Právo šířit nesmysly neexistuje
Internet ukazuje, že svoboda slova úzce souvisí s odpovědností a že mnohým věrozvěstům svobody jde o zisk na úkor společnosti
Vpozdním létě 1990 jsme plnými doušky užívali svobodu slova již bez obav, že by se něco mohlo zvrtnout. Bavili jsme se s kolegou o nějakých počítačových sítích, ke kterým se lze připojit přes telefonní linku. Poprvé jsme používali slovo „internet“. V tu chvíli jsme netušili, jak obě věci – svoboda slova a internet – za třicet let budou spolu souviset a vzájemně se obrušovat.
Odkud přichází hrozba
Neuměli jsme si představit, že ohrožení svobody projevu přijde nikoli ze strany autoritářského režimu, ale z nejliberálnějších končin Severní Ameriky a západní Evropy.
Politická korektnost je omezování svobodného vyjádření z důvodu „necitlivosti“. Jde o prakticky jakékoli vyjádření, které by někdo mohl vnímat tak, že se jej „dotklo“.
Témat, jimž se raději vyhnout, je stále víc. Když profesor Higgins v My Fair Lady instruoval Elizu Doolittleovou, o čem si povídat, řekl, že když se bude držet počasí a zdraví, nemůže se zmýlit. Dnes, v období klimatické změny a koronaviru, neplatí už ani to.
Jak to vniklo? Jonathan Rauch, který se tématem zabývá skoro třicet let, píše, že koncept je od základu neliberální, protože nejcitlivější pár uší v místnosti určuje, co všichni ostatní smějí říct anebo slyšet.
Je překvapivé, že rámec ochrany před čímkoli, co by se občana mohlo psychicky dotknout, nemají ve Spojených státech na svědomí liberálové, ale konzervativní administrativa George Bushe staršího. Komise pro rovné příležitosti kolem roku 1989 původně definovala „emoční nebezpečí“na pracovišti velmi úzce. Rychle se to vymklo, když si například zaměstnanec ateista stěžoval, že na výplatním lístku od zaměstnavatele je vytištěný také citát z Bible, anebo když si zaměstnanec křesťan stěžoval, že kolega gay má na stole obrázek se svým partnerem.
V Británii existuje zákon o veřejném pořádku, v němž se zakazuje výrok, který „vyhrožuje, ohrožuje nebo uráží“. Rowan Atkinson je součástí kampaně na zrušení slova „uráží“, protože při stoupající citlivosti posluchačů se může urazit téměř kdokoli kvůli čemukoli. Argumentuje, že se tím nahrazuje jedna netolerance druhou.
Přitom nejlepším způsobem, jak obrnit společnost vůči příliš volné či urážlivé mluvě, je pouze dovolit jí ještě více. Jinak směřujeme ke společnosti, která je extrémně citlivá na jakýkoli závan kritiky.
Přecitlivělost vede ke kultuře zrušení (cancel culture). Jde přitom o faktickou popravu člověka – nikoli jeho fyzické, ale jeho veřejné a profesionální osoby. Cestou sociálních sítí je lynč dokonán v řádu dní, někdy i hodin. Bez jakékoli diskuse či argumentů. Kromě hrozby usmrcení jde o podobný jev, jakým byla fatva – rozsudek smrti, který vyhlásil ajatolláh Chomejní nad spisovatelem Salmanem Rushdiem za román Satanské verše v únoru 1989. Chomejní tuto knihu nikdy nečetl. Rushdie od té doby žije ve skrytu a s policejní ochranou a mimo kontext zmíněné patálie přestal jako spisovatel a veřejná osoba prakticky existovat.
Pokus o profesionální likvidaci zažila letos kupříkladu i autorka Harryho Pottera J. K. Rowlingová za to, že ve svých tweetech z první poloviny roku 2020 zpochybnila, že sebeurčení pohlaví popírá biologickou realitu a že muži jsou muži a ženy ženami. Jindy se pozastavila nad tím, že již nelze označit ženu slovem „žena“, ale pouze výrazem „člověk, který menstruuje“.
Mezitím v červenci 2020 vyjádřilo v otevřeném dopise v Harper’s Magazinu na 150 spisovatelů, novinářů, akademiků a umělců svoje obavy takto: „Editoři jsou vyhazováni za to, že umožnili publikaci kontroverzního autora. Novinářům se brání psát na jistá témata, profesoři jsou vyšetřováni za citování z literatury při výuce.“Co nestihnou samozvaní soudci, dodělá autocenzura. Dopis končí slovy: „Pokud my nebudeme bránit tu nejzákladnější věc, na níž naše práce stojí (svobodu vyjádření – pozn. aut.), nečekejme, že tak bude činit veřejnost anebo stát.“
Svoboda mluvit a svoboda šířit Vyvstává otázka, zda v této společenské atmosféře a tanci mezi vejci lze vůbec natočit satiru v podobě Monty Pythonů anebo České sody. K uklidnění můžeme konstatovat, že zatím dle všeho ano. Nedávno měl premiéru Borat II.
