Zpráva o stavu posledních let

Brutální zásah policejních složek proti demonstrantům 17. listopadu 1989 se odehrál přímo pod okny Národního divadla, které se tak symbolicky stalo očitým svědkem počátku společenských změn v celé zemi. Byli to právě herečky a herci, kteří se spolu se studenty stali prvními hybateli revoluce (poté co jejich velká část o desetiletí dříve musela podepsat potupnou antichartu). A Národní divadlo se vždy těšilo největšímu zájmu.

Z českého Národního divadla se stala instituce i fenomén s ne úplně jednoduchou historií. Už samotný vznik národního divadelního svatostánku je tak trochu postavený na mýtech a lžích – nejrozšířenější je asi pověra o tom, jak si na něj prostí Češi, čelící rakouskému útlaku, nastřádali sami: reálně by z takové sbírky divadlo nikdy nemohlo vzniknout, rozhodující byly štědré příspěvky šlechtických rodin a císaře Františka Josefa I. Ostatně, byl to právě císař, který když obdržel telegrafickou zprávu o požáru Národního divadla v roce 1881, obratem zaslal ohromnou (a pro rekonstrukci klíčovou) sumu 20 000 zlatých na jeho obnovu. Bez zajímavosti není ani fakt, že i výzdoba divadla vznikla na lži – respektive na základě motivů rukopisných padělků (což samozřejmě nijak nesnižuje uměleckou hodnotu této výzdoby).

O problematické historii zlaté kapličky zejména v minulém režimu se také napsalo dost a dost. A nyní nastal čas zhodnotit historii nedávnou, od roku 1989 do roku 2015, kam autorka knihy Zpětné zakreslení cesty své mapování dovedla.

Příběh jedné scény

Příběh dvaceti pěti let činohry Národního divadla je vyprávěním o pronikání nových témat a stylů do tvůrčího prostředí divadla, které se samo zavázalo k vlastenecké tradici v podobě povinnosti stát se přístupným všem. Je v tom výjimečné, protože žádné jiné divadlo v zemi takový závazek nenese; žádné jiné ke splnění takového úkolu ani nemá srovnatelné podmínky jako Národní divadlo v Praze. Zpětné zakreslování této tvůrčí cesty bez přesně zaměřených souřadnic z pera Aleny Zemančíkové je činností napínavou a zábavnou, doprovázenou zamyšlením nad tím, jakou cestu urazila tamní činohra za pětadvacet let v celkovém obraze české společnosti a jejího Národního divadla.

„Za těch pětadvacet let se mi zostřil obraz české divadelní kritiky a jejího příběhu od roku 1989. Došlo za tu dobu k zajímavé generační výměně, na formulaci různých generačních postojů, a pro mě to znamenalo možnost se nad českou divadelní kritikou soustavněji zamyslet. Celkově je moje kniha zprávou o vývoji našich očekávání v divadle a vůbec o vývoji zdejší intelektuální rozpravy v jednom konkrétním čtvrtstoletí,“podotýká k tomu Zemančíková.

Potřebná kritická reflexe

Rozhodně se nejedná o žádné hlazení po srsti. „Mnohé tato kniha pobouří a leckdo se bude v knize hledat marně, ale tak je to s Národním divadlem vždycky – je to divadlo všech a nikdo není spokojen,“míní k tomu šéfdramaturgyně Činohry Národního divadla Marta Ljubková.

Zemančíková se nebojí otevřít pro některé bolestivá témata, protože společenské události se promítaly do divadelního organismu a jevištního díla – a porevoluční doba byla hodně turbulentní. Otevřely se hranice a otázky vztahu Čechů a Němců, docházelo k restitucím a privatizaci, vyrovnání s totalitní minulostí a rehabilitací umlčených umělců… a to vše samozřejmě Národní divadlo nějakým způsobem reflektovalo. Ne vždy třeba správně, ale i toho se Zemančíková nebojí dotknout, aniž by měla obavy, že se někoho dotkne. „Současné vedení Národního divadla,

inzerce ale i ta předchozí, jsou sympatická svým sebereflexivním postojem a autokritičností,“uvedla k tomu autorka.

Objemná kniha se však nezabývá pouze společenskými tématy či hledáním odpovědi na nosnou, ale přece jen spíš teoretickou otázku „čím je národu národní divadlo“. Všímá si i toho, jak tamní činohra za sledované čtvrtstoletí proměňovala svůj styl i poetiku a jak pro svůj umělecký výraz hledala nástroje a prostředky. Sleduje také nástup nových herců i režisérů a jejich pátrání po tvaru, který by spojil do inscenačního celku výrazné projevy osobností s rozličným dosavadním zázemím. Nikdo to neměl jednoduché: režiséři, kteří přišli z menších divadel, které byly s publikem ve „spikleneckém vztahu“, hledali vlastní způsoby, jimiž by oslovili diváky oficiální scény, zvyklé přece jenom na něco jiného. A ukazuje i to, jak těžké úsilí stojí i za požadavkem vzniku současných a kvalitních domácích dramatických textů.

Zodpovědnost k tradici

S tím souvisí i hlas kritiky, který v toku textu dostává průběžný prostor vedle popisu uměleckého úsilí. Právě v dobové kritice se nejen odrážejí splněná i zklamaná očekávání publika, tak interpretace jednotlivých inscenací, vystihuje ale i již zmíněné společenské nálady a potřeby, protože i kritik je člověk své doby, reflektuje svou přítomnost a nějak se vyvíjí – anebo by se alespoň vyvíjet měl, pokud nechce ustrnout na mrtvém bodě. To se mimochodem mnoha kritikům hlavně starší generace (a to nejen těm divadelním, platí to i o filmové či literární kritice) často stává: erudice a zkušenost nestačí, je nutno chápat vývoj i trendy, bez kterých není možné postihnout současný umělecký svět.

Klíčovým pojmem pro pochopení fungování Národního divadla je slovo zodpovědnost, tvrdí kniha. A její autorka to potvrzuje: „Myslím, že je to dáno povahou instituce Národního divadla, povahou jeho založení a jeho dějinného příběhu. Když někdo do ND vstupuje jako herec, šéf nebo řadový dramaturg, vždycky tam vstupuje s vědomím, že je potřeba dostát zodpovědnosti nejen k umění,“míní Alena Zemančíková. „Člověk přijímá práci v Národním divadle s tím, že prostě neustále musí klást otázky – sobě i druhým. Zkrátka stokrát si můžeme říci, že Národní divadlo je divadlo jako kterékoli jiné, jenže není.“

A právě o výjimečnosti Národního divadla je Zpětné zakreslení cesty především. Protože ať se nám to líbí, nebo ne (a že je mnoho těch, kteří mají k Národnímu divadlu leckdy oprávněné výhrady!), zlatá kaplička stále zůstává nejprestižnější divadelní scénou u nás a je správné neustále reflektovat její vývoj. Kriticky, s přísným okem, ale s vědomím, že se stále jedná o něco mimořádného. A Zpětné zakreslení cesty to ví.

Zlatá kaplička nebo národní svatostánek, to jsou označení pro nejprestižnější divadelní scénu u nás. Její vývoj odráží i celospolečenský vývoj v zemi, čímž nastavuje ono pověstné zrcadlo době. Jaké byly porevoluční osudy činohry Národního divadla? Ohlédla se za nimi autorka Alena Zemančíková.

Mnoha kritikům hlavně starší generace (nejen těm divadelním) se často stává, že už nedokážou postihnout současný umělecký svět. Erudice a zkušenost nestačí.