Krušnohorský patriot, salesián Benno Beneš
Prvního prosince, na začátku adventu, zemřel v Praze-Řepích legendární salesián Benno Beneš (1938–2020). Pro mnoho křesťanů byl právě tento nenápadný civilně vyhlížející řeholník představitelem skryté církve, která se po období pronásledování v půli 60. let minulého století probudila k nevídané činnosti a aktivitě.
Už jméno Benno bylo v českém prostředí zvláštní a dávalo tušit jinakost. Beňourek, jak jsme mu my salesiáni přezdívali, pocházel z Podkrušnohoří, z Oseka, tedy z oblasti, kde se mezi válkami mluvilo hlavně německy. Maminka byla Bémáčka, tedy sudetská Němka z Českého středohoří, tatínek osecký Čech. V Oseku zažila rodina za války bombardování, národnostní třenice a na konci války řádění Rudých gard. Chlapec Benno ostře a s bolestí vnímal odsun spolužáků německé národnosti z území takzvaných Sudet. Odejít musela také většina příbuzných z maminčiny strany – tehdy Bennova rodina zakusila na vlastní kůži význam slov „drancovat a rabovat“. Později jako kněz salesián se k poválečným událostem často vracel a nám mladým salesiánům někdy až umanutě zdůrazňoval, jak důležité je smíření a vzájemné odpuštění.
V Oseku se také setkal s prvními salesiány, protože po vyhnání německých cisterciáků z oseckého kláštera byli do opuštěného a zdevastovaného objektu s velkolepým barokním chrámem pozváni salesiáni, kteří tam působili od roku 1946 až do zrušení všech mužských řeholí při likvidační komunistické „Akci K“(duben 1950). Salesiánům, kteří se věnovali výchově mládeže, se ve válečných a poválečných letech podařilo během pár roků pozitivně „zblbnout“celé vesnické oblasti. V místech, kam se museli nouzově uchýlit kvůli nacistům (Osek u Duchcova, Ořechov u Moravského Písku, Mníšek pod Brdy, Hodoňovice u Frýdku-Místku), na salesiány dodnes nedají dopustit. Kněží vychovatelé s dětmi a mladými hráli hry, pořádali výlety, divadelní představení, zakládali chrámové sbory a organizovali skupiny aktivních křesťanů. Ani chlapec Benno na osecké salesiány nikdy nezapomněl.
Salesiánem v utajení
Po roce 1948 vystudoval chemickou průmyslovku v Mostě a už na střední škole uvažoval o kněžství. I v té době stále udržoval kontakt se salesiány. Po vojně nastoupil jako chemický laborant do uhelné laboratoře v Oseku a na pár měsíců se také dostal pracovně do Prahy. Tam se roku 1963 čirou náhodou setkal na Václavském náměstí ve slavném bufetu Metro s mužem, kterého znal z Oseka, s Františkem Míšou. „Nejste vy pan Míša?“– „Pan Míša? No, to su. A ty jsi Benno? A tož co děláš? A co plánuješ do budoucnosti?“Salesián František Míša, rodák ze slováckých Polešovic, zvaný mezi salesiány Dominus, byl tehdy provinciálem v podzemí. Slovo dalo slovo a Benno Beneš se rozhodl, že vstoupí do tajného noviciátu a stane se salesiánem v utajení.
Zkušenost pronásledování provázela salesiány i po krátkém nadechnutí v době pražského jara. V osmašedesátém se leccos pohnulo, po dlouhém věznění nacisty i komunisty se znovu ujal úřadu litoměřický biskup salesián Štěpán Trochta. V Praze Na Příkopě se salesiáni s velkým úspěchem ujali mládežnické pastorace v kostele svatého Kříže. Tam se kolem Benna Beneše, Jaroslava Kopeckého a Josefa Kubína utvořila skupina mládeže Giovani, která razila kytarové mše, promítání diapozitivů během bohoslužeb a alternativní pokoncilní liturgii.
Étos a nadšení si salesiáni přenesli i do šedivých časů normalizace. Benno Beneš byl jeden z hlavních protagonistů víkendových akcí s mládeží po celá 70. a 80. léta. Na kněze byl vysvěcen v utajení a v zahraničí poznaňským arcibiskupem Antonínem Baraniakem roku 1970 a jako novokněz se zapojil do skryté práce s mládeží v normalizačních časech. Pomalu se rozjížděly salesiánské „chaloupky“(utajené pobyty malých skupin na soukromých chalupách), výjezdy do slovenských hor („federály“), organizované pobyty salesiánské mládeže v dostupném zahraničí, především v Bulharsku a v NDR.
Benno Beneš dostal také na starost salesiánský řeholní dorost. Dnes asi nejznámější salesián Ladislav Heryán vzpomíná na tu dobu: „Když mi bylo 26, poslal mne Benno do emigrace s tím, že už nikdy neuvidím svoje rodiče, a to byl jen o rok starší než moje maminka. To bych si vůči nikomu nikdy nedovolil, takovou odvahu bych neměl a myslím, že mi jako jediný z mých tehdejších představených opravdu věřil.“Salesiáni šli v 80. letech cestou podzemního studia a mnozí se stali salesiány také po absolvování diecézního semináře v Litoměřicích. Benno se neúnavně věnoval oběma skupinám, objížděl jednotlivé spolubratry i party mladých, a protože nikdy neměl řidičák, velký kus života prožil ve vlacích a v autobusech.
Provinciál v chemickém plášti
V hektických 90. letech všichni něco zakládali a budovali a také v salesiánské kongregaci zavládla euforie nových časů. Později jako provinciál salesiánů Dona Boska v raných 90. letech úřadoval Benno ve své pracovně občas v chemickém plášti. Někteří mladí salesiáni to komentovali: „Co to máme za provinciála! Místo kleriky chodí v chemickém plášti – copak se neumí pořádně kněžsky obléct?“Benno Beneš si zkrátka po celý život uchoval image člověka z lidu, nikdy nenosil kolárek ani kleriku.
V Praze-Kobylisích se pod Bennovým vedením budovalo nakladatelství Portál, zakládaly se domy v Plzni, Českých Budějovicích, v Brně, salesiáni se vrátili do Ostravy a Pardubic – a samozřejmě šli díky Bennovi také do Podkrušnohoří, do Teplic a do Rumburka. Benno nezapomněl ani na zahraničí a některé české salesiány „odvelel“do Bulharska, kde dnes v Kazanlaku a ve Staré Zagoře staví kostel a školu pro Romy.
„Naposled jsem ho viděl v létě v Řepích, když jsem jako vězeňský kaplan šel do místní ženské věznice. Vězenkyně, které v domově u sestřiček boromejek pracují, ho milovaly, říkaly mu Ben,“říká o posledním setkání s Bennem Ladislav Heryán.
S Beňourkem odchází kus salesiánské historie.