Ušetřím za kadeřníka
Alopecie – znáte tu nemoc? Právě o ní vyšla celá kniha: komiksové album autorské dvojky Tereza Drahoňovská a Štěpánka Jislová. První psala, druhá kreslila. A hlavně: ta první to všechno prožila na vlastní kůži. Kniha, vydaná pražskou Pasekou, se jmenuje Bez vlasů.
Brala jste komiks jako terapii, když klasická léčba nezabrala?
V první chvíli vůbec. Možná je to tím, že jsem zvyklá psát a texty mě částečně i živí. Byla to pro mě přirozená cesta, jak o něčem vyprávět. Největší „terapeutický“efekt, i když nečekaný, jsem ale pocítila ve chvíli, kdy jsme začali řešit strukturu komiksu a možné roviny, které by čtenáře mohly provázet a celé dílo rámovat. Tak jsem se dostala třeba k motivu vyšívání, které vystihuje proměnu, jakou psychicky procházím. V komiksu s ním hodně pracujeme. Přiznám se ale, že moment, kdy jsem poprvé najednou přečetla vše, co jsme vytvořily, asi nezapomenu. Vzedmula se ve mně vlna dojetí a snad poprvé jsem se dokázala na svůj příběh podívat seshora, vnímat ho celistvě.
LN Co je vlastně alopecie zač, kde se bere? Můžou za to nervy, civilizační stres?
Ráda bych měla odpověď, ale nemám. Z toho, co jsem se dozvěděla od lékařů, medicína jasnou odpověď stále hledá. Příčiny, které mohou alopecii vyvolat, jsou různé: špatná strava, dědičnost, stres, ale i skrytý zánět v těle. V komunitě lidí s alopecií se objevují rovněž teorie, že jde o virové onemocnění, ale to mi zní spíš jako konspirační teorie. V každém případě mě překvapilo, jak častá nemoc to je. Nejde totiž jen o kompletní ztrátu vlasů a chlupů, alopecie může mít i podobu lysinek ve vlasech, které nejsou na první pohled vidět. Jakmile jsem se naučila, jak člověk s alopecií vypadá, začala jsem nemocné nacházet všude kolem sebe. To jsem dřív neviděla.
LN Vidíte bez vlasů svět jinak? Může to být v něčem i osvobozující?
K pocitu osvobození je poměrně těžké se dostat. Pokud se s vlasy neloučíte dobrovolně, není to úplně příjemná zkušenost. Nemůžete vůbec nic dělat a měníte se tak, že sami sebe nepoznáváte. Musíte čelit okolním pohledům, nepříjemným rozhovorům, u žen je to navíc neskutečný nápor na sebedůvěru. Je tu ale samozřejmě i druhá strana mince. Takže i do komiksu jsem vložila „výhody“alopecie a to, co si díky ní můžu užívat. Ráno si nemusím mýt a upravovat vlasy, můžu si přispat. Všudypřítomné vlasy už mě nevytáčejí při luxování a úklidu. A ano – ušetřím za kadeřníka.
LN Věnoval se někdo za hranicemi alopecii v komiksu před vámi, nebo jste první?
Přestože komiksový žánr „graphic medicine“je na vzestupu, toto téma ještě nijak bohatě pokryto není. Když jsme dokončovali práci na našem komiksu, dostalo se k nám komiksové dílo Finky Kukky-Marie Kiuru s názvem A Hundred Thousand Knots. Autorka žije s alopecií už od dětství, takže její cesta je trochu jiná než ta moje. Navíc komiks psala i kreslila, což u autobiografických komiksů bývá běžnější postup. O grafickou stránku knihy Bez vlasů se postarala Štěpánka Jislová, díky níž má komiks opravdu světové parametry. V kresbě se Štěpánka doslova překonala. Navíc mi tato spolupráce přinesla dalšího čtenáře, který mi během celého procesu pomáhal vytříbit, co jsem chtěla předat.
LN Štěpánka Jislová byla jasná volba, nebo jste hledala i jinde?
