Nepochopený reformátor
Giscardův případ symbolizuje nepopulárnost centrismu ve francouzské politice
Poslední žijící francouzský prezident, který se narodil před druhou světovou válkou. Ve své době byl nejmladším vrcholným představitelem republiky od roku 1848, kdy na francouzské prezidentské křeslo usedl první volený státník Ludvík Bonaparte. Valéry Giscard d´Estaing, zkratkou označovaný VGE. Konzervativní modernista, reformátor a přesvědčený zastánce sjednocení Evropy zemřel ve středu 2. prosince ve věku 94 let.
ZDENĚK MÜLLER arabista a filozof žijící ve Francii
Poradíme si i bez gaullismu Vykročil z tradiční gaullistické linie francouzské politiky do pravého středu a po jediném období, tehdy ještě sedm let trvajícím prezidentském mandátu, byl v roce 1981 poražen socialistou Françoisem Mitterrandem.
Když se v lednu 1996 loučila Paříž a Francie se zesnulým socialistickým prezidentem v katedrále Notre-Dame, jeden domácí politik poznamenal: „Kdyby zemřel Giscard, takovou slávu bychom pro něj nedělali.“Ironický, leč hluboce pravdivý postřeh.
Ač Giscardův zápis do soudobých dějin Francie je bohatý na reformy, které prospěly milionům francouzských občanů (ženám především), jeho vtisk do kolektivní paměti zůstává nezřetelný. Zaklínil se do více či méně silného zapomnění mezi de Gaullem, gaullistou Pompidouem a příchodem levice k moci v roce 1981.
Volební výsledky z roku 1974, které přivedly Giscarda jako hlavu státu do Elysejského paláce, přitom představují důležitý moment pro modernizaci Francie. Pohledný osmačtyřicátník, vzor francouzské elity svým původem i vzděláním, absolvent prestižní Polytechniky a Vysoké školy státní správy (ENA) zvítězil ve volbách po bleskové kampani vedené bez velké podpory tradičních stran. Stal se prvním negaullistickým prezidentem, což signalizovalo důležité zjištění: pátá francouzská republika se bude po svém zakladateli sice stále ohlížet a připomínat si tradici vtělenou do gaullismu, ale může se bez toho napříště obejít.
Podle francouzských kritérií liberál a umírněný stoupenec pravice měl v době svého zvolení za sebou kariéru jako poslanec a ministr financí a hospodářství počínaje rokem 1959. Francie tehdy šla nahoru hospodářsky, technicky i vojensky. Zvolení Giscarda otevřelo cestu nejen k dalším úspěšným projektům jako byla síť rychlovlaků TGV, rozvoj nukleární energetiky a francouzsko-německá průmyslová spolupráce ve výrobě letadel Airbus.
Se značkou VGE je spojen též rozchod s dosavadními stereotypy a zvyklostmi: snížení věkové hranice pro nabytí volebního práva z 21 na 18 let, legalizace potratů, právo na rozvod po vzájemné dohodě a prosazení žen do politického života, vládních a řídících funkcí.
Snaha strhnout bariéry mezi prvním ve státě a ostatními občany motivovala mladého prezidenta k novotám. Neváhal obléknout trenýrky a jít hrát fotbal. Rozuměl si i s tenisovou raketou. S harmonikou, kterou se naučil ovládat jako mladý voják svobodné Francie v Rakousku, obveseloval po ránu pařížské popeláře. Přál si, aby mu Francouzi porozuměli a měli ho rádi.
Francie zůstávala rozdělena pravicí a levicí a poměry doma i ve světě valně neprospívaly prezidentovu záměru otupit politické krajnosti. A gaullisté v čele s Jacquesem Chirakem, předsedou vlády v letech 1974–76, se nijak neostýchali kalit Giscardovu pověst v očí veřejnosti. Ve druhé polovině svého mandátu se VGE střetával stále více s důsledky narůstající hospodářské krize a čelil soustavnému tlaku, který vycházel z proměn společnosti po roce 1968.
V roce 1981 se mu pak nepodařilo obhájit mandát, nejen kvůli síle spojené levice, ale i proto, že jeho kandidaturu nepodpořilo Chirakovo politické seskupení. Další roky navázal na léta dobré spolupráce Paříže a Bonnu s tehdejším kancléřem Gerhardem Schröderem, sociálním demokratem, a věnoval naplno své síly budování Evropy. Perspektivy Francie vždy spojoval s budoucností Evropy a soudil, že bez Evropy ztratí jeho země význam. Prosadil přímou volbu evropského parlamentu a stal v čele příprav návrhu nové evropské ústavy.
Reforma z roku 2005 sice neprošla, ale Giscard zůstává pevně začleněn do řad architektů sjednocování Evropy. Razil myšlenky federativní Evropy a jednotné měny. Rázně se také dokázal postavit proti návrhu přijetí Turecka. „Ti, kteří prosazují rozšíření Evropy o Turecko, jsou protivníky EU,“tvrdil a dodával na vysvětlenou: „Turecko není evropskou zemí.“
Zapomenutý symbol
Zastánce modernizace a zároveň konzervativec. Rodinu chápal v tradičním evropském smyslu. V roce 1976 uvedl Chirac jako premiér v platnost dekret o možnosti slučovat rodiny přistěhovalců. Byla to myšlenka přirozená, ale následkem masivního růstu imigrace z muslimských zemí začala domácí společnost rozdělovat. Giscard nakonec litoval, že na tuto iniciativu přistoupil: „Záměr sám o sobě byl spravedlivý a velkorysý. Ale v praxi se špatně prováděl. Udělal jsem chybu, že jsem se tomu více nevěnoval. Takže jsem za to zodpovědný. Měli jsme na mysli jádro rodiny, jak si ho představujeme, a najednou jsme se setkávali s jádrem rodiny zcela jiné podoby a velikosti.“
Oč silnější bylo jeho úsilí zemi reformovat, o to slabší je stopa, kterou se do paměti národa zanesl. Zemřel téměř 40 let poté, co z vrcholné funkce v hierarchii moci odešel. Jeho poslední gesto coby prezidenta, smutně pronesené „Sbohem“bez jakéhokoliv dalšího projevu a prázdné křeslo, vše zachycené dobovou televizní kamerou, zůstává v paměti archivů jako výraz Giscardova zklamání z toho, že ho Francie nepochopila.
Giscardův případ symbolizuje nepopulárnost centrismu ve francouzské vnitřní politice, dodnes trvající a neslábnoucí. Vyostřená bipolarita pravice a levice nebo konzervativismu a progresismu vzbuzuje v demokracii emoci, která nepřiznává vysokou cenu politickému kompromisu, a opakovaně vytlačuje rozumný centrismus na politický okraj. Volba příštího francouzského prezidenta v roce 2022 prověří sílu tohoto neduhu. Prezident Macron, jehož reformní úsilí se nese ve znamení kompromisu, riskuje, že bude voliči potrestán jako svého času jeho předchůdce.
Neváhal obléknout trenýrky a jít hrát fotbal nebo tenis. Přál si, aby mu Francouzi porozuměli a měli ho rádi.