Staré tradice v konzumní realitě

Jezdí po republice, studuje zapomenuté lidové rituály a snaží se je obnovit ve městě. Zajímají ji zejména ty, v nichž hrají roli rostliny. Lucie Králíková sestavila s fotografkou Michaelou Karásek Čejkovou poetický intimní deník, který má lidi inspirovat k jiným oslavám, než jsou Vánoce či Velikonoce.

Lucie Králíková z rostlin vytváří umělecké instalace, váže svatební kytice na míru, zdobí jimi interiéry nebo třeba pomníčky svatých. Estetické hledisko pro ni není důležité, vychází především z původu, účinku a mytologického významu bylin. V rostlinách, které by jiní považovali za plevel, dokáže objevit novou poetiku, například místo lilií nebo chryzantém používá traviny nebo větve keřů z městské divočiny.

Spolu s fotografkou Michaelou Karásek Čejkovou teď vytvořila mnohovrstevnatou a žánrově těžko zařaditelnou publikaci Svátosti, kterou vydalo dvojjazyčně (česko-anglicky) v malém nákladu nakladatelství Wo-men. V centru pozornosti stojí příroda, staré zapomenuté lidové rituály, křesťanské tradice… a samozřejmě rostliny všeho druhu.

Autorka má zmapováno, kde v tuzemsku rostou konkrétní byliny, nyní podle etnografických knih sestavila i mapu toho, kde se stále dodržují jinde zapomenuté staročeské obyčeje. Těchto „obřadů“, v nichž hrají roli i květiny, se zúčastnila a některé z nich se pak snažila různým způsobem svépomocí reprodukovat v městském prostředí, z čehož vznikly jakési intimní umělecké performance. Svědectví o nich podává v podobě deníkového záznamu, jejž doplňují syrové i naaranžované umělecké fotografie, reportáže z křesťanských procesí, koled a dalších lidových zvyků, úryvky z bible i výpovědi pamětníků.

Planoucí srdce z pajasanu

Tradice autorka nevnímá jako cosi rigidního, nekřísí je, ale aktualizuje a přenáší do současného světa. V dávno zapomenutých rituálech se snaží objevit jejich původní myšlenku. Není to však hledání jednoduché, na cestě k duchovnímu sepětí s přírodou se snaží odbourávat rušivé elementy městské kultury, konzumu, mediální zkratkovitosti, zahledění do sebe a paralelní reality virtuálního světa.

Při realizaci starých zvyků v městském prostředí vznikají mnohdy bizarní situace. „Svou modrou tašku IKEA naplním květenstvím máslově bílého divokého plaménku, rozkvetlou natí žluté i bílé komonice a větvemi pajasanu. Před vchodem půjčeného bytu, z jehož okna lze krásně sledovat dění na ulici, začínám skládat obrovské planoucí srdce,“popisuje autorka, jak na brněnském chodníku vytvářela „božítělovou posýpku“– letní květinovou obětinu ve tvaru hořícího srdce nebo kříže, která dříve doprovázela oslavy svátku těla a krve páně. Lidi na sociálních sítích vyzvala, aby udělali to samé a poté sdíleli fotografii a místo, kde ornament vytvořili.

Podobně třeba autorka vytvářela květinové řetězy, které se kdysi strojily kolem dětských hrobů. Nekonformní květinářka pro ně našla materiál ve hřbitovních kontejnerech: vyráběla je z vyhozených umělých květin, které navoskovala roztavenými zbytky vyhořelých svíček. „Ráno o dušičkách balím hotovou křehkost do obrovské tašky a vezu ji daleko, až na pražský olšanský hřbitov. Tam stojí na udusané hlíně kamenné tělíčko bez hlavy, jediná upomínka na mrtvé dítko.“

Temné výjevy zakomponované v poetických popisech jemných scenerií nejsou v knize nic neobvyklého: „Hledám uschlá květenství, která vypadají jako barokní svatozáře. V chuchvalcích bodláků se perou o vzácnou potravu drobní ptáčci. Na pírka kolem zobáčku se jim otiskla Kristova krev,“uvádí část knihy věnovanou zimě. Právě podle ročních období je kniha rozdělena. Každému připadá jiný životní rytmus, jiná nálada, jiné zvyky.

