Co všechno může znamenat bílá
Víte, že Němci při počítání většinou začínají palcem, kdežto Kanaďané naopak ukazováčkem? A že Američané si se slovem „deprese“spojují smutek a osamělost, zatímco Japonci déšť a únavu? Tedy že příslušníci nezápadních kultur mají sklon „somatizovat“a lidé ze západních kultur „psychologizují“? A tušíte, že například v Číně oproti našim západním představám téměř 70 procent respondentů schvaluje mimomanželský sex, což je více než v USA?
Tím vším se zabývá mezikulturní psychologie, která se začala jako samostatná disciplína etablovat v 60. letech 20. století, i když měla četné předchůdce (mezi které patřili např. William Rivers nebo Richard Thurnwald). I u nás už vyšlo několik původních publikací, které se tímto oborem zabývají. Nedávno ale vyšla kniha na toto téma dosud nejobjemnější, na niž právě i některé dřívější domácí práce odkazovaly: Cross-Cultural psychology. Critical Thinking and Contemporary Applications (Routledge 2017), v češtině nazvaná Mezikulturní psychologie. Kriticky a aplikovaně.
Co je kde jinak
Jejím autorem je americký psycholog, terapeut a výzkumník David A. Levy společně s Ericem Shiraevem, psychologem, který akademické tituly získal na Petrohradské univerzitě v Rusku, ale dlouhodobě rovněž působí ve Spojených státech. V knize tito vědci přibližují základní výzkumné metody – kromě vědeckých experimentů přitom oceňují i sílu umění, které pro psychology představuje bohatou zásobárnu „látky pro rozšiřování jejich vědeckého náhledu na lidské bytosti, jejich chování a vnitřní pochody“.
Shrnují také základní teoretické přístupy, přičemž sami se hlásí k multikulturalismu, který „nejen podporuje pochopení a přijetí rovnosti etnických nebo náboženských skupin v určité zemi, ale také to, že různé skupiny mají právo řídit se svými hodnotami a držet se svých zvyků“. V rámci jednotlivých kapitol o emocích, inteligenci či motivaci pak předestírají nejrůznější protikladné existující teorie, aby následně navrhli kompromisní stanovisko, případně nechali rozhodnutí na čtenářích.
Obecně lze říci, že ve své knize preferují perspektivu, kterou předestřel už vlivný americký psycholog a psychiatr Harry Stack Sullivan (1892–1949), totiž že všichni jsme „hlavně lidmi než čímkoli jiným; jsme si spíše podobní, než bychom se lišili“. Případné odlišnosti jsou pak často dány úhlem pohledu. V tomto smyslu autoři ukazují, že například základní emoce jsou ve všech kulturách stejné či podobné, záleží ovšem na „úrovni abstrakce“, s níž dané emoce popisujeme. Každá emoce tak může být „mezikulturně zároveň podobná i odlišná v závislosti na míře generalizace, kterou zvolíme“.
Kniha vyjmenovává tzv. specifické kulturní syndromy. Například „taidžin kjófušó“, což je syndrom příznačný pro Japonsko označující „intenzivní strach jedince, že jeho tělo či jeho části a tělesné funkce jsou ostatním lidem nepříjemné, vyvolávají u nich nelibost a urážejí je svým vzhledem či zápachem“. Indické muže zase specificky zachvacuje „dhat“, což je něco jako „přemrštěná starost o ztrátu semene nadměrnou sexuální aktivitou nebo močí. Syndrom dhat se projevuje slabostí, depresí, problémy v sexuální oblasti a symptomy, jako je bušení srdce.“
A Číňany zase více než jiné ohrožuje frigofobie, tedy strach z chladu, což vede k tomu, že se nabalují i v největších vedrech a stále nosí vlněné čepice a rukavice. Podle autorů tato fobie pravděpodobně „pramení v čínské víře ve spirituální kvality horka a chladu“.
