Covidové divadlo v krabici
Píši „komfortně“, ale má to samozřejmě mouchy, lze si sice odskočit uvařit kávu, když se výstup táhne, popojet dopředu a tak podobně, jenže to všechno ruší a člověk není tak disciplinovaný, aby si to zakázal. A pak – kouzlo živého divadla je to tam, to prostě žádné streamování nenahradí. A jsem přesvědčená, že covidová pandemie, která divadla zavřela, nezrodila žádné nové formy, které by mohly přežít do normální doby.
S takovým řešením přišla Schillerova Marie Stuartovna v režii Anny Lenkové (Deutsches Teater Berlin), zahajovací představení letošního nezvyklého ročníku, která se celá odehrává v „krabicích“. Jsou to růžově vybarvené kóje na černém pozadí, které se různě přeskupují, třeba několik menších kolem jedné středové. Jsou vertikální i horizontální a v nich hrají herci – v každé kóji jeden. Bez vzájemného kontaktu, vrcholem interakce je poklepání na sousední kóji, dialogy tak běží „vedle sebe“a mění se na sólo výstupy. Herci jsou sice skvělí, ale brzo se tohle řešení okouká, ať už má svou logiku, či ne.
Samota, či ještě lépe izolace postav tu má svůj smysl, protože tragédie se hemží excelentními sobci, oběma královnami počínaje, muži, kteří je obklopují, konče. Však si také královny nasazují papírové hlavy, aby skryly své pravé emoce a postoje. Ovšem v textu se mělo víc škrtat a nakonec to spíš vypadá jako „operní koncert“složený nikoliv z árií, ale z činoherních monologů a dialogů.
Atmosféra světa před pádem Dvě inscenace festivalu jsou ze známého hamburského divadla – z Thalia Theater. Tou první byla dramatizace románu Szczepana Twardocha Boxer a druhou Shakespearova černá komedie Něco za něco. Boxer líčí osudy židovského boxera Shapira ve Varšavě a Berlíně v době předcházející druhé světové válce, v době vzestupu nacismus a antisemitismu. Shapiro slouží mafiánskému bossovi a snaží se v polosvětě přežít. Hostující polská režisérka Ewelina Marciniaková nechá vyprávět Shapirův příběh ženami jeho života, ale především vytváří temně melancholickou atmosféru světa před pádem světa, v němž zlo teprve hledá cesty, ale už je do něj vklíněné – jeviště je jakýmsi holým tanečním sálem, na horizontu se zrcadlovou plochou, na níž se všechny děje pokřiveně odrážejí.
Navzdory tomu, že box je tvrdý sport a Shapiro na příkaz bosse nemilosrdně vraždí, režisérka se jevištních naturalismů cíleně zříká, víc se snaží pracovat s atmosférou, stvořit baladu o zlu, k čemuž jí slouží rozsáhlé taneční pasáže inspirované charlestonem. Je to jakýsi tanec na sopce, který tak vyjadřuje emoce i dějové zvraty. Přesto inscenace působí rozvlekle a místy má podobu izolovaných úryvků, což také padá na vrub dramatizaci, která nutně musela rozsáhlý román zjednodušit na úkor srozumitelnosti.
Inscenace Shakespearovy hry Něco za něco je doslova výbuch. Výbuch barev, energie, emocí. Šílená groteska, která dokáže vtáhnout, i když ji divák sleduje na obrazovce počítače. A to i když napasování Shakespearova textu na covidové potíže poněkud pokulhává, o textové úpravě a novém překladu Thomase Mella ani nemluvě. Klobouk dolů před českým překladem, protože tenhle převod Shakespeara se předlohy drží jen volně, nový text je stejně pološílený jako květnatý a vykloubený, místy až na hranici srozumitelnosti, což ale dobře vyjadřuje celé pojetí inscenace. Režisér Stefan Pucher hru aktualizuje nejenom jako obraz společnosti zasažené pandemií, ale také ji stylizuje do dnešní německé reality – knížete Vincentia, který je unaven vládnutím a deleguje své povinnosti na slizkého Angela, hraje žena. Místo covidu je tu jakýsi „švédský dech“, který vše ohrožuje a kvůli němuž lidé přicházejí o své svobody. Vše se podřizuje kontrolám a Angelo své moci okamžitě začne zneužívat.
Shakespearova hra je poměrně nejednoznačná, točí se kolem moci, morálky a také sexu, může tedy být pohledem na společnost v rozkladu. Na točně mezi divoce barevnými plochami a s obrazovkou v horní části jeviště se tak odehrává groteskní apokalypsa, tanec se smrtí rozparcelovaný na kabaretní čísla. Kostýmy kombinují baroko s postmodernou. A rekvizity jako velká lebka, v níž se ukrývá ctnostná Isabella čelící Angelovým nemravným návrhům, nebo fontána v podobě velkého falu jsou jak z infernálních výjevů Hieronyma Bosche. Umocněná dekadence. A Angelo (Jirka Zett) je dokonale odporný, sprostý a bídácký. Působí jako zvrácený homosexuální prostitut, který lascivně předvádí svá nahá stehna, ale miluje Isabellu. Celkově: Shakespeare to moc není, ale tah na branku tahle inscenace určitě má.
Německé divadlo dokáže v rekordním čase absorbovat témata, která právě hýbou světem. Právě probíhající ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka, který lze komfortně zhlédnout na internetu, je toho důkazem, covid je v něm přítomný víc než dost.
Pražský divadelní festival německého jazyka online, 1.–9. 12.