Jedním z nejsilnějších momentů knihy je reportáž z šumavské adventní obchůzky svatých Lucií. „Tajemné bílé bytosti splývající se zasněženou krajinou zpestřovaly v podvečer svátku svaté Lucie advent rodinám snad v každé obci. Kontrolovaly, zda ženy v její svátek nepředou a zdali je doma čisto. Často vůbec nemluvily, jen hrozivě syčely a pomocí různých předmětů předváděly úklid,“popisuje Králíková původní tradici. Sama se pak v malé obci Svatá Máří připojuje ke skupině žen, které navštěvují jednotlivé domácnosti a symbolicky kontrolují, zda mají uklizeno, a přitom metličkami ometají příbytky i jejich obyvatele, aby zůstali napřesrok zdraví. Za to pak dostávají pohoštění, často ve formě alkoholu. Autorka se přiznává, že takovou míru tekuté odměny jako zdejší otrlé dámy ke konci večera příliš nezvládá.

Kontrasty tradic a konzumu

Svátek poté replikovala i v Brně, s kolegyní se oblékly do bílých hábitů a vyrazily do ulic: „Cestujeme nacpanou podvečerní tramvají, nikdo si nás zdánlivě nevšímá, jen obrazovky telefonů září do čerstvé tmy. Konečně starší pán radostně

inzerce volá, poznává nás ze svého dětství.“

Nejen text, ale i obrazový doprovod je plný kontrastů. Vedle jemných stylizovaných snímků naaranžovaných květin a větví tu jsou úmyslně do očí bijící kompozice. Jako jednu z ilustrací vánočních zvyků vybírají autorky „stromeček“složený z plechovek Pepsi ověšený nevkusnými řetězy. Dívky nazdobené v tradičních moravských krojích fotí na pouti s kýčovitými balonky a cukrovou vatou. Ilustrují tím, jak se v čase proměnil význam slova pouť z křesťanského procesí na komerční lidovou zábavu. Podobně vedle fotky velikonočního beránka v kostele, který má připomínat někdejší obětinu, umisťují fotku regálu s moučníky zabalenými v igelitu ve slevě.

Trocha ezoterie a vzdělání

Autorky se nezdráhají čtenáře pozvat ani do vlastního soukromí. Třeba novopečené mateřství bylo šancí k oživení rituálů spojených s příchodem dítěte na svět, které mají podpořit rodičku nebo uvítat nového člena do rodiny. Dítě ke křtinám dostalo obřadní košilku ozdobenou poupaty. Otec na počest jeho narození zasadil strom. Samozřejmě ne ledajaký – věšteckou třešeň, z jejíchž pecek prý bude moci, až vyroste, předpovídat lásku.

Ano, kniha místy působí až ezotericky. Králíková zapíchává větvičky se scvrklými švestkami do koláčů, sype zbytky ze štědrovečerní tabule pod stromy, aby měly v příštím roce dobrou úrodu, místo slova „ráno“raději používá „jitro“a nad postele novomanželů věší kořínky řebříčku lékařského, aby podpořila plodnost, rostliny trhá v rukavicích o půlnoci, aby měly větší sílu...

Také ale dokáže křehce pojmenovat hluboké pocity, o nichž už ani nevíme, že je můžeme mít. Mnohdy k tomu používá výrazy, jejichž význam už jsme dávno zapomněli, protože v dnešním světě nedávají smysl. Bonusem knihy je tedy i to, že si díky ní čtenář rozšíří slovní zásobu. Leckde ještě uslyšíme sousloví „brát si na paškál“, ale kdo dnes ví, co to znamená? Kdo je to „stárka“a jakou roli hraje při svatomartinských hodech? Která část úlu se nazývá česno a k čemu slouží? Co je to koutní plachta a jaké se na ni vyšívaly symboly? Jak se slaví novéna?

Teologové vysvětlují pojem „svátost“jako viditelné znamení boží lásky, jak v doslovu knihy píše kněz Marek Orko Vácha. A kdo není nábožensky založený, může v rostlinných artefaktech a zapomenutých zvycích objevit nový vztah k přírodě i cestu ke svým kořenům a načerpat inspiraci, jak si zpestřit život novými příležitostmi k oslavě.