Nárok a la carte

Zatím ještě nejsme právní kolonií

Včerejším vyhlášením nálezu Ústavního soudu o neuznání zahraničních osvojení dítěte stejnopohlavními registrovanými páry se nic nezmění. Na tom se shodnou jak příznivci, tak odpůrci verdiktu v řadách samotných ústavních soudců. Nijak to životní situaci konkrétních párů nemění. Stále budou moci v Česku nerušeně žít.

Co je však podstatné, soud řekl, že není možné obcházet zákony této země tím způsobem, že si opatřím v zahraničí soudní rozsudek či správní verdikt, který vyhovuje mým přáním, a pak budu tuzemský soud nutit, aby zahraniční stav považoval za právně závazný pro Českou republiku, a tedy fakticky nadřazený tuzemským zákonům. Nelze si tedy zajet do Kalifornie či New Jersey pro „papír“, který přebije tuzemské právo.

Vezmeme-li za svůj pohled soudců, propagátorů absolutní nadřazenosti lidských práv: „aspekt blaha jednotlivce (jeho zájem) je dostatečným důvodem k tomu, aby jiným lidem vznikla povinnost“, pak by nebyl problém de facto obcházet demokraticky zvolené zákonodárce a demontovat svrchovanost států. Vždyť je-li dnes považováno za normální, že si bohatci, i z řad stejnopohlavních párů, najímají ženy v chudých zemích jako náhradní matky, což je forma otroctví, pak není daleko třeba model, kdy si nějaký šílenec přiveze z „progresivní země“pětileté dítě jako partnera a začne nutit tuzemskou justici, aby to akceptovala, protože to dotyčný bude považovat za své lidské právo.

Argument, že máme zákony na ochranu práv dětí, lze smést velmi jednoduše, stačilo by, aby se objevila politická objednávka na legitimizaci surogátního mateřství, a rázem je právo dítěte na matku chimérou a žena, která dítě nosí a porodí, je degradována na pouhou nádobu, veškerá její práva pak závisejí jen na tom, jaký má kontrakt s „objednavatelem“. Kdo maže, ten jede, platí i mezi progresivisty. Excesivnost vymýšlení nových a nových „lidských práv“je stále zřejmější a bude narážet na rostoucí odpor.