Čertovo kvítko řádí v rajském údolí
Každý se do nějakého prostředí narodil a v nějakém žije. A pokud se stane spisovatelem, pak právě toto prostředí by měl dokázat popsat nejlépe, a to tak, aby bylo zajímavé i pro druhé. To je vlastně základ celé literatury – že si skrze texty přitahujeme vzdálené světy, jež se díky tomu stávají světy blízkými, světy, kde jsme dávno chtěli být, aniž jsme to věděli…
Když se ovšem řekne, že Alice Thomas Ellisová byla katolická spisovatelka z Velké Británie a že její novela je „konverzační komedií“, zní to poněkud unyle. A k tomu nutno připočíst, že obálky knih nakladatelství Opus si drží krásnou, decentní podobu, takže žádná efektní barevná karikatura na obálce čtenáře a čtenářky nepřiláká. Zdá se, že Smích bez příčiny tak má na první pohled značnou šanci „protéct“kolem čtenářů bez valného povšimnutí.
Nicméně nyní v poněkud zastaveném čase je dobré si uvědomit, že v knižním světě daleko víc platí jiný než lineární čas, neustále se zaměřující na novinky. Je daleko víc příležitostí a důvodů vracet se do minulosti a nacházet pozoruhodné tituly, jež jsme bůhvíproč v době jejich vydání minuli či přehlédli. Možná se dokonce ukáže, že se v období zavřených knihkupectví hojně prodávala i jiná literatura než knižní novinky, a to jak na knihkupeckých webech, tak na internetových stránkách antikvariátů. Nezapomínejme, že antikvariáty jsou také nanejvýš podstatným prostředníkem literární komunikace.
Stejní okamžitě ven!
Britská prozaička Alice Thomas Ellisová (1932–2005) se narodila jako Lindholmová, neboť její otec byl poloviční Fin a matka zas Velšanka. Její román The 27th Kingdom (1982) byl nominován na Bookerovu cenu, kterou si toho roku odnesl Australan Thomas Keneally za Schindlerův seznam. Tato konstelace stojí za krátké pozastavení.
V současnosti se hodně propírá fakt, že se Bookerova cena otevřela i americké literatuře, tedy že už se netýká pouze zemí bývalého britského impéria. V případě Schindlerova seznamu či pozdějšího úspěchu Anglického pacienta z pera v Kanadě usazeného Michaela Ondaatjeho můžeme vidět, že „okrajová“teritoria, která disponují vůči britské a americké literatuře řadou mindráků, se mohla nejsnáz prosadit, když tamní autoři přišli s mezinárodním tématem – a nic není tak univerzálně srozumitelné jako druhá světová válka, jež je ústředním bodem obou zmíněných románů.
Na začátku článku však byla řeč o spisovatelích, kteří píší o důvěrně známém prostředí… Pokud zůstaneme u Austrálie, potom se přístup „je to sice jenom Austrálie, ale o ničem jiném psát nemůžu“bohatě vyplatil Peteru Careymu, jenž získal Bookerovu cenu hned dvakrát, i když jak Oskar a Lucinda, tak Pravdivý příběh Neda Kellyho a jeho bandy se vrací do historie kontinentu.
Jinakost s kvalitou se jistě snoubila rovněž u Dětí půlnoci Salmana Rushdieho či u dalšího tuplovaného držitele Bookerovy ceny a dnes již nositele rovněž Nobelovy ceny, Jihoafričana J. M. Coetzeeho – za Život a dobu Michaela K. a Hanebnost.
V současnosti se v literatuře klade na „jinakost“ještě větší důraz, jenž je navíc poněkud odlišně zaměřený. Podstatnějším se totiž stává autorova barva kůže, pohlaví a sexuální orientace než kvalita jeho samotného díla – i o tom se diskutovalo nad letošními nominacemi Bookerovy ceny. V tomto směru pomalu svět dorovnává taktéž česká literární realita: právě proto se před nedávnem označoval za příčinu toho, že v knižních cenách Magnesia Litera byli letos samí vítězové, ten fakt, že v porotách bylo málo žen. To znamená, že se asi automaticky předpokládá, že porotkyně budou hlasovat pro literátky. Ale nebude to potom zas diskriminace například hluchoněmých romských homosexuálů?
Až tedy vznikne společenská poptávka, aby vyhrál třeba někdo, kdo změnil pohlaví – předtím však musí taky vydat knihu –, bude pak nutné, aby v porotě zasedla většina těch, kteří též změnili pohlaví? Přesně takovéto křečovité dohánění světovosti je v pravém slova smyslu provinční, nikoli psaní o nějakém Kostelci, ať už je jakkoli zapadlý.
