Radikál v české mešitě
Islámský terorismus čeští muslimové odsuzují. Neustále se omlouvat za něco, s čím nemají nic společného, je ale přestává bavit
Počínaje útoky proti USA z 11. září 2001 až po činy Islámského státu, včetně těch spáchaných v Evropě, jako byl útok na francouzskou redakci časopisu Charlie Hebdo (2015). Všechny tyto činy lze podle českých muslimů chápat jako kriminální či politické, nikoli jako islámské, jakkoli je jejich pachatelé náboženstvím zdůvodňují.
Jak říká moravský muslim Lukáš Alí Větrovec, provozující facebookovou skupinu Islámské nauky: „Jestli nějaká bojůvka udělá průser a nazve to džihád, dobře. Ať tomu říkají, jak chtějí. Když budu o židli říkat, že je to stůl, také se z ní stůl nestane.“Na jednu stranu nevidí důvod, proč by měl odsuzovat něco, co neudělal, zároveň však jako ostatní muslimové touží uvádět věci na pravou míru a oddělit islám od terorismu. Pro server E-islam.cz proto v reakci na útoky v Evropě sestavil 30stránkovou sbírku fatwá islámských učenců z celého světa, jež kritizují terorismus. Jak říká: „Terorismus je odsuzovaný širokým spektrem učenců.“
Vražda i donucování jsou hříchy
O co se takové odsudky opírají? Čeští muslimové argumentují, že teroristické útoky nepředstavují džihád, protože ten může vyhlásit pouze chalífa. Chalífát byl ale před téměř sto lety zrušen a ani žádný jiný muslimský vládce džihád proti Evropě nevyhlásil, takže se jedná o bohapusté vraždění. A vražda je v islámu považována za velký hřích. Muslimové v této souvislosti zdůrazňují posvátnost života muslimů i nemuslimů. Jak upozorňuje Muhamed Abbás z Muslimské unie, když připomíná výrok Proroka: „On říkal, že krev jednoho člověka – neřekl muslima nebo nemuslima – je svatější než Kaaba, než dům Boží.“
Jen Bůh má právo dát člověku život, během něj ho zkoušet a poté si jej zase vzít. Muslimové upozorňují, že teroristé porušují i další pravidla pro vedení džihádu: nezabíjet civilisty, ženy, děti, starce, kněží nebo lidi uchylující se do chrámů. Jak na adresu Islámského státu říká Muhamed Abbás: „Nevím o ničem, co neporušuje.“
V této souvislosti se objevuje argument, že terorismus nemůže být džihádem už proto, že jeho největší obětí nakonec bývají samotní muslimové, případně rozvrat muslimských společností a ničení celých států od Afghánistánu a Iráku až po Nigérii. Právě Islámský stát, který vraždil hlavně šíity a další syrské a irácké muslimy, kteří s ním nesouhlasili, toho budiž dokladem. To teroristy usvědčuje, že nejednají v zájmu islámu a muslimů, a tedy jejich boj není džihádem.
Čeští muslimové též připomínají, že ve věcech víry není místo pro donucování. Jak říká šéf Ústředí muslimských obcí Muneeb Alrawi: „Jsem přesvědčen, že víra je naprosto individuální věc, která musí projít rozumem a usadit se v srdci, hluboko v srdci. Když někoho nutíte mečem, aby se stal muslimem, tak vlastně říkáte, že pokrytectví je žádoucí. Což islám naprosto odsuzuje.“
Islám tedy podle českých muslimů nechává místo pro slovní přesvědčování, ne pro násilí. Takto se například Mohamed Abbás vymezuje proti útoku na redakci satiristického časopisu Charlie Hebdo: „Lidé v tom časopise nebyli muslimové, tudíž se neočekává, že by měli názor muslimů. Nemůžete nutit lidi mít jiný názor, můžete je přesvědčit.“S těmito argumenty pak souvisejí ty, které se opírají o principy odvozené z raného mekkánského období islámu. Tehdy Prorok i první koránské verše zdůrazňovaly mírnost a trpělivost. Právě nenásilnost první muslimové stavěli proti rostoucí slovní i fyzické agresi nepřátel. Největší džihád podle některých muslimů vedli právě první muslimové, když se v Mekce ostatním snažili nenásilně doručit boží zvěst i přes výsměch, výhružky a mučení. Jak uvádí Bader Eknaifith, vedoucí pražského islámského centra Alfirdaus: „Jejich džihádem byla trpělivost.“A naznačuje, že týž džihád trpělivostí dnes vedou menšinoví muslimové v sekulárním a k islámu nepřátelském Česku.