Se Štěpánkou už pět let spolupracuji na projektu Laydeez do Comics Praha, navíc jsme kamarádky i v soukromém životě. Rozhodně byla má první volba. Kdyby odmítla, pravděpodobně bych hledala u dalších komiksových kreslířů, se kterými se osobně znám. Velmi důležitá byla totiž už vybudovaná intimita, to, že můj příběh daný člověk zná osobně. Štěpánka v komiksu sama vystupuje, spoustu situací prožívala se mnou. Dalším aspektem pak je, že má za sebou už několik komiksových knih a já v ní mám jako v autorku absolutní důvěru. Věděla jsem, že pokud na knize budeme pracovat spolu, dáme tomu obě naprosté maximum.
LN K čemu je užitečná ta platforma Laydeez do Comics Praha?
Když se před pěti lety mluvilo v Česku o komiksu, padala stále mužská jména. A pokud někdo cíleně hledal ženské autorky, točilo se dokola několik stálic. Přitom my jsme znaly tolik úžasných kreslířek! A tak jsme si daly za cíl je více představit, ukázat světu.
LN Jak?
Začaly jsme články a profily umělkyň, postupně jsme přešly ke komiksovým sympoziím pro kreslířky, ze kterých vznikaly putovní výstavy. Každý rok jsme se zaměřily na jedno téma nějakým způsobem napojené na ženství, ať šlo o symboliku princezny, nebo otázku, jak vypadá nová definice genderu. Z těchto sympozií vyšel sborník Komiksodějky, do kterého jsme i skrze rozhovory s různými generacemi kreslířek chtěly promítnout svět žen v českém komiksu. Právě sympozia otevřela našemu snažení zcela nový rozměr: autorky se poznaly mezi sebou. Kreslířky se často znaly pouze z internetu, sledovaly navzájem svou tvorbu, ale nikdy se nepotkaly osobně. To jsme změnily.
LN Obstojí české komiksářky a čeští komiksáři ve světě?
Rozhodně. Máme poměrně hodně případů, kdy se daní umělci zahraničním komiksem živí. Ať jde o scenáristu Aleše Kota, kreslířku Lenku Šimečkovou, která patří k nejmladší generaci, nebo velmi překládanou a úžasnou Lucii Lomovou. Za zmínku stojí také kniha Svatá Barbora Marka Šindelky a Vojtěcha Maška, která právě proniká na zahraniční trhy. V porovnání se světem je české komiksové publikum velmi malé, což může ve výsledku nové původní komiksy trochu blokovat – jednoduše se nevyplatí.
LN A proč vlastně komiks, a ne film nebo literatura? Co má navíc, v čem je jedinečný?
Jsem vystudovaná novinářka, což by logicky ukazovalo spíš k literárnímu zpracování mého příběhu. Komiks je ale pro mě médium paradoxně mnohem bohatší, překvapivější, s větší nabídkou způsobů zpodobení situací a emocí. Láká mě formát, ve kterém můžete vyprávět beze slov, jen s pomocí zkratky, připodobnění a dalších vizuálně velmi zajímavých figur. Zároveň jsem se stále neodpoutala od lásky ke knihám, film je pro mě spíš vzdálené médium. Mám pocit, že autobiografickým příběhům dává komiks lehkost.
LN Stránku Laydeez do Comics otvírá citát z Marjane Satrapiové. Autoři komiksu mají podle ní jedinou povinnost: Klást otázky. Na co se nejčastěji ptáte vy?
Momentálně mé otázky směřují hodně ke mně samotné. Téměř denně se snažím ptát na následující: Co ti dělá radost? Co se stane, když právě tuhle věc neuděláš? Vnímáš a jednáš podle sebe, nebo podle toho, co si myslí nebo by si mohli myslet ostatní? Co ti říká tělo, vnímáš je vůbec? Může to znít zbytečně, ale alopecie a celá cesta s ní mě naučila, že bych měla mnohem víc myslet sama na sebe. Dovolit si odpočívat, dělat si radost a nedat na všeobecně vnímané standardy na výkonnost, chování, vzhled nebo měřítka úspěchu. To se mnou už zamávalo dost.
Autor je literární a výtvarný kritik