Jana Eyrová v čase roušek
Čtenáři Chlívku pravděpodobně vědí, s jakou vášní sledujeme zjevné i skryté paradoxy, které náš svět přináší. Jistý premiér, který se před deseti lety snažil v soukromém rozhovoru vysvětlit, že býti Židem či homosexuálem nic nevypovídá o charakteru či typu člověka, byl následně odstřelen, protože prý „urazil Židy a homosexuály“. Náměstek ministra obrany, který chtěl vnést pořádek do zbrojních zakázek, se stal nejlepším přítelem zbrojařů, a dokonce bydlí v luxusním bytě, který jeden z obchodníků se zbraněmi v honosné pražské čtvrti koupil. Bývalý státní zástupce a posléze náměstek policejního prezidenta, muž, jenž se tvářil jako bílý rytíř spravedlnosti a napsal knihu Gaunery nemám rád, nejenže havaroval opilý, ale díky právním kličkám se vyhnul jakémukoli potrestání.
Nemusíme se vracet ani do historie, stačí poslední týdny: ministr zdravotnictví a tvář přísného lockdownu je přistižen při odchodu z restaurace. Jeho snad nejhlasitější kritik vyfocen o pár dní později, jak pije pivo v jiné hospodě. Maďarský zastánce tradiční rodiny přistižen během zákazu shlukování na bruselské gay party. Noviny i Chlívky se na takových kauzách pasou celé dny – a pak jim v rukou vybuchne sklenice se studenou vodou. Deník,
který se na našem trhu dlouhodobě a nejvíce věnuje vědě, deník, v němž pravidelně publikují špičkoví akademici, otiskne článek o zázračné „živé vodě“, za jaký by se styděl málokterý ezoterický web. Jak říkají mladí: „To nevymyslíš.“
Ne, nebudeme tady ctěnému čtenářstvu vysvětlovat, že skoro všechny letecké katastrofy jsou shodou jedné chyby a spousty malých nešťastných shod okolností. Že přesně to se stalo naší redakci. Že vyrábět noviny doslova z padesáti různých obývacích pokojů je nejen zatraceně obtížné, ale že takové „workflow“mimo jiné dosti zásadně rozbíjí všechny naše tradiční kontrolní mechanismy. Že když umřel Diego Maradona, musel jeden zvládnout za odpoledne 296 telefonních hovorů. Zdravotníci se také nevymlouvají, že kvůli covidu a zmatku ve špitále někomu omylem píchli špatnou injekci. Prostě se nám stalo „něco, co se nemělo stát“. Něco, o čem by Chlívek ještě ve středu přísahal, že se stát prostě nemůže. Stalo se a my se vám všem hrozně omlouváme: včera i dnes, tady i jinde.
Spokojeni mohou být snad jen lidé typu jedné z hrdinek románu Charlotte Brontëové Jana Eyrová, kteří se na každém maléru snaží najít něco dobrého. Z tohoto úhlu pohledu by se dalo říci: nám novinářům možná jenom prospěje, když čas od času dostaneme za uši. Když celé roky usvědčujeme podvodníky, plagiátory i jiné lumpy, tak si musíme přiznat, že sami občas provedeme něco nepředstavitelného. Trocha pokory neuškodí ani té novinářské chase.
Zdravotníci se také nevymlouvají, že kvůli covidu a zmatku ve špitále někomu omylem píchli špatnou injekci. Prostě se nám stalo „něco, co se nemělo stát“. Něco, o čem by Chlívek ještě ve středu přísahal, že se stát prostě nemůže.