Dvojí metr
Brněnský Muneeb Alrawi nakonec připomíná, že terorismus páchaný muslimy v Evropě je v rozporu s islámským právem. Opírá se přitom o koncept úmluvy mezi příchozím a nemuslimským státem, který ho přijal: „Člověk, který žije v jakékoli zemi, přičemž stačí, když dostane tranzitní vízum, uzavřel dohodu s tou zemí, že bude respektovat její zákony – od jízdenky do hromadné dopravy až po bezpečnost toho státu. Povinností muslima je respektovat. To, že máš trvalý pobyt, znamená, že ti lidé věřili. Takže kdybys něco spáchal, bude to zneužití jejich důvěry. A to by neměl dělat muslim.“
Při odsudcích terorismu však čeští muslimové jedním dechem Západ viní
KRESBA LELA GEISLEROVÁ z toho, že ho způsobil či vyprovokoval. Problematicky se tak snaží udělat z oběti viníka. Jak se vyjádřil Muneeb Alrawi: „Můj názor stál hlavně proti Bushově administrativě, což jsem řekl i Američanům, kteří z ambasády několikrát přijeli sem do Brna. Ale 11. září 2001 jsem jednoznačně odsoudil. To jsem vydal první prohlášení jako takové.“
Muslimové však upozorňují na zahraniční politiku Západu, jako je podpora nejrůznějších zkorumpovaných diktatur, a především je iritují vojenské intervence, které vedou k civilním obětem a v muslimských společnostech vůči Západu vyvolávají strach a nenávist. Navíc výsledkem intervencí místo zavedení demokracie bývá zhroucení států jako v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi. V následném chaosu se pak snadno etablují extremistické skupiny jako al-Káida nebo Islámský stát, jak připomíná Vladimír Sáňka z Islámské nadace v Praze.
Dalším důvodem, proč mohou mít někteří muslimové problém odsoudit terorismus proti západním cílům, je iritující dvojí morální metr. Od českých muslimů se totiž očekává, že budou zas a znovu odsuzovat násilí ve jménu islámu, s nímž nemají nic společného, a ke kterému navíc dochází daleko za hranicemi Česka. Ale v důsledku vojenských intervencí Západu do Afghánistánu, Iráku, Mali či Libye již prokazatelně zemřeli statisíce civilistů. Obyvatelům těchto zemí se však západní vlády ani armády nikdy neomluvily.
Představitelé českých muslimů zas a znovu odsuzují teroristické útoky páchané ve světě ve jménu islámu. Nejnověji odsoudili útoky ve Vídni, Paříži a Nice. Činili tak však i dříve. Jaký je jejich pohled?