Shiraev a Levy ale zároveň rozhodně nedávají definitivní odpověď na to, jestli se v mnoha případech nejedná o lokálně zabarvené varianty nemocí vyskytujících se i jinde, nebo dokonce univerzálně. Třeba symptomy takzvaného mužského těhotenství (někdy zvané „kuváda“), kdy muž prokazuje stejné tělesné projevy jako jeho těhotná partnerka (zvracení, únava, bolest zubů a bažení po roztodivném jídle), byly zkoumány na mnoha odlišných místech země, například na ostrově Vokeo u pobřeží Nové Guineje, mezi Garífuny ve Střední Americe a u Bimin-Kuskusminů na Papui Nové Guineji. Jedná se o zvláštní kulturní syndromy, nebo o pouhé lokální obměny partnerského soucitu? Toto dilema nechávají autoři otevřené.
Konstantně však zdůrazňují rozdíly mezi kulturami kolektivistickými a individualistickými. Z tohoto hlediska mírně relativizují i uznávané koncepty západních odborníků, které podle nich odrážejí spíše individualistický pohled. Tak známá hierarchie potřeb Abrahama Maslowa sice může být vhodným popisem jedinců z různých kultur, ovšem „relativní intenzita potřeb je mezikulturně specifická“.
Podle některých badatelů je jednou z nejzákladnějších potřeb lidí v kolektivistické Číně touha někam patřit, a to dokonce „více než potřeby fyziologické“(doplňme, že u Maslowa jsou fyziologické potřeby na prvním místě a potřeba lásky a přijetí až na třetím, ovšem ani u něj to není nedůležité).
Také schéma vývoje osobnosti Erika Eriksona (jde např. o důvěru vs. nedůvěru v kojeneckém věku, iniciativu vs. vinu mezi 3. a 6. rokem nebo identita vs. nejistota mezi 12. a 16. rokem života) je lépe využitelné ve společnostech, které kladou důraz na nezávislost a svobodné sebevyjádření spíše než v zemích s dominantní ideologií, která striktně určuje, co je dobré a co špatné chování.
Konkrétní rozdíly, které registrují, se týkají mnoha odlišných sfér. Například v kolektivistických kulturách je hněv vnímaný jako ohrožení společenské integrity, a proto je v nich všeobecný sklon odrazovat od jeho projevů. Individualistické společnosti, jako například USA, jsou naopak projevům hněvu otevřenější, protože kladou větší důraz na právo lidí na nezávislost.
V souladu s tím se v individualistických kulturách lidé při určování svého štěstí spoléhají na vlastní pocity, kdežto v těch druhých se při určování vlastních pocitů štěstí lidé více ohlížejí na to, co tvrdí lidé okolo nich. Což ale neznamená, že by bariéry byly zcela nepřekonatelné: například u výzkumu štěstí autoři formulují „transkulturní“zjištění, že jak západní psychologie, tak východní buddhismus dokládají, že „dlouhotrvajícího pocitu štěstí lze docílit psychickým tréningem spíše než potěšením vycházejícím z vnějších příčin“.
Některé rozdíly se také mohou stírat vlivem globalizace. Což nemusí nutně znamenat jen jednostrannou amerikanizaci: to, že autoři coby v Americe působící badatelé pozitivně oceňují přínos některých buddhistických konceptů, je také součást (kulturní) globalizace. Shiraev a Levy navíc naznačují, že v alespoň v něčem se Američané svého vypjatého individualismu pomalu vzdávají. Ve studii provedené v raných 70. letech prý byly hrající si americké děti ve srovnání s dětmi z mnoha dalších kultur soutěživější. Tyto výsledky by však měly být ověřeny v současných podmínkách, navrhují autoři, protože – jak doufají – už možná neplatí. Podle nich už totiž soudobé americké matky, které přihlásí svého potomka do jakéhokoli sportovního týmu, pravděpodobně dostanou leták, kde jim bude vysvětleno, že hlavním cílem je zúčastnit se, a ne nutně vyhrát.
V určitých ohledech ovšem kniha nabízí velmi specifické vidění světa. Například když americko-ruský pár konstatuje, že americké děti obvykle zasílají písemná poděkování kamarádům, jež dorazili na jejich narozeninovou oslavu, zatímco tato tradice je „neznámá v zemích, jako je Rusko, Ukrajina, Arménie a mnoho dalších“, českému čtenáři asi začne být jasné, do které části světa viděného tímto prizmatem patří.
