Nikdy se nevzdávejme naděje
Marek Orko Vácha (54)
Ještě pořád jsme z dob materialismu naučeni, že to, co se počítá, jsou čísla, molekuly a buňky. A že člověk se má v nemocnici mechanicky opravit jako stroj, říká biolog, teolog, kněz a pedagog Marek Orko Vácha. Míní, že teprve pomalu se probouzí vědomí, že člověk má i duši a že osamocení, smutek či rozchod dokáže zabít stejně spolehlivě jako nemoc.
LN Právě končící rok 2020 v historii patrně jen tak nezapadne. Co ve vás tento rok zanechal?
Zvláštní rok. Kéž bychom si za dvacet let, až budeme vzpomínat, mohli říct, že jsme obstáli.
LN Když se oprostíme od ekonomických dopadů, jak koronavirová pandemie podle vás změní společnost jako takovou? Co se už nevrátí a naopak co nového nám už nikdo neodpáře?
Stejně jako ve válce, vítr odvane písek a ukážou se skály. Ukázalo se, o koho je možno se opřít, kdo je hrdina a kdo jen sedí v křesle u Facebooku, kritizuje všechny a všechno a očekává, že se ostatní postarají. Stojí za to si zapamatovat, kdo je kdo. Znovu a znovu jsme však také viděli, jak hezky zareagovali například mladí, medici či skauti.
LN Jedno moudro praví, že naděje umírá poslední. Vy pravíte, že naděje nikdy nebylo mnoho. Kde ji tedy brát, jak ji v sobě pěstovat?
Přiblížím to na příkladu. Pandemie nám, křesťanům, ukázala, proč chodíme do kostela. Pokud chodím do kostela jako divák do divadla, takzvaně si poslechnout kázání, pak pandemie moji víru zlikviduje, respektive stejně jako návštěvníci kulturních akcí čekáme s permanentkou, až zase otevřou. Ale normální provoz přece je, že v každém z nás hoří plamen. Jistě, kázání může být inspirující, zajímavé, usvědčující a kdo ví jaké – ale proto přece do kostela nechodím. Takže zákaz bohoslužeb je ztráta, ale jedeme dál, sami, avšak stejným směrem.
Podobně, zdá se mi, to má být i v celé společnosti. Občanskou společnost musíme budovat zdola a nelze jen pasivně čekat na to, co nám vláda zase vymyslí nebo nevymyslí. Musíme si pomoci sami, pozorností k seniorům, pozorností ke své komunitě, k vědomí, že určitě dobré projekty, jestliže je neuděláme my, nebudou udělány vůbec. Pokud nás pandemie naučila právě tohle, pak to není malá věc.
Optimismus je víra, že to dopadne dobře. Naděje je něco jiného, je to víra, že já musím udělat všechno pro to, aby to dobře dopadlo. Nemusíme být optimisté, nikdy se však nesmíme vzdát naděje.
LN Naděje jde i ruku v ruce s důvěrou. Jenže s tou je to dnes jako na houpačce. Netěší se jí ani politici, ani církev a upadla i kulturní scéna. V koho či co máte důvěru vy?
Jak říkají mniši kartuziáni – Stat crux dum volvitur orbis, kříž stojí, i když se svět kymácí. Nechci, aby to vyznělo pateticky či přespříliš sebevědomě, ale ptáte se, tak odpovídám. V Boha.
LN V jedné své knize, která vyšla ještě v době předcovidové, jste mladým vzkázal, aby se tolik nefixovali na sociální sítě. Ale paradoxně je letošek nedobrovolně posunul ještě hlouběji do online prostoru. Jak se v tom teď mají vyznat? Máte pro ně recept?
římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, pedagog, spisovatel a skaut
slouží jako farář lechovické farnosti a farní vikář Římskokatolické akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora
na akademické půdě působí ve funkci přednosty Ústavu etiky
Sociální sítě jsou dobrý sluha, jsou pružné a zprávy v nich se šíří v reálném čase. Třeba na svolávání demonstrací jsou vynikající, třeba těch, jež organizoval spolek Milion chvilek pro demokracii. Takže sociální sítě jako takové jsou výborným vynálezem. Že se mohou stát špatným pánem, je taky pravda. Velmi rád však dám mladým nevyžádanou radu. Jen na trhu se hodnota odvíjí od poptávky. Velká poptávka, vysoká cena. Malá poptávka, nízká cena. S dušemi to tak není. Vaše hodnota se neodvíjí od počtu lajků ani od počtu sdílení ani od počtu tzv. přátel. Tvoje hodnota je absolutní, je dána tím, že jsi Božím obrazem.
LN Je to právě mladá generace, jež koronakrizi zvládá dle odborníků i vyjádření jí samotné nejhůře. Vidíte v tom jakýsi signál, poučení, že „na dálku“a bez blízkého kontaktu nelze žít?
Pokud mladá generace sama o sobě konstatuje, že situaci zvládá nejhůře, pak má nejspíše pravdu. Jistěže „generace“je příliš široký pojem. Žiji ve svých bublinách, na lékařské fakultě, v kostele u Salvátora, v Brně s našimi táborníky. Ti zrovna vše zvládají výborně, angažují se a dobrovolničí, kde se dá. Ale máte pravdu, bez osobního kontaktu se nedá žít. Když učím, mohu křičet do notebooku, jak chci, a taky to dělám, atmosféru plné posluchárny se vším tím jiskřením, ironiemi, vtípky a chemií a humanitních studií 3. lékařské fakulty UK v Praze; specializuje se na otázky evoluční biologie, lékařské a environmentální etiky
na Biskupském gymnáziu v Brně donedávna učil biologii a náboženství
na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval obor molekulární
to nemůže nahradit. Proto je důležitý osobní kontakt. Aby studenti viděli, nad čím vyučující právě přemýšlí, aby byli strženi spolu s ním. Dobrá přednáška je jak dobrý rockový koncert. To se přes notebook opravdu dělat nedá.
LN Půjčím si váš další výrok: Jsme krajinou prázdných tváří. Potřebovali jsme roušku, abychom si uvědomili, jak je důležité vidět na vlastí oči něčí smích? Čím ty prázdné tváře naplnit?
Věřím tomu postřehu, že po čtyřicítce je každý člověk odpovědný za svoji tvář. Trochu poeticky věřím, že je v ní drobným písmem biologie a genetika, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu
v letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav na Antarktidu; v roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept Fons ve Francii
v roce 1976 získal od skautského vedoucího přezdívku Orko znamenající „Orlí oko“
všechno zapsáno; všechny naše lásky, všechny nenávisti, všechno dobré, na co myslíme, a všechno zlé, na co myslíme, všechny pomsty, křivdy, všechny telenovely, všechny prázdné chvíle, všechny modlitby. Stáváme se tím, na co myslíme.
LN V souvislosti s koronavirem se stále častěji skloňuje slovo rodina. Ať už ve smyslu ochrany prarodičů či rodičů, nebo zkrátka proto, že rodina představuje na dlouhé měsíce pro mnohé ten jediný sociální kontakt. Je zažehnána krize rodiny, která straší vyspělé společnosti?
Nedávno zesnulý rabín Jonathan Sacks to přesně pojmenoval: „outsourcovali“jsme morálku z člověka a máme za to, že následky našich morálních činů by měl řešit stát. Stát však nemůže dětem poskytnout stabilní rodiny a milující rodiče. Stát může financovat školství, ale nemůže vytvořit inspirativní učitele. Stát nemůže vytvořit osobnosti s pevnou vůlí, sebekontrolou, s vysokými etickými zásadami, osobnosti, které budou schopny vzdorovat nezaměstnanosti a povedou šťastné životy. Protože stát sice není firma, ale není ani rodina. Tohle je na nás.
LN Žijeme déle, ale se stářím a bolestí se mnozí smířit neumí. A najednou nám do hlavního vysílacího času vstoupily každodenní záběry osamělých seniorů, vážně nemocní pacienti a do skafandrů zahalení zdravotníci. Jak zvládat strach ze stárnutí a nemocí?
