Dilema dikobraza

Osobní výběr ze světového tisku

Je-li v povolební Americe ještě něco k podivení, tak třeba toto. Že The New York Times propadají protitrumpovskému šílení, se ví. Napíše-li Bill Wilkinson měsíc po volbách komentář Proč tolik Američanů volilo Trumpa?, zaujme jen tím, jak se poctivě, nefanaticky snaží dobrat nějakého odhalení. Snad jakéhosi algoritmu, který by prozradil ten tajemný důvod. Jenže na webu ho provází ilustrační fotografie ukazující „protrumpovskou sběř“kolem americké vlajky. To je zásadnější bod než pátrání po skrytých, či dokonce konspiračních (Putin? Hackeři? Covid?) algoritmech.

Ještě ostřeji to hned po volbách ukázal snímek na webu iDNES. Demonstranti proti Trumpovi v Portlandu zapalují americkou vlajku. Možná právě v tom se skrývá část odpovědi na otázku, proč tolik lidí volilo Trumpa. Používají-li progresivisté vlajku s pruhy a hvězdami – tu, která symbolizovala porážku Jihu a konec otroctví, vítězství v první a druhé světové válce i magnet pro přistěhovalce z celého světa – jako ilustraci všeho zla a špatnosti, dost lidí prostě hlasuje pro toho, kdo se k té vlajce naplno hlásí, i když působí jako magor a narcis.

Na okraj, ještě loni přinesl Der Spiegel obsáhlý článek o tom, jak tuto vlajku – vedle britské koloniální! – používají demonstranti za demokracii v Hongkongu. Ale radikální levice v USA to vidí opačně: vlajku státu, do jehož čela volili Bidena, ztotožňují s Trumpem a zlem. Chcete-li tyto obrázky najít u nás, musíte listovat Rudým právem desítky let nazpět.

***

Blíží se výročí začátku éry korony, což vyvolává i společenské úvahy. Kognitivní vědkyně Frédérique de Vignemontová a filosof Colin Klein napsali do magazínu Aeon článek Jak blízko je příliš blízko?. V éře budování bezkontaktní společnosti a hesla „kde není kontakt, není přenos“to není nutné vysvětlovat.

Autoři připomínají švýcarského biologa Heiniho Hedigera, jenž razil pojmy útěková, obranná a kritická vzdálenost. A hlavně dilema dikobrazů, jak ho popsal filozof Arthur Schopenhauer. Zjednodušeně asi takto: Je-li chladno, dikobrazi se semknou, ale tím se navzájem popíchají. To je přiměje k odstupu, ale pak je zase trápí chlad, tudíž se celý cyklus – a tím i dilema volby mezi hrozbou ostnů či chladem odstupu – opakuje.

Schopenhauer naznačil, že nejlíp jsou na tom ti s tolerancí vůči chladu. A naši autoři v tom spatřují jisté podobenství vztahu k současné epidemii. Nejvíce mohou uspět ti s tolerancí vůči ní. Představa, že jsme jen nepatrné sociální atomy, kterým lze rozkazem určit hranice, neodpovídá realitě.

***

Mezi poražené koronou patří hospody, veřejná doprava a ti, kdo sázejí na normální lidský kontakt. Mezi vítěze pak ti, kdo sázejí na individualismus s jeho právy a nároky, na virtuální životy a digitalizaci. Politicky jsou to třeba Piráti (u nás) či Zelení (v Německu). Zkumavkou vývoje může být bašta Zelených a hipsterů, berlínská čtvrť Kreuzberg. Berlíňan Alan Posener líčí v listu Die Welt to, čemu se někdy říká „zelená gentrifikace“.

Kreuzberg kdysi voníval kachlovými kamny, kebabem, pivem i vzpourou. Rozčiloval šosáky na západě i na východě Německa. Podle Posenera ale tuto atmosféru už vystřídal sociální chlad. Nájmy stouply za deset let o 114 procent, podíl Turků klesl na 24 procent (o sedm procentních bodů). Vytěsňují je zpravidla bílí hipsteři, ti, kteří „vyvěšují prostěradla s nápisy Refugees Welcome, chtějí ‚dekolonizovat‘ Berlín, pijí latte bez laktózy, jedí vegansky, jezdí na kolech či používají aplikaci Carsharing, jsou tím multikulturnější, čím méně Turků bydlí u nich v domě ve dvoře, volí Zelené“.

Úhrnem: politika v Kreuzbergu obsluhuje jen tuto „cool“horní vrstvu, kdežto lidé, kteří jsou odkázáni na funkční veřejnou infrastrukturu, zastánce nenajdou.

Je-li chladno, dikobrazi se semknou, ale tím se popíchají. To je přiměje k odstupu, ale pak je trápí chlad, a tak se dilema mezi hrozbou ostnů či chladem odstupu opakuje.

***

Nadává-li se u nás na karanténní restrikce, oblíbeným terčem je zákaz veřejného zpěvu. Bývá citován Karel Kryl: „Zakázali psát a zakázali zpívat.“Jak je to v Německu, kde zpěv zakázán není? V rozhovoru pro Der Spiegel o tom mluví učitelka jódlování Hedwig Rothová z alpského kraje Oberallgäu.

Jistě, jste-li zoceleným horalem, můžete vylézt na osamělý štít, tam jódlovat po libosti a nikoho neohrozíte. Ale co když vedete kurzy jódlování pro třicet zájemců, z nichž polovina odřekne z obavy nákazy v kolektivu? Když jste tím na hranici rentability a žádný příspěvek od státu nedostanete? To jen pro upřesnění představy, že v zemi, kde nezakázali zpívat, to jde hladce. Ne, lidé se sami bojí.