Írán, Biden, bomby a rakety Z
Snad v americké zahraniční politice po nástupu nového prezidenta zvítězí realismus
volený americký prezident Joe Biden a tradiční státní establishment Demokratické strany se brzy zase chopí otěží zahraniční a bezpečnostní politiky. Leccos je jasné už nyní. Čeká se návrat USA k pařížské klimatické dohodě, lepší spolupráce Ameriky s nadnárodními organizacemi, jako je OSN či WHO, konec protekcionistického nátlaku vůči spojencům, konstruktivnější spolupráce se Světovou obchodní organizací (WTO), oteplení vztahů především se západní Evropou, která je celkově politicko-kulturně více pokroková než střední Evropa a má tedy blíže k americké levici apod.
Mírně nejasno je s přístupem Ameriky k přílišnému pacifismu evropských spojenců a neochotě Evropanů být více zodpovědní za svou obranu, jasný třeba není osud rusko-německého plynovodu Nord Stream 2 a otazníky zůstávají kolem americké politiky vůči Číně, i když se asi bude více lišit metodika než obsah.
Co je ale nejžhavější otázkou, to je americká politika vůči Íránu a v celém regionu Blízkého východu, kde diplomacie odcházejícího prezidenta Donalda Trumpa byla úspěšná. Írán celkově oslabil, Izrael navázal nejen vztahy, ale dokonce i spojenectví svého druhu se sunnitskými arabskými státy v Perském zálivu, jako jsou Spojené arabské emiráty nebo Bahrajn. Region je celkově stabilnější a USA – také díky energetické soběstačnosti – mohly na minimum omezit svoje vojenské angažmá v regionu.
Úspěšné sankce
Myslí to Joe Biden opravdu vážně, když říká, že se USA pod jeho vedením vrátí k jaderné dohodě s Íránem JCPOA, ze které Donald Trump Ameriku vyvedl a zpřísnil vůči Íránu sankce? Udělá to Biden opravdu jen proto, že to slíbil, a proto, že jeho nominanti na důležité funkce se na vzniku JCPOA v rámci Obamovy diplomacie podíleli?
Trumpova Amerika opustila dohodu s Íránem v květnu 2018 a od té doby maximalizovala tlak na Írán skrze opakovaně zpřísněné sankce. Obnoveny byly sankce z doby před přijetím dohody a od té doby bylo přidáno mnoho dalších restrikcí, které si kladou za cíl především omezit zdroje pro revoluční gardy a teheránské elity.
Zpřísněné sankce lze považovat za úspěšné. Teherán nyní exportuje asi čtvrtinu objemu ropy denně oproti tomu, co vyvážel, když ještě byly USA součástí dohody. Írán postrádá každoročně 50 miliard dolarů, tamější ekonomika se zmenšila a měna riál ztratila vůči americkému dolaru 80 procent hodnoty.
Pro evropské partnery JCPOA dohoda dále platí, ale Írán ji přitom nedodržuje. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) má nyní dvanáctkrát více obohaceného uranu než dohoda povoluje. Podle agentury Írán také skladuje jaderný materiál jinde, než umožňuje dohoda. Signatáři dohody – tedy Francie, Británie a Německo – vyjádřili vzhledem ke zprávě MAAE velké znepokojení.
Jake Sullivan – nastupující Bidenův poradce pro národní bezpečnost – řekl nedávno deníku The Wall Street Journal, že
„Bidenova administrativa by měla okamžitě obnovit jadernou diplomacii s Íránem a pokusit se ustanovit něco na půdorysu původní dohody“.
Jenže co přesně má být z původní dohody využito? JCPOA umožňuje Íránu ze závazků vystoupit už na počátku příští dekády. Když začala dohoda platit a nebyly žádné sankce, Írán okamžitě navýšil svůj regionální vliv a podporu bojůvkám a terorismu. Vojenský rozpočet Íránu se mezi lety 2016 a 2018 zvýšil o 30 procent a proíránské šíitské milice v Sýrii, Iráku a Jemenu z toho měly velký prospěch.
Trumpovy sankce přinutily Írán tuto podporu omezit, zabití hlavního architekta íránských teroristických aktivit generála Solejmáního bylo také jasným signálem. Biden by měl minimálně využít sankcí k tomu, že všechny chyby z dohody v roce 2015 budou napraveny. Co jsou ty chyby? Podle deníku WSJ časové omezení dohody, malý důraz na zákaz vývoje a výroby balistických střel a konec íránských regionálních výpadů a podpory terorismu.
Bylo by chybou, kdyby se všechny pozitivní trendy začaly zase znovu bořit a rozbíjet jen proto, že je někdo k dohodě s Íránem emocionálně vázán
Co je důležitější
Od té doby, co byli američtí demokraté naposledy u moci, se změnila situace v celém regionu. Islámský stát zmizel ze zpráv a Izrael a arabské sunnitské státy v zálivu normalizují vztahy po dekádách nenávisti a konfliktu. Arabsko-izraelský konflikt už dávno není dominantním tématem a kolem Palestinců už se všechno netočí. Dokonce se kolem nich netočí skoro nic. Naopak většinu hráčů spojuje obava z Íránu.
Bylo by chybou, kdyby se všechny pozitivní trendy začaly zase znovu bořit a rozbíjet jen proto, že je někdo k dohodě s Íránem emocionálně vázán a potřebuje uchlácholit svoje ego. Nebo jen proto, že je někdo přesvědčen, že Trump je takové zlo, že se mu nesmí přiznat vůbec nic dobrého a už vůbec ne na to navazovat. A kárat Saúdskou Arábii za lidská práva je sice hezké, správné a vůči Íránu asi i spravedlivé, ale zkusit posadit Saúdy a Izraelce za jednací stůl je třeba z hlediska dlouhodobé stability regionu mnohem důležitější. Věřme, že tento realismus v americké politice zůstane.