Ještě pořád jsme z dob materialismu naučení, že to, co se počítá, jsou čísla, molekuly a buňky, a že člověk je ta suma orgánů, která se má v nemocnici mechanicky opravit jako stroj. Teprve pomalu zjišťujeme, že člověk má i vědomí, psýché či duši a že osamocení, smutek nebo rozchod dokáže zabít stejně spolehlivě jako nemoc. Moc bych se přimlouval za kreativitu v kontaktech se seniory, aspoň přes telefon či skype, nejlépe ale osobními návštěvami. Nemohou být všichni v nemocnici jako dobrovolníci, tohle však může udělat každý.
LN Sledujeme čísla. Už i děti po ránu zajímá, kolik za den zemřelo lidí. Jak s dětmi mluvit o smrti?
Tohle má krásně vymyšleno Cesta domů, ten hospic. Moc doporučuji dva vysoce odborné texty, O smrti smrťoucí a pak můj oblíbený komiks Když dinosaurům někdo umře. Přínosné i pro dospělé.
LN Není zrovna tady a teď prostor pro církev, víru, aby na sebe upozornila a více prorostla do společnosti? Alespoň mně se totiž spíš zdá, že církev ztratila dech a málo „se prodává“.
Církev není marketingový produkt, aby se prodávala. Není to ani politický produkt a jejím posláním není shánět abonenty. Pravda, mohli bychom trochu otevřít okna. Pokud třicet let po sametové revoluci většina občanů netuší, čemu katolická církev věří a co hlásá, pak to asi není úplně vina té většiny občanů. Spíš mám ale nyní dojem přesně opačný, že společnost prorůstá do církví. Že ten hlad po čemsi spirituálním nás vede ke zkoumání, co jsou vlastně ty církve zač.
LN Jak by mohla pomoci i nevěřícím?
Před časem jsem dostal otázku, jak stavět mosty k těm tzv. nevěřícím, řekněme přesněji k lidem, kteří nežijí v náboženském kontextu. Odpovídám, že stavět mosty není potřeba. Lidé se brodí ze všech stran a ano, pokud je nepřijmeme a nezačneme volat my, bude volat kamení. A kamení už volá. Nejsou to jen sekty, nýbrž i nejbizarnější typy dávno zasutých ság. Od mystiky keltských kamenů po moudrost starých druidů, menu je bohaté, vyberte si.
Hlad po spiritualitě je obrovský. V roce 1990 šlo na pouť do Santiaga téměř pět tisíc registrovaných poutníků. V roce 2019 jich bylo na Caminu přes tři sta čtyřicet sedm tisíc. Ať je současná Evropa jakákoli, určitě není ateistická.
LN Nedozrál čas na modernizaci církve?
No jak v čem. Papež František, zdá se mi, církev změnil k lepšímu takovým tempem, že už nyní riskuje, že pokud ještě v letadle šlápne na plyn, konzervativní křídlo se mu utrhne. Na druhé straně je krása katolické církve právě v tom, jak je konzervativní. Člověk se napříč staletími nemění nebo jen málo. Proto má pořád cenu chodit na Shakespeara a proto pořád platí desatero. Myslím, že je lépe dnes vydržet obviňování z nemodernosti a stability než být za padesát let obviňován z toho, že jsme až příliš podlehli módám roku 2020 a tehdejšímu duchu doby. Sto let je pro katolickou církev okamžik. Proto jsou pro nás některé změny až nesnesitelně pomalé, ale v dlouhodobém horizontu to dává smysl.
Ukázalo se, o koho je možno se opřít, kdo je hrdina a kdo jen sedí u Facebooku, kritizuje všechny a všechno a očekává, že se ostatní postarají. Stojí za to si zapamatovat, kdo je kdo.
LN S jakým přáním vstupuje kněz, biolog a etik do nového roku? Zazpíváme si v něm už?
Zazpíváme. Přijdou nové výzvy a přijdou nové problémy. Ale zvládneme je. Exupéry v Citadele mluví o „milovaném nepříteli“, o všech strázních a zkouškách, na kterých vyrosteme a které nás zbudují. Zvládneme to.