Tvůrce posledního jmenovaného snímku, britský herec a komik Sasha Baron Cohen, však zkoumal druhou, odvrácenou stranu svobody, a to zda je možné svobodně šířit lži, konspirační teorie a vůbec nepodložené informace vedoucí či vyzývající ke konkrétním krokům. V lepším případě neuváženým, v tom horším nenávistným. V listopadu 2019 při přebírání ceny Anti-Defamation League od americké nevládní organizace, která se již od roku 1913 věnuje potírání nenávisti a antisemitismu, se Baron Cohen pozastavoval nad tím, jak je možné, že několik amerických miliardářů (majitelů světových sociálních médií) si z výše uvedeného učinilo součást svého byznys modelu.
Pod transparentem svobody projevu umožňují šíření nepravd a konspiračních teorií. Rozporuplná témata či šíření nenávisti mají totiž výrazný emoční náboj a mobilizují zájem, další šíření a aktivitu uživatelů sociálních médií. Tím se zvyšuje/udržuje hladina interakce, což má přímočarý byznysový efekt na sledovanost a výnos z reklamy. Jejich motivací je tudíž „svoboda zisku“, a nikoli svoboda projevu. Tomu jsou přizpůsobeny algoritmy, jaké projevy na sítích nechat – a jaké tlumit.
Baron Cohen ve své řeči rozlišuje mezi svobodu obsahu (právo jedince beztrestně si myslet a říkat, co se mu zlíbí) – a svobodou dosahu (že tato svoboda nezavdává automaticky právo šířit cokoli v řádu sekund k milionům dalších uživatelů). Volá provozovatele sociálních médií ke stejné odpovědnosti, jakou mají všechna jiná média, která podléhají pravidlům jak ze zákona, tak ze svých etických kodexů.
Debata o šíření čehokoli má zajímavou aktuální epizodu: může televizní stanice v přímém přenosu vypnout řeč úřadujícího amerického prezidenta, který hlásá nepodložená obvinění? Místo trochu hysterické debaty kolem omezování svobody projevu úřadujícího politika, který se vymkl z pantů, by bylo možné věc zjednodušit. Politici hrají s médii hru typu: vy se můžete ptát na, co chcete, a my budeme odpovídat, co chceme. Média by mohla otočit: vy – politici – si můžete říkat, co chcete, a my zase budeme vysílat, co chceme. Vzhledem k tomu, že médií je dost a prakticky kdokoli s mobilním telefonem může vysílat po celé planetě, je zde obava z umlčení veřejně činné osoby zcela lichá.
Satira vs. lživá konspirace
Jaký je tedy rozdíl mezi satirou, která uráží, kdy chce a koho chce, a vědeckými nepravdami? Proč jedno neomezovat, a druhé ano? Břitká (a nejen britská) satira vystavuje na odiv absurdnosti našeho myšlení a chování jeho zveličením, hyperbolou. Svým způsobem nás nutí přehodnocovat naši vlastní přecitlivělost, a činí nás tak odolnějšími. Koneckonců se i zasmějeme.
Konspirační bludy a historické či přírodovědné nepravdy neusilují o rozšíření poznání, ale o zprostředkování „zjevené pravdy“. Zastánci podobných představ, jako že Země je plochá, nepřicházejí s tím, jak konfrontovat nové poznatky se starými, a tím posouvat hranice poznání. Přinášejí hotový koncept, který nesnese kritiku a definitivně rozděluje „věřící od nevěřících“.
V každém případě, mezi tvůrcem obsahu a jeho konzumentem je médium, které má možnost (nikoli povinnost) obsah šířit. Role sociálních sítí jako média a jejich odpovědnost se teprve tvoří. Marku Zuckerbergovi trvalo několik let, než uznal, že popírání holokaustu je lež, již Facebook nebude napomáhat šířit.
Soužití internetu a svobody informace tvořit, šířit a konzumovat vytvořilo fenomény, o nichž se nám před třiceti lety s tenkrát nově nabytou svobodou ani nezdálo. Úsilí o vliv, peníze a moc provázelo lidstvo dlouho předtím, než jsme uměli všichni číst a psát. Pravda a lež proti sobě stojící jsou protipóly, co svět světem stojí, pouze rychlost jejich šíření se řádově posunula za krátké období našich životů. V tom je to nové. Prubířským kamenem může být, zda nový, neotřelý pohled na věc chce, ať už absurdně, pobavit či poměřovat se s dosavadním poznáním – anebo jako dogma má jasno v jiné verzi reality, jejích příčinách a požadovaných následcích.
Vyznat se v této infodemii nám pomůže pár dobře položených otázek, které jsou též staré jako lidstvo samo: co, komu, proč a jak prospívá.
Pravda a lež jsou protipóly, co svět světem stojí, pouze rychlost jejich šíření se posunula za krátký čas našich životů
Text vyjadřuje autorův osobní názor