Čtenářský Mount Everest
Už není žádné omluvy,“sdělil mi na jaře telefonicky přítel z Německa. Mínil tím, že právě pod tímto heslem byli zdejší čtenáři vyzváni k tomu, aby využili ztišení života vyvolané koronavirovou krizí a konečně si přečetli Hledání ztraceného času od Marcela Prousta. A mně se až zatajil dech před velikostí té výzvy.
Není divu, nejen knihomolové totiž vědí, že se v tomto případě jedná o cosi obrovského a i v rámci vrcholů světové literatury výjimečného, což je dáno jak nebývalým rozsahem díla, tak i způsobem, jakým je napsáno. Leckdo se tak rád blýskne svým povědomím o tomto monumentu, kdo jej však skutečně přečetl?!
Paradoxně mezi tím, kdo si jen prolétl informace o ději tohoto románu (který vlastně žádný příběh v klasickém smyslu nemá) a udělal si z několika přečtených stran představu o jeho stylu, a tím, kdo opravdu pomalu stoupal sledem dlouhých a komplikovaných souvětí, aby o dílu na závěr vydal obdobně triviálně krátkou zprávu, nebude na prvý pohled žádný rozdíl. Oba mohou zkrátka ukazovat „vrcholové fotografie“a nikdo nepozná, že jedny jsou naprostý falzifikát.
Proč číst Prousta
Tuto „horolezeckou metaforu“jsem přitom zvolil záměrně. Mnohé totiž při takové četbě Prousta na stoupání k horským vrcholkům upomíná. Skutečně se domnívám, že světová literatura má v souladu s tvrzením literárního kritika Harolda Blooma svůj nepokrytě „elitářský kánon“, do něhož jistě můžeme řadit i nesmrtelné básně či útlé novely, kde však zvláštní místo náleží obrům, sahajícím svými mraky zahalenými vrcholy až k nebesům, a představujícím tedy pro čtenáře tu největší výzvu. To jsou ony legendami opředené osmitisícovky, při jejichž zdolávání je čtenář vystaven nejen fascinujícím výhledům, ale i všemu myslitelnému nepohodlí, jež takový výstup provází. Na rozdíl od exaktně změřených štítů velehor zde není úplné jednoty, kam přesně tyto osmitisícovky situovat. Přesto však asi existuje základní shoda na dílech, kterým pro souhrnné navršení síly a krásy sdělení, rozsahu napsaného a náročnosti na čtenáře tento status osmitisícovky jednoduše neupřete. To platí jak pro Mount Everest, nejvyšší z hor, již také můžete ve světové literatuře situovat různě…
Pro mě osobně touto „horou všech hor“vždy bylo Proustovo Hledání ztraceného času, jehož šest svazků jsem ve své knihovně obcházel vždy jen s tím největším respektem. Už proto, že jsem při svém prvovýstupu kdysi ztroskotal: dotáhl jsem to jen za prvý díl a už při pochodu do druhého tábora jsem svůj výstup musel přerušit. Ne že by mě dobytí a z definice prchavé podmanění si vší té krásy (o jejíž nespornosti jsem se již stačil přesvědčit) nadále nelákalo, ale předčasně dorazil monzun v podobě přílišného zaneprázdnění a já musel svůj výstup s lítostí a trpkým vědomím porážky ukončit.
Nyní tedy panovalo na hoře dle už zmiňované německé předpovědi ideální „koronavirové bezčasí“(včetně přerušené fotbalové Ligy mistrů), nic tedy nebránilo novému pokusu. Natrénováno jsem měl, v mezidobí jsem totiž zdolal i jiné nesporné osmitisícovky, jako Mannův román Josef a bratří jeho či Goethova Viléma Mistra, byl jsem tedy na úpatí své hory všech hor pln sebedůvěry.
Jenže už brzy jsem si připomněl, jak nesmírnou dřinu Proustův román představuje. Jako byste povětšinou stoupali prudkou skalní stěnou, kde se už podle grafické podoby stránek nelze vůbec ničeho zachytit – jednolité strany textu nepřerušovaného často vůbec odstavci, složité věty, k jejichž začátkům se při sebemenší nepozornosti musíte ve vysilující námaze znovu vracet v pokusech o jejich nové překonání. Zkrátka musíte napnout a úplně na doraz využít veškeré své čtenářské zkušenosti a dovednosti, abyste se přes neustálou hrozbu vzdání celého výstupu přenesli dál. Není pochyb – netrénovaný nováček by „v Proustovi“brzy zašel a i zkušený a ostřílený borec zde může brzy vysílením zkolabovat.
Pokud se však ve stěně s vypětím všech sil udržíte a rozhlédnete se, jaká je to jen všude vůkol krása! A nejen vůkol, ale i ve vás. Najednou z těch výšin jasně přehlížíte svůj život, vaše životní zkušenost a spisovatelovo mistrovství se slévají v něco kvalitativně zcela nového, co vás v tom řídkém horském vzduchu neskutečným způsobem obohacuje. Proto to vše děláte, proto tak dřete, proto čtete Prousta.