Od českých muslimů se očekává, že budou zas a znovu odsuzovat násilí, s nímž však nemají nic společného a ke kterému dochází daleko za hranicemi Česka
Západní občany podobně nikdo nevyzývá, aby vojenské intervence či přehmaty svých armád odsoudili s tím, že pokud tak neučiní, bude to vykládáno, jako že s krveprolitím a válečnými zločiny jako třeba mučení iráckých vězňů v Abú Ghraíb souhlasí. Požadavek, aby se Češi od Chebu po Valašské Meziříčí spontánně distancovali od vybombardování irácké svatby nebo afghánského tržiště silami NATO, pod jehož hlavičkou v obou zemích čeští vojáci také působí, zní podobně absurdně jako požadavek, aby se pražský nebo brněnský muslim distancoval od útoků ve Vídni nebo francouzském Nice. Jak se rozhořčeně vyjádřil jeden český muslim: „Když se Amerika dopustí masakru, kdy zemře mnohem více lidí, než zemřelo například 11. září 2001, nemusí se nikomu omlouvat. Nikdo není žádán, aby to odsoudil. Média se nikoho neptají, zda odsuzuje útok na Irák, na Afghánistán, kde zemřelo strašně moc lidí. Ale když se jim něco stane, celý svět musí povinně vyjádřit lítost, musí se povinně omluvit i ti, kteří za to nemůžou.“
Muneeb Alrawi si s odkazem na dvojí morální metr stěžuje, že ho různí muslimové z brněnské komunity čas od času žádají, aby už nic neodsuzoval: „Jenom po nás se chce, abychom neustále něco odsuzovali, až se ozvaly hlasy z vnitřku komunity, že už nemám nic odsuzovat. A tak jsme přestali prohlášení vydávat. Stačí, když řeknu, kdo jsem, jaký mám názory a hotovo, ne?“
Menší část českých muslimů navíc upozorňuje na praktickou stránku věci. Podle bývalého pražského imáma původem z Bosny, Emira Omiće, totiž ani vršení argumentů o tom, že teroristické útoky nemají nic společného s džihádem a jsou v rozporu s islámem, nemusejí stačit k zastavení případného radikála. Podle něj lidé, pokud chtějí, si dokážou zdůvodnit a jako správnou věc ospravedlnit cokoli, včetně teroristického útoku. Podobný postoj zastává Petr Pelikán, konvertita a znalec prorocké tradice, který útoky ve jménu islámu veřejně neodsuzuje a s nadsázkou říká: „Nemám potřebu moralizovat a odsuzovat tam, kde o mé odsouzení nikdo nestojí. Pokud by za mnou přišel nějaký muslim a zeptal se, prosím tě, šejchu Pelikáne, myslíš si, že když zaútočíme na támhleten rockový klub, bude to džihád, tak bych se asi vážně zamyslel. Ale proč bych měl něco odsuzovat ex post?“
Vyhodit, nahlásit, přesvědčit
Ve skutečnosti zde ovšem legrace končí, protože představitelé českých muslimů vykazují neujasněnost až bezradnost týkající se otázky, jak by reagovali, pokud by se mezi nimi objevil někdo, kdo by vyzýval k teroristickému útoku. Oscilují mezi snahou radikála přesvědčit trpělivou argumentací, pacifikovat ho přivoláním policie nebo se od něho distancovat vykázáním z mešity a věc tak zamést pod koberec. Případně popírají, že by se něco takového mohlo stát, ačkoli v Česku máme tři pravomocně odsouzené muslimy: českého konvertitu Jana Silovského, který se chtěl v Sýrii přidat k Islámskému státu a byl zadržen tureckou policií, slovenského konvertitu Dominika Kobulnického, pod jehož postelí policie našla podezřele velké množství pyrotechniky a v počítači materiály propagující islámský extremismus, a nejnověji bývalého pomocného pražského imáma Samera Shehadeha, který dvěma dalším českým muslimům pomohl s cestou do Sýrie, aby se připojili k protirežimním mudžahedínům figurujícím na evropských seznamech teroristických organizací.