Komparativní studium vlivu kultury na lidskou psychiku. Tato věta nezní příliš zábavně, ale kniha, která se za ní skrývá, zdaleka není tak nudná, jak se možná na první pohled zdá. Naopak může přispět k většímu porozumění mezi civilizacemi. Ano, jsme každý jiný, a přitom stejný.
Mezikulturní rozdíly
Jak už jsme naznačili, kniha má množství interdisciplinárních přesahů: od nadšených pasáží o Márquezově románu Sto roků samoty (coby práci odhalující „mnoho fascinujících stránek lidského vědomí“) až k mezistátní diplomacii či sémiotice. Zmiňuje například kolizi, k níž došlo, když čínští zástupci (neúspěšně) požádali britského premiéra a jeho delegaci, aby během návštěvy Číny upustili od svého zvyku nosit každý listopad na klopě odznak vlčího máku, který je (nejen) pro Brity hrdým symbolem památky padlých vojáků z první světové války. Tatáž rostlina totiž v Číně symbolizuje opiové války a má spíše negativní konotace.
Jinde autoři popisují význam barev: lidé napříč kulturami (včetně afrických domorodců) si podle nich asociují bílou s pozitivnějšími a černou s negativními pocity, k tomu však připomínají, že kytice pro bulharskou nevěstu by se neměla skládat z bílých růží, ty dle tamní lidové tradice symbolizují smrt, ale už neuvádějí, že v mnoha asijských kulturách bílá symbolizuje smutek. A pokud by se hlouběji ponořili i do západní myšlenkové a literární tradice, našli by v románu Bílá velryba úchvatné pojednání o ambivalentnosti této barvy, kterou si podle Hermana Melvilla spojujeme i s mramorovou bledostí mrtvého těla, s duchy a přízraky, takže v naší duši budí „zvláštní strašidelný dojem“.
Podobně by se dala doplňovat některá další, snad možná trochu jednostranná tvrzení z recenzované knihy. Například když autoři soudí, že „většina lidí prochází podobnými stadii milostného vztahu“. Na to lze podotknout, že antropoložka Margaret Meadová analyzovala nedorozumění
Čínští zástupci žádali britského premiéra, aby během návštěvy Číny upustil od zvyku nosit každý listopad odznak vlčího máku. Tato rostlina v Číně symbolizuje opiové války.
Lidé napříč kulturami (včetně afrických domorodců) si asociují bílou barvu s pozitivnějšími a černou s negativními pocity, mnohde ale podle lidové tradice bílá symbolizuje smrt
mezi civilizačně blízkými anglickými dívkami a americkými vojáky za druhé světové války, a došla k tomu, že Američané vnímali líbání jen jako „nezávaznou seznamovací aktivitu“, což Britky nechápaly. Ovšem pokud je kniha prezentována jako učebnice, některá zjednodušení jsou pochopitelná. Ba posuzováno podle tohoto určení je kniha vlastně dosti komplikovaná, nejednoznačná a ústící až do neřešitelných paradoxů. Často vyzývá čtenáře k samostatnému rozhodnutí a přijetí vlastního stanoviska, což u českých učebnic nebývalo zvykem.
Učebnicově jednoznačně zato působí slova ze závěru knihy: „Věříme, že přes všechny etnické, kulturní, náboženské, rasové a národní odlišnosti se lidé mohou naučit většímu vzájemnému pochopení, respektu a toleranci. Aniž bychom byli přehnaně optimističtí, věříme v obrovskou sílu vědění, rozumu a soucitu, které společně mohou pomoci těchto cílů dosáhnout. Je zřejmé, že mezikulturní psychologie sama o sobě nemůže vyřešit hluboké problémy, kterým lidstvo čelí. Znalosti mezikulturní psychologie mohou nicméně společně s dobrou vůlí a informovanou aktivitou podpořit pozitivní psychologické klima prospěšné pro tvorbu široce sdílených řešení problémů.“
Z leckterých úst by to mohlo vyznít jako prázdná či falešná proklamace, ale Shiraev s Levym svojí poctivou knihou snažící se o porozumění dokazují, že to myslí upřímně