Svět před 75 lety soudil nacisty
Norimberský proces ,od jehož zahájení minulý pátek uplynuly tři čtvrtě století, znamenal přelom ve vývoji mezinárodního trestního práva. Šlo o důležitý pokus vyrovnat se se zločiny nacismu a stát se mementem pro budoucí generace.
Poté, co bylo po složitých jednáních Velké trojky a Francie dosaženo 8. srpna v Londýně dohody o stíhání hlavních válečných zločinců evropské Osy, došlo k vytvoření Mezinárodního vojenského tribunálu. Jeho senát tvořili čtyři soudci – z každé signatářské země jeden, s jedním náhradníkem. Soudci se stali G. Lawrence a N. Birkett za Británii, F. Biddle a J. Parker za USA, I. Nikitčenko a A. Volčkov za SSSR a H. D. de Vabres a R. Falco za Francii.
Rozhodovalo se prostou většinou. Při rovnosti hlasů měl rozhodující slovo předseda volený všemi soudci, jímž se stal Lawrence. Pro rozhodnutí o vině a trestu museli hlasovat nejméně tři soudci.
Jako hlavní žalobci reprezentovali USA Robert H. Jackson, Británii Hartley Shawcross, SSSR Roman Ruděnko a Francii Henri Francois de Menthon.
Kromě procesních otázek Charta Mezinárodního vojenského tribunálu definovala tři druhy zločinů: zločiny proti míru (plánování, přípravy, rozpoutání či vedení útočné války nebo války porušující mezinárodní dohody),válečné zločiny (porušování mezinárodních obyčejů a pravidel války, včetně nelidského zacházení s civilisty a válečnými zajatci) a zločiny proti lidskosti včetně vražd, zotročování nebo deportací civilistů či provádění perzekuce z politických, náboženských či rasových důvodů. Z tohoto vymezení vyšel i R. Jackson v obžalobě, která nicméně obžalované vinila i z přípravy spiknutí k ovládnutí světa.
Tribunál měl projednávat nejvýznamnější případy, které nebyly geograficky omezeny. Vzhledem k dlouhodobé přípravě důkazů v komisi Spojených národů pro válečné zločiny a po dohodě na výběru 24 obžalovaných mohl 20. listopadu 1945 soud v Norimberku zahájit svoji činnost.
Na lavicích obžalovaných usedly špičky třetí říše
Mezi obžalovanými byli například maršál luftwaffe Hermann Göring, Hitlerův zástupce Rudolf Hess, generální guvernér Polska Hans Frank, šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) Ernst Kaltenbrunner, ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, ministr pro východní území Alfred Rosenberg či komisař v Nizozemsku Arthur Seyss-Inquart, za vojenské velení A. Jodl, W. Keitel, K. Dönitz a E. Reader.
Z československého pohledu bylo zajímavé, že obžalováni byli dva říšští protektoři – W. Frick (říšský ministr vnitra) a K. von Neurath.
Vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley před zahájením procesu spáchal sebevraždu a od soudu s průmyslníkem Alfriedem Kruppem bylo pro jeho zdravotní stav upuštěno. Vůdcův tajemník Martin Bormann byl souzen v nepřítomnosti.
Soudilo se v Justičním paláci v Norimberku, který nebyl poškozen bombardováním a měl i přilehlé věznice. Norimberk byl vybrán též ze symbolického důvodu – město bývalo místem každoročních nacistických sjezdů a byly s ním spojeny i protižidovské zákony z roku 1935. Samotný proces začal 20. listopadu 1945 a trval do 1. října 1946. Tlumočilo se do čtyř jazyků a byla použita i technika od IBM.
Obžalovaní si mohli zvolit německé obhájce. Advokáti pro své klienty navrhovali svědky a další důkazy, nejčastěji ale zpochybňovali možnost stavět jejich klienty před mezinárodní soud či protestovali proti retroaktivitě.
Göring pak hovořil o pouhé odvetě ze strany vítězů. Jako obhajoba byla často používána výmluva pouhého provádění příkazů nadřízených, včetně samotného Hitlera, či nevědomost o zločinech, k nimž za války docházelo.
Padlo odsouzení za útočné napadení Československa
Po přednesení hlavní obžaloby postupovali žalobci po jednotlivých otázkách. Důkazy nejprve předkládali Američané.
Hned šestý den procesu se projednávala příprava útočné války, přičemž byl použit i příklad Československa. Osmý den procesu se Jackson rozhodl promítnout dokumentární film o nacistických zvěrstvech v koncentračních táborech osvobozených americkou armádou. Tento důkaz otřásl obžalovanými a změnil atmosféru celého procesu. I sovětská žaloba využila dokumentární snímky o nacistickém vyvražďování na východní frontě a při projednávání hrůz holocaustu byla využita výpověď velitele vyhlazovacího táboru v Osvětimi Hösse doprovázená otřesnými filmovými záběry.
Vypovídala řada přeživších. Soud vyslechl na 300 svědků. Během procesu zazněly důkazy týkající se nucené práce, nelidského zacházení se zajatci, loupeží uměleckého majetku či dalších aspektů německé okupační politiky. Francouzská obžaloba měla na starosti důsledky německé okupace v západní Evropě, zatímco sovětská se kromě zvěrstev páchaných na svém území zabývala i situací v Československu (využila zejména tragický osud Lidic), v Polsku a v Jugoslávii a převzala obvinění těmito státy připravená.
Kromě obecných otázek a obvinění říšské vlády, NSDAP, gestapa, SS, SA a vrchního velení armády se projednávaly také jednotlivé případy obžalovaných. Vrcholem procesu byl Göringův výslech vedený jak Jacksonem, tak dalším z britských žalobců Maxwellem Fyfem. Právě ten dostal Göringa do úzkých, když jej činil odpovědným za popravy zajatých spojeneckých letců, jejichž osud později zachytil film Velký útěk.
Soudu se nakonec podařilo proces ukončit do počátku října 1946. Závěrem bylo vyneseno 12 rozsudků trestu smrti a 10 z nich, poté co Göring spáchal sebevraždu a Bormann byl odsouzen v nepřítomnosti, bylo 16. října 1946 vykonáno. Tři obžalovaní byli odsouzeni na doživotí, další k trestům od 10 do 20 let a tři osvobozeni – Schacht, von Papen a Fritsche.
Autor je právní historik a děkan pražské právnické fakulty. Přípravu, průběh a odkaz norimberského procesu vědecky zkoumá dlouhodobě.