Petr Pelikán přesto tvrdí, že si nedokáže představit veřejnou agitaci pro násilnou akci na našem území od někoho ze zdejších muslimů. Ani o případu Dominika Kobulnického si nemyslí, že by mu byla jednoznačně prokázána příprava útoků. Nicméně uznává, že reakce královéhradecké i pražské muslimské komunity nebyla přesvědčivá, když od militantně se oblékajícího a extremisticky se vyjadřujícího muslima dávaly ruce pryč a posílaly si ho mezi sebou jako horký brambor: „No jo, čeští muslimové se obávají, že takoví lidé jsou provokatéři z řad bezpečnostních složek nebo čeští pošuci, se kterými také nechtějí nic mít. Protože pokud by někdo u nás něco takového doopravdy udělal, nebude to Čech nebo Slovák, ale cizinec.“
Dodává přitom, že čeští konvertité nejsou ostatními muslimy bráni vážně. Konvertité – a především konvertitky – přehánějí a jsou přepjatí skoro ve všem, co se týká víry. Nedokážou nalézt míru a rozlišovat, co je již moc, a co naopak málo: „Třeba neustále salámují, místo aby si normálně říkali ahoj.“Jejich arabští patroni je v tom podporují a mají radost, že islám berou vážně, protože mohou svým zahraničním donorům ukazovat, jak se jim v Česku daří s misijní činností, pak se ale diví, když konvertité začnou mluvit i o džihádu, takže jim naopak začnou říkat, že přehánějí, a snaží se je mírnit.
Co si počít s radikály
Pokud jde o reakci na radikála propagujícího ozbrojený džihád, jeden pól představuje Vladimír Sáňka hovořící o tom, že v takové situaci nezbývá nic jiného než restrikce: „Jedinou možnou reakcí je znemožnit takovému člověku tuto propagandu a nahlásit to policii.“Na druhém pólu se nachází snaha s takovým člověkem nejprve trpělivě pohovořit, tedy pokusit se postavit proti výzvám k džihádu mečem džihád jazykem. Jak uvádí český muslim, jehož jméno ponecháme v anonymitě: „V prvé řadě je třeba si s takovým člověkem sednout a popovídat si, vymluvit mu toto přesvědčení, vrátit ho ke správnému chápání islámu.“Promyšleně uvádí, že dialog s potenciálním radikálem v kombinaci s kvalitnějším islámským vzděláváním může být efektivnější než státní represe, která je kontraproduktivní, protože radikála utvrdí v jeho „pravdě“a plodí jen další násilí: „Agresivní jednání vyvolá jen opačnou reakci. Když se objeví radikál a vláda nebo samotní muslimové na něj zareagují agresivně, vyvolá to v něm ještě více nepřátelství a ujistí ho to, že je na správné cestě. Svoje myšlenky bude šířit dál, najde následovníky a řekne jim: Podívejte, jak jsem to řekl, okamžitě proti mně zaútočili, protože nechtějí slyšet pravdu.“
Tento muslim, který donedávna patřil do jádra pražské muslimské obce, v této souvislosti kritizuje pro něj šokující zásah policie v mešitě na Černém Mostě a v modlitebně v centru Prahy, který zažil na vlastní kůži na jaře 2015. Policejní zásah během páteční bohoslužby za přítomnosti množství českých muslimů i diplomatů z muslimských zemí, o němž se zdviženým obočím referovala přední média na Západě i v muslimském světě, byl odůvodněn tím, že zde mělo docházet k distribuci teologické knihy Základy tauhídu. Tu ovšem Islámská nadace v Praze vydala již v roce 2012 a je běžně dostupná v českých veřejných knihovnách. Vladimír Sáňka, obviněný z vydání knihy, byl navíc loni soudně zcela očištěn, takže z bezprecedentních policejních manévrů nakonec nic nebylo – kromě nedůvěry českých muslimů k policii, pocitu hořkosti v jejich řadách a možné radikalizace některých z nich. Jak se vyjádřil náš anonymní respondent: „A to je zpráva, kterou bych chtěl doručit zejména vládám, že není moudré reagovat agresivně. Když například udělají to, co dělají velice rádi, tedy že jakmile mají sebemenší pochybnosti, vezmou jednotky speciálního nasazení a vpadnou do mešity, jaký je výsledek? Muslimy si znepřátelí a jediné, co se může stát, je to, že vyvolají opačnou reakci, agresivní reakci. Protože nikomu by se tohle nelíbilo…“
Zdá se, že nedůvěra vůči bezpečnostním složkám státu představuje problém: představitelé českých muslimů mohou mít problém s nimi spolupracovat při zachycování extremistů.
