Unijní komerční realismus a USA

Eurokraté jsou z planety Pluto a administrativa nového amerického prezidenta Joea Bidena je na omylu, pokud si myslí, že v EU vládnou idealisté s jiskrou v oku.

Dříve nebo později každá nová americká administrativa zažije pocit, že její velké myšlenky moc dobře fungovat nebudou. Je o tom přesvědčen Walter Russell Mead v komentáři pro deník The Wall Street Journal.

Bidenovu týmu to muselo dojít minulý týden, kdy německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila na virtuálním Světovém ekonomickém fóru, že EU neměla být ani na straně USA, ani na straně Číny v jejich vzájemném soupeření. Už na konci loňského roku nevyslyšela EