Skoč a ukaž mi cestu zas!
dvě dekády, Karel Jaromír Erben se zabydlel v čítankách ještě dřív, než vydal Kytici oficiálně; už ve dvaapadesátém roce se objevily jeho Svatební košile na stránkách České čítací knihy pro nižší ročníky gymnasiální. Jak to? Básník svou „kytici“totiž vázal neuvěřitelně dlouho, pečlivě a snaživě. na tom nejlepším možném znění pracoval šestatřicet let. Byl tou sbírkou vyloženě posedlý. měl ji za úběžník nejen svého díla, ale rovnou i života. První verzi Polednice publikoval časopisecky ve svých třiadvaceti letech, ještě jako student pražských práv. naposledy titul přepracoval, okomentoval a připravil k třetímu vydání v roce své smrti.
Právě na těch právech se Erben potkal s máchou. Padli si do noty, rozuměli si? Těžko. A ne proto, že Erben trpěl od narození jistou vadou řeči. Každý stál literárně jinde. mácha byl avantgardně naladěný subjektivista, který pěstoval vyhroceně osobní imaginaci a „vyráběl“úplně novou poetickou řeč, zatímco Erben se stahoval ke kolektivnímu jádru, k nadosobně sdíleným mýtům a legendám, a předával je čtenáři s hlubokým zaujetím pro věc. Erben šel za superegem, mácha za ideálem. Erben by si rozuměl s Karlem Čapkem, mácha s jeho bratrem Josefem. Erben si počínal jako typický vlastenecký učitel: zapsal do svých baladických textů obecně sdílený pocit, zveršoval společného národního jmenovatele. mácha byl víc básník, urputně svůj, prostě „nepřizpůsobenec sociální“.
Upír nepochodí
Životnost Erbenovy Kytice se dá prověřit různě. někdo sází na komiks, jiný na film. Jeden protáhne Kytici na divadle, druhý v hudbě. někdo se v literatuře inspiroval volněji, jiný vsadil na parodii, čili těsný, symbiotický souzvuk, který předpokládá detailní výrazovou i motivickou obeznámenost s originálem. Parodie může vyznít buď jako výsměch, anebo jako pocta.
V případě Kytice vítězí druhá množina. Erbenovy balady vystupují z parodických verzí jako vděčný, nosný a výživný terén, ať jde o kousky časově politické, nebo nadčasově erotické, pijácké, či studentské. K vůbec první parodii, otištěné ještě za Erbenova života v roce 1863 na stránkách Humoristických listů, potřebuje čtenář dneska desítky vysvětlivek, ovšem jiné kousky, jako třeba ten Josefa Hiršala z Párkaře, si hravě vystačí bez komentáře.
Jako první byly parodovány čítankové Svatební košile. A nejen jako první, taky dodnes nejčastěji. Původy jsou nasnadě. Jednak jde o folklorní látku sdílenou i mimo prostor střední Evropy, jednak jde o nejvděčnější motivické sepětí vůbec: lásky a smrti. Živý mrtvý, který si z války přijde pro svou vyvolenou, aby ji odvedl na svou stranu barikády, je vlastně upír.
Jenže u Erbena výjimečně nepochodí. Zatímco jiné kusy v Kytici mají tragický konec, tady vítězí happy end. Upírova milka je totiž emancipovaná a léčku zvládne jako chytrá horákyně. Polechtá vojákovu ješitnost: „Však jsi ty vždy byl přede mnou, / a já za tebou cestou zlou; / však jsi byl napřed po ten čas: / skoč a ukaž mi cestu zas!“Voják skočí – a špatně skončí. možná byl nakonec Karel Jaromír Erben i skrytý feminista…