Políček okolí
Ale jen proto čteme Prousta? Jistě ho také můžeme číst i pro jakýsi falešný pocit vnitřní nadřazenosti, s kterým budeme pohrdavě shlížet na okolní plebejský svět, jenž našeho výkonu není schopen, asi tak jako se trénovaný horolezec ušklíbne při pohledu na ty, kdo se zadýchávají při cestě do schodů (sám jsem v tomto ohledu došel nejvýše jen do základního tábora Annapurny, kde „opravdoví frajeři“teprve začínají). Nebudu popírat, to pokušení tu jistě je…
Možná ale ještě více než to váží touha vlepit četbou Hledání ztraceného času políček celému tomu okolnímu infantilnímu světu, který se už tak beznadějně propadl do nekonečného mlácení prázdné slámy na sociálních sítích a absence dlouhého klidného soustředění vyvolaného ustavičným dychtěním po „novinkách-cukrovinkách“na neustále kontrolovaných chytrých telefonech spolehlivě přivádějících lidstvo do stavu naprostého zblbnutí.
Protože – a tady už naše horolezecká metafora začíná výrazně pokulhávat – na tento Proustův Mount Everest s „nejmodernějším vybavením“nikdy nevylezete. Právě naopak, naprostá zdrženlivost od „digitálního světa“je pro úspěch podniku podmínkou zcela neodmyslitelnou. A i tak si sebekriticky uvědomuji, že u mého nakonec úspěšného a zhruba půl roku trvajícího výstupu úskalími jen těžce přístupných tří tisíců stránek textu musím uvádět „dosaženo s nedovolenou podporou koronaviru v zádech“. Bez tohoto požehnání blahodárně umrtvujícího i pokušení divadel, kin a galerií (o sledování Ligy mistrů nemluvě) by se mi můj výstup nejspíše ani na podruhé nezdařil. A jedině tak jsem se ale zároveň prokletí „roku koronaviru“zbavil a přeměnil jej pro sebe osobně v „rok Prousta“.
Je to ostatně zadostiučinění o to větší, že takto mohu pomyslně na dálku nahlásit svému panu prezidentovi: „Hle, zde zase jeden rádoby příslušník pražské smetánky, který v předstihu vyšel vstříc vašim moudrým radám a využil současné doby k doplnění svého mezerovitého vzdělání.“A i proto (a možná zejména proto) čteme Prousta.
Další zásadní rozdíl v naší horolezecké metafoře je pak ten, že zatímco na Mount Everestu v poslední době lezců zásadně přibylo, počty těch, kdo pracně dobývají úskalí textu Marcela Prousta, z již naznačených důvodů nepochybně poklesl. Až člověka napadá, neplahočí-li se v té sněžné prázdnotě někdy třeba i dvou set stran věnovaných jednomu večírku u nějaké vévodkyně zcela a zoufale sám.
Možná tak už nebude ani trvat dlouho, a bude-li někdo další dočítat šestý díl Hledání ztraceného času, budou pod jeho okny v očekávání takto prvořadé senzace a mimořádného lidského výkonu vrčet kamery televizních štábů a reportéři se prát o rozhovory. Ne, nebudeme si nic nalhávat, tohle zůstane vždy vyhrazeno pro hochy, kteří vyrazili někam na druhý konec světa v trabantu, či pro ty, kdo objeli svět na koloběžce.
Čtenáři, vrať se
A přesto by měli být dnes „velcí čtenáři“uctíváni a měly by se právě jim jako inspirativním vzorům (a nikoli spisovatelům, s nimiž by šlo už pomalu dláždit silnice) stavět sochy. Jednoduše proto, že se čtením je zle, a tak je zle i se vzdělaností a potažmo i s demokracií a lidskou civilizací vůbec. Přesněji řečeno – s „hlubokým čtením“je zle, jak o tom i píše americká neuroložka Maryanne Wolfová ve své nanejvýše zajímavé a zoufalým názvem Čtenáři, vrať se (s podtitulem Mozek a čtení v digitálním světě) opatřené knize.
Tato odbornice na proces čtení (a mimo jiné i autorka další knihy k této problematice nazvané Proust a oliheň) říká, že „schopnost mozku číst je náš kanárek v hlavě“, čímž zjevně odkazuje k dřívější úloze těchto tvorů varovat před smrtelným nebezpečím v dolech. A v této souvislosti ze své neurologické specializace i dokládá, že lidem se začínají fatálně měnit tzv. „čtecí dráhy“, kdy už nejsou pod vlivem neschopnosti se trvale soustředit schopni jednoduše číst: text řádek po řádku pročtou jen na počátku a potom jej už jen prolétnou, přičemž uplatňují tzv. skimming, kdy zachycují klíčová slova důležitá pro možné základní pochopení sdělovaného.
Jinými slovy: dnešní děti jako nejsmutnější oběti vládnoucí „digitální demence“ už složitější texty jednoduše přečíst (a hlavně prožít a vychutnat!) nedokážou, musí se jim z toho něco přístupně vybrat a ideálně přežvýkat formou nějaké zábavné hry, protože samy o sobě by příval „novinek-cukrkandlů“z digitálních „vynálezů zkázy“ve prospěch „námahy“číst nějakou tlustou knihu nikdy neopustily. A nejen děti! Už ani vysokoškolští studenti literatury ty románové tlustospisy, jež by měli zákonitě už z vlastní aktivity „zhltnout“, dle jejich učitelů přečíst nedokážou.
A vůbec se pak už nelze divit „obyčejným lidem“, kteří v situaci všech informací na dosah při absenci „hlubokého čtení“a z něj plynoucího kritického myšlení s nimi vůbec nedokážou pracovat, ochotně věří i největším ptákovinám a volí největší idioty. Což dělá velkou radost cynikům pracujícím na lidském blbnutí. Jednoho z nich Wolfová cituje: „Upřímně, lidé jsou rozhodně hloupější. Všechno jen tak míjejí. Nikdo už si neověřuje fakta.“
A zmiňme k tomu i Wolfovou citovaného Davida Ulina, který naprosto přesně říká: „Není to rozjímání, po čem toužíme, ale zvláštní druh rozptylování, něco, co se tváří, že nás vede k poznání, ale je to jen vyrušování. V takovém prostředí nemohou znalosti jinak než propadnout iluzi, i když velice svůdné, která slibuje, že rychlost nás dovede k osvícení a že rychle reagovat je důležitější než se hluboce zamyslet… Čtení je projev odolnosti v krajině plné rozptylování. Znovu při něm počítáme s časem.“
Loňský, koronavirem poznamenaný rok naše možnosti v mnohém omezil, v jednom ale nabídl jistou výhodu: za určitých podmínek nabídl mnohem víc času na čtení. Zdánlivě jde o banalitu, ve skutečnosti se ale za tím skrývá mnohem víc.
Knihy jako styl a dekorace
I proto jsem četl Prousta: abych si dokázal, že na mě si současný svět se svými kýčovitě lacinými pouťovými lákadly nepřijde. Že jsem dost odolný, abych mu s gustem a pohrdáním svými hodinami a hodinami hlubokého a nelehkého čtení s gustem plivl do tváře.
Zrada však dnes číhá všude, a to i v knižním světě. Časopis Host ve svém nedávném čísle přinesl téma „Kniha jako životní styl“, v jehož rámci také informuje o lidech, kteří ve skupinách na sociálních sítích sice o knihách horlivě diskutují, zároveň si však ze svého čtení neodnesli „ani umění gramatiky či interpunkce“, a představuje i „knižní influencery“(samo o sobě příšerný termín!), které baví fotit knihy na jakýsi Instagram spolu s kávou či koláčem. Inu, stěží si představit větší směs infantility a triviality tolik odporující Proustovu výroku o tom, že knihy jsou stvořeny pro naše „plodné a zázračné zásnuby s lůny samot“.
Právě tahle stylovost, jak opět dokládá Wolfová, vede ke „zvýšené stimulaci smyslů“, při němž své bažení po vzruchu už jednoduše nedokážeme zastavit. Cituje též filozofa Waltera Benjamina, který už kdysi napsal, že se pochybným způsobem zaobíráme přítomností obsahující informace, „jež nepřežijí okamžik, ve kterém jsou nové“. Wolfová se táže, co kdyby se při tomto přístupu lidí i nevyhnutelně „začal zmenšovat repertoár sdílených kulturních odkazů, jako jsou biblické metafory, mýty a legendy, citované verše z básní, postavy z příběhů, a postupně zmizel úplně?“. To mě upomíná na situaci, že kdosi nedávno i u nás zcela vážně obhajoval neznalost přídomku „Iškariotský“pro Jidáše u studentů tím, že jejich učitelé zase nevědí, co je „hoax“. Vůbec už ani netušil, že takto zcela nepřiměřeně srovnává pěnu dní s čímsi, co jde na dřeň naší civilizace, jak se po staletí utvářela.
Přitom je strach z absence vzruchu a samoty při čtení tak klamný. Vždyť při čtení se pořád něco děje, a to nejen v lidské mysli srovnávající cizí napsané s vlastním prožitým, ale i „reálně“. Jak jinak označit situaci, kdy si uvědomíte, že hrdina Proustova díla se dlouho marně touží dostat do Benátek a že také vám letos už dvakrát kvůli koronaviru zrušili let do „královny Adrie“? Nebo že se v románu významně hovoří o Dreyfusově aféře, aby náhle jako znenadání vstoupil do kin Polanského film o této aféře? Je třeba jen být otevřený a vnímavý.
Nic si nenamlouvejme, ctnosti trpělivosti, soustředění a kritického myšlení, tolik potřebné pro naši demokracii a civilizaci, s jeho absencí následně značně oslabí a posléze zmizí. Ač nerad, uzavírám svůj estétsky povznesený text konstatováním, že bez „hlubokého čtení“půjdeme brzy všichni do háje, kam už teď s gustem a v předstihu posílám všechny, kdo četli tento můj text skimmingem!
Kdosi u nás nedávno obhajoval neznalost přídomku „Iškariotský“pro Jidáše u studentů tím, že jejich učitelé zase nevědí, co je to „hoax“