Lydia je mimo provoz
Alice Thomas Ellisová měla zkrátka asi smůlu, že se na ní příliš jinakosti nenašlo. Snad jen ona záležitost s původem jejího otce a skutečnost, že byla katoličkou, ale ani to asi nestojí příliš v tomto kontextu za řeč, vždyť třeba Roald Dahl měl taky norské rodiče… Ne, britská autorka nás neoslní srdceryvným či napínavým životním příběhem. Ostatně neohromí ani příběh, jejž ve Smíchu bez příčiny vypráví (1985), protože tato novela není postavena na napínavosti či dobrodružnosti.
V próze Alice Thomas Ellisové je téměř vše založené na dialozích, na tom, co se říká, případně neříká. A často je to skutečně i komické. Takže opravdu konverzační komedie? Ano, avšak nesmíme čekat, že se u toho budeme plácat do kolen. Protože Smích bez příčiny v překladu Martina Pokorného je jinak vážným textem, přestože notně hravým.
Hlavní hrdinka Lydia poté, co se rozešla s Finnem, odjíždí na „chalupu“do Walesu, aby toto životní zklamání zpracovala. Aby nebyla sama, doprovází ji Betty, což je obětavá, nevtipná puntičkářka, jež Lydii svým chováním často irituje, ale ta si zároveň uvědomuje, že je Betty nezáludně hodná a že právě takového člověka teď potřebuje mít vedle sebe. Lydia je totiž dostatečně sebevědomá a sebestředná, takže má tendenci všechno posuzovat z vlastního hlediska.
Ústřední postava je navíc prostořeká, což ji většinou později mrzí, jelikož je zkrátka příliš inteligentní na to, aby si neuvědomovala, že selhala. A podobně nabroušený jazyk má i samotný vypravěč, neboť jeho špičkou neustále zajíždí do mezizubních prostorů, odkud doluje veškerou nečistotu, o níž by bylo ve slušné společnosti lépe pomlčet: „Od Lydie to bylo zákeřné, jelikož Betty se u mužů netěšila oblibě, což bylo o důvod víc, proč ji Lydia neměla ráda, jelikož sama patřila mezi ženy, které v ošklivosti nacházejí cosi nakažlivého a raději se druží jen s lidmi, kteří jsou přinejmenším stejně atraktivní.“
Dočasné soužití s vegetariánkou Betty je pro Lydii z hlediska praktičnosti sice na jednu stranu pohodlné, neboť plní funkci jakési hospodyně, avšak jinak je to hotový očistec: „Uvědomila si, že její hovory s Betty v sobě mají jeden nezvyklý prvek: kdykoli odpovídá na otázku nebo reaguje na nějaký výrok, vždycky se přehnaně dlouho odmlčí, jako by měla strach, že pokud odpoví rychle, řekne něco nevhodného.“
Lydia je po rozchodu s Finnem evidentně vyvedena z rovnováhy, neboť činí kroky, jimž zpětně sama nerozumí: „Měla i opravdové přítelkyně, pohledné a vtipné ženské, které by spíš místo slintání nad šťovíkem vymýšlely efektivní metodu, jak nechat zkvasit šlupky od brambor. Proč tu žádná není? Protože je o to nepožádala – proto.“
A aby bylo jasno, nejenže se s Finnem rozešla, ale on pak navíc „utekl s pidlookou lexikografkou s nohama do X a blánami mezi prsty – s kachnou“. Lydia je tak trefně jedovatá i díky tomu, že má praxi – je žurnalistkou na volné noze. Proto Bettyině názoru, že nemá ráda nikoho, čelí odpovědí odhalující pod dospěláckou prudkostí dětinskou umanutost: „Jenom D. H. Lawrence a Američany a lidi, kteří Jane Austenové říkají ,drahá Jane‘… Všechny ostatní kromě Finna mám ráda.“
Venkovské panoptikum
Neklid je však nejen v Lydii, je všude okolo ní. Kdo by si myslel, že dvě chalupářky budou mít až příliš svatého pokoje, ten by se šeredně mýlil. Zaprvé se musí vypořádat se samotným velšským údolím. Rovněž v případě této krajiny má Lydia občas pocit, že se vysmívá její náhlé staropanenské opuštěnosti: „Posadila se do trávy, která jí při své vyschlé pružnosti okamžitě připomněla stydké ochlupení.“
Ale hlavně zde jsou obyvatelé údolí, ti, kteří v něm žijí celoročně a na rozdíl od Lydie nemohou na konci dovolené či léta odjet. Kupodivu nezůstává jen u náhodných setkání, panuje tu potřeba společenského života. A tak se pořádají zdvořilostní večeře, pikniky a návštěvy zemědělské přehlídky. Ano, do značné míry se to může podobat dvěma osamělým ženám na chalupě kdesi v jižních Čechách, jež se vydají na Zemi živitelku. Jen pozor, aby to potom zas moc nepřipomínalo ženskou variantu Chalupářů…
Ve Smíchu bez příčiny potkáváme životem zklamaného, ale též – co se týče žen – údajně čiperného doktora, jenž včas neodešel do světa a teď už je na to pozdě. Zamlklého hospodáře, jehož žena je nešťastná a tajně miluje právě doktora, který se před ní ovšem natřásá s daleko mladší kořistí. A ta je pro změnu dcerou manželské dvojice, kterou Lydia nemůže ani cítit. Dále je zde Beuno, služebník Boží, a psychicky nemocná žena, oba příbuzní onoho zamlklého hospodáře. Jedná se tak o tradiční provázané venkovské panoptikum, jež hraje s Lydií tradiční hru na pomezí předstíraného nezájmu a stěží skrývané závisti: Vy nejste odtud jako my, vy jste z toho Londýna… Prostě zas to samé, co na vsi každé léto zažívá spousta Pražáků.