O tom, že se mezi českými muslimy může objevit nějaký radikál, nepochybuje ani Lukáš Alí Větrovec. Sám se s něčím podobným setkal na internetu, kde jeden z diskutujících vyzýval k terorismu. Údajně se jednalo právě o momentálně již odsouzeného Dominika Kobulnického, kterému poté jako administrátor facebookové skupiny zamezil přístup: „Tohoto člověka jsem z Nauk vyhodil. Potřebuji se krýt, bránit. Nemůžu si dovolit pošlapat dobro věci, aby mi to shodilo pár hloupých názorů a fotek.“
Ze své bosenské zkušenosti pak popisuje případ konvertovaného Srba, který se radikalizoval, a ačkoli toho o islámu věděl málo, „začal dávat všem rozumy“. Komunita se od něj prý musela odstřihnout: „Jejich mantrou je neposlouchat učence vládců. Ty, kdož jsou podle nich zaplacení, podbízí se mocným, pracují pro druhou stranu a blokují džihád. Konvertité nebo lidé ze smíšených manželství si tím často řeší problém s identitou. A přitom dostanou nemoc, zánět víry, přehání víc, než je zdrávo.“
Svatá válka médií
Avšak podle Badera Eknaifitha není jeho rolí jakožto šéfa islámského centra boj s radikály, ale prevence radikalizace: „Problém je s těmi, kdo sice nejsou radikálové, ale jsou připraveni se jimi stát, čekají na nějaký impulz stát se mudžáhidem. Proto my teď nebojujeme s radikály, ale s cestami radikalizace, kterými se může jinak normální člověk dát. Nebezpečné jsou třeba knihy, které ho nedovedou přímo do al-Káidy nebo Islámského státu, ale někam na půl cesty.“
Navrhuje prevenci skrze vzdělávání o islámu, přičemž se domáhá podpory ze strany českého státu pro financování islámských center nebo překladů knih. V této souvislosti hovoří o tom, že by čeští muslimové měli nejen odsuzovat teroristické útoky, ke kterým ve jménu islámu dochází, ale měli by dělat mnohem více hlavně na poli vzdělávání muslimů: „Je třeba uklidnit lidi. Třeba přednáškou pro muslimy o daném problému během pátečního kázání, to je moc důležité.“
Kromě nedůvěry vůči policejním složkám mezi českými muslimy nalezneme i nedůvěru vůči médiím. Ta může sehrát roli při nechuti odsuzovat teroristické útoky, když se obávají, že jejich hlas zapadne nebo bude špatně pochopen. Navíc se podle některých muslimů média sama stávají součástí problému radikalizace, když poskytují nebývale velký prostor extremistům a popularizují jejich světonázor, zatímco umírněné muslimské hlasy je nezajímají. Jak se vyjádřil Bader Eknaifith: „Když hovoří islámští učenci, média neposlouchají. Ale když bin Ládin poslal nějakou kazetu, sledoval to celý svět. Jediné kázání al-Bagdádího média přeložila do stovky jazyků. Mladí lidé mají islám rádi, mají ho v srdci, ale neznají ho natolik, aby poznali, co je dobré a co špatné. Pak se vydají se špatnou cestou: Myslí si, že jsou na cestě Alláha, ale je to cesta ďábla.“
Eknaifith mluví i o špatné zkušenosti s některými, nikoli nutně všemi českými médii. Vidí nezájem o pozitivní zprávy, naopak tendencí informovat o všem špatném: „Nechtějí na islámu ukazovat to dobré. Když uděláme něco dobrého, umenší to, ale jakoukoli chybu ze strany muslima nafouknou. A mají tendenci nechávat rány otevřené.“
Podle českých muslimů média poskytují pokřivený obraz islámu, který ve většinové společnosti vyvolává strach. Jak to lapidárně shrnul Lukáš Větrovec: „Co se říká o muslimech – že jsou to teroristi, co vedou džihád a vyhazují se do vzduchu.“Například jakkoli bývají právě muslimové hlavní obětí ozbrojených konfliktů, v médiích jsou líčeni jako agresoři, což vede k paradoxu, kdy jsou v českých médiích i oběti prchající před válkami vykreslovány jako bezpečnostní hrozba. „Pořád se mluví o tom, že uprchlíci přišli proto, aby bojovali, jako kdyby je někdo svolal. Ti lidi ale přišli proto, že chtěli klid. Boj nechali za sebou, ve své zemi. Utekli z boje, tak proč by přicházeli bojovat?“ptá se Mohamed Abbás.
