Na ptáky jsme krátký
Tak to zpívá Janek Ledecký, jenže se zdá, že zas tak krátký páky na ptáky nejsme. Zdá se, že se nám docela slušně daří ptáky hubit. Ukazuje to sčítací akce, letos potřetí, pořádaná Ornitologickou společností.
Píšu svůj text v pátek večer, akce se bude konat o víkendu: je třeba hodinu sledovat krmítko a zapsat si nejvyšší počet druhu, který během šedesáti minut krmítko navštívil. Vyhradím si hodinu, připravím papír a tužku, narejsuju kolonky, jen naděje si moc velké nedělám. Jsem totiž zkušený pozorovatel krmítka a nepotřebuju ani papír, ani tužku abych viděl, jak ptáci ubývají.
Je to ale jev pozorovatelný poměrně nedávno, odhaduju to tak pět let.
Máme na zahradě opulentní krmítko: je dvoupatrové – to proto, že z jednopatrového nám často ten agresivní jedinec odháněl menší ptáčky od zobání. Ve dvoupatrovém krmítku si nakonec každý fogl místo najde. Dřív, a není to tak dávno, opravdu před pěti či více lety, jsem v zimní sezoně dával tři hrsti slunečnicových semen do každého z obou patýrek – a odpoledne bylo vyzobáno. Teď mohu sypat jednou týdně, ano, tak je to zlé.
Zažil jsem už jednu takovou ptačí genocidu. Za mého dětství bylo všude plno vrabců. Psalo se o nich jako o ptačích proletářích, čimčarali, kam oko dohlédlo. Pak zmizeli. V Praze byli na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vídáni bílí vrabci v parčíku kolem kostela svatého Jindřicha. Kdo chtěl vidět vrabce naživo, musel sem a k tomu skousnout, že má tak neobvyklou barvu. Říkalo se, že vrabci vyhynuli, protože po ulicích přestaly jezdit koňské povozy. Vrabci klovali do kobylinců a živili se zrníčky. Není kobylinců, není vrabců.
Musím k tomu dodat, že na krmítku sice žádný nával není, ale pokud je tam někdy živo, starají se o to vrabci. Však taky přibylo koní v okolí, třeba to má nějakou souvislost, myslím si jako ornitolog nedouk.
Kam se ale poděli zvonkové? Těch bylo na našem dvoupatrovém krmítku vždycky žluto a rvali se se sýkorkami a pak přiletěl dlask a svým mohutným zobákem si prorazil cestu k hrstičce slunečnicových semen. Věru nečekám, že podobný výjev zítra spatřím, až nastane sčítací hodinka.
Říká se, že je to vina koček. V každém druhém domě u nás ve Zvoli chovají aspoň jednu. Vídám je, jak se plíží po polích a po loukách. Ale taky se plíží kolem našeho krmítka. Jakmile spatřím kočku, vypouštím naše psiska, Garinu a Noru. Dávno pryč ta naděje, že kočkám naženou strach a začnou se vyhýbat naší zahradě a našemu krmítku v ní. Ano, vždycky utečou a pak se vrací, a aby dávaly najevo, co si o nás myslí, se zlomyslnou radostí zanechávají smrdutý podpis na terase. Zrovna ve výhledu na naše krmítko.
Budeme zítra, já i moje žena Ljuba, poctivě počítat. S nadějí, že se něco stane a ptáků přibude. Přidám pár čárek, ale to není přesně to, jak bych si to představoval.
ONDŘEJ NEFF