Nad tím vším se však odehrává ještě jeden zápas. Lydia jako kdyby byla míčkem při tenisovém zápase mezi Bohem a Satanem a právě příliš netuší, kdože jí udělil faleš a zda se náhodou její život neocitl v autu. K tomu má občas neodvratný pocit, že ve venkovském tichu zaslechla, jako by se jí někdo vysmíval. Což naznačuje, že je Lydia znejistělá, ovšem že si nic takového nechce nechat líbit. Tady je vystrčen rozeklaný jazyk: to, co Lydia říká, a to, co prožívá, se rozchází. Mluvením se snaží kolem sebe postavit ochranný paraván.
Dobrý fotograf se ukáže i podle toho, že nemusí odjíždět do exotické destinace, aby pořídil skvělé snímky. Totéž platí o novele britské autorky Alice Thomas Ellisové. Smích bez příčiny přináší úplně obyčejný příběh, ale díky tomu je dostatek možností si uvědomit, jak přesně je zachycen.
Ochránit ji před sebou
Smích bez příčiny je opravdu především koncertem dvou hlasů – Lydiina a vypravěčova. Hlavní hrdinka nešetří nikoho: „Lydii připadalo symptomatické, že lidi, kteří dělají kolem svého zdraví nejvíc povyku se zvláštním důrazem na stravování a tělocvik, vypadají poměrně churavě, stejně jako jedinci, kteří s největším zápalem a nadšením kážou o sexuální svobodě, nejsou pohlední.“
A vypravěč zas nešetří Lydii: „Coby svobodná a bezdětná netušila, že mnoho zcela normálních žen tráví množství času zajišťováním konverzace a konzumace pro lidi, které by samy nepozvaly. Připadalo jí zběsile pitomé, že stojí ve vlastní kuchyni obstoupena dvojicí ženských, na které vůbec nemá náladu.“
Ještě se na to všechno ale možná dá nahlédnout jinak. Osamělá Lydia se ocitá v prostředí natolik obyčejných lidí, že se z ní proti její vůli stává ústnatá ženština snažící se za každou cenu vzbudit nevoli a šokovat, snad dokonce odpudit: „Víš, ženy potřebují muže jenom k tomu, aby se od nich nechaly oplodnit. Jakmile k tomu jednou dojde, můžou se mužští nasekat do prejtu. Jsou přebyteční.“
Vypravěč tak má plné ruce práce, jelikož musí ukázat, že Lydia není ani hloupá, ani bezcitná: „Po cestě domů ji pozůstatky svědomí mírně trýznily, protože si uvědomovala, že kdyby chtěla, dosáhla by toho, aby ji April měla ráda, a že tato její schopnost je nebezpečná, potenciálně i škodlivá.“
Ve výsledku tedy jde o další úžasné literární setkání se ženským ostrovtipem. Alice Thomas Ellisová se s přehledem řadí někam mezi jižanské velikánky Flannery O’Connorovou, Eudoru Weltyovou nebo Carson McCullersovou na jedné straně a nositelky Nobelovy ceny na straně druhé: k básnířkám Wisławě Szymborské a Luise Glückové či k povídkářce Alici Munroové. A přestože většina z nich už nežije a zbývající jsou již dámy v letech, pro muže je pořád velmi povzbuzující zprávou, že takové ženy skutečně existují.
Do značné míry se to může podobat dvěma osamělým ženám na chalupě kdesi v jižních Čechách, jen pozor, aby to zas moc nepřipomínalo ženskou variantu Chalupářů…