„Za džihád by se neměl stydět žádný muslim. Jsem džihádista, když se starám o svou rodinu. Jsem džihádista, když se nenechám svést k nenávidění druhých.“
Zbytečné démonizace
Muslimům vadí už démonizace pojmu džihád, který si sami přitom spojují s pozitivními konotacemi, ve smyslu usilování o něco bohulibého. V médiích se však džihád spojuje s fanatismem a násilím. „Za džihád by se neměl stydět žádný muslim. Já jsem džihádista, když se starám o svou rodinu. Já jsem džihádista, když udržím své emoce přes všechny nadávky na muslimy. Já jsem džihádista, když se nenechám svést k nenávidění druhých,“říká Muneeb Alrawi.
Stejně tak muslimové nejeví přílišného nadšení, když je džihád vykládán jako svatá válka. Česká média tak muslimy dlouhodobě urážejí, aniž by si to zřejmě uvědomovala, jak se vyjádřil Vladimír Sáňka: „Média dávají mezi džihád a svatou válku rovnítko. V relevantních islámských textech se přitom nikde sousloví svatá válka neobjevuje. Válka nemůže být svatá.“
Problémem pro muslimy i majoritní společnost ovšem je, že se strach z muslimů z médií přelévá do reálného života. Obavy z muslimů plodí útoky proti nim. Během tzv. uprchlické krize několikanásobně narostly zločiny z nenávisti namířené proti muslimům, což dokládají i data nevládní organizace In IUSTITIA. Muslimové potvrzují, že se setkávají s negativními reakcemi souvisejícími s rozšířenými stereotypy džihádu jako svaté války, muslimů jako teroristů a islámu jako agresivní ideologie. Další muslim, jehož identitu ponecháme v anonymitě, dává konkrétní příklad: „To se mi stalo mnohokrát – jdu po ulici a někdo zařve: Bin Ládin. Jindy se mi zase stalo, že jsem byl s ženou a dcerou v autobuse a někdo na nás začal řvát přes celý autobus: Islám pako, islám pako.“Zůstává otázkou, zda se v reakci na islamofobní útoky nezačnou radikalizovat i samotní dosud umírnění čeští muslimové. Zda nadále povedou svůj džihád trpělivostí, nebo si začnou kvůli obavám o bezpečnost svou a svých rodin pořizovat zbrojní průkazy a zbraně. Ostatně, k tomu je v reakci na útoky proti mešitám na Novém Zélandě minulý rok už vyzval jeden z nich, Leonid Kušnarenko.
Autor působí na Fakultě humanitních studií UK v Praze, je editorem knihy Nad Evropou půlměsíc (Karolinum, 2015) a rozhovory s českými muslimy spolu s Jiřinou Stehlíkovou realizoval v letech 2015 až 2020