Buquoyovy armády Nicoly de Gauchiera. Jednalo se o zkušeného profesionálního vojáka, jenž sloužil po třicet let španělskému králi, velmi často u vojsk, jež najímal a vydržoval pro vojenské plány svých rakouských příbuzných. Obrazně řečeno jeho horká krev jako by vzkypěla poněkud dříve než na bitevní pláni.

To bylo tak. Asi kolem jednadvacáté hodiny, právě v době, kdy se začali zvedat Maxmiliánovi vojáci k poslední etapě svého putování, vjel do prostoru mezi Unhoští a Bílou horou sbor tohoto zkušeného důstojníka. Lze souhlasit s tím, že tento výpad měl pozvednout morálku katolického vojska. Za plukovníkovou akcí se neskrýval opravdu více než pokus zaútočit na uherské vojsko.

Kolik mužů měl Burgunďan na noční dobrodružství ze 7. na 8. listopadu 1620 k dispozici? Buquoy mu poskytl půl pluku valonské jízdy, k níž se připojilo asi 200 jezdců z ligistického Cratzova pluku. Tento moment dokládá, že krátce před bitvou panovaly mezi oběma armádami soulad a spolupráce. Navíc dostal Gauchier k dispozici dva praporce kozáků. Dohromady velel 800 až 1000 jezdců.

A byl to právě Gauchier, jenž při svém průzkumu zjistil, že české vojsko uniklo; pustil se proto za ním... Nikdo se mu nestavěl do cesty, a tak za jasné noci odbočil vlevo ze silnice a dostal se až k severní zdi obory Hvězda. Pod ní se rozkládala ves Ruzyně, jež od nepaměti patřila břevnovským benediktinům. V ní rozbila tábor uherská lehká jízda. Gauchier tábor napadl a způsobil velké ztráty na životech jeho dočasných obyvatel. Jen některým Uhrům se podařilo prchnout vesnicí do nedalekého českého ležení. Gauchier přitom ukořistil snad tisícovku koní. Přepadení vyvrcholilo tím, že sám Gauchier zapálil vesnici a v záři plamenů bylo možné pozorovat zděšený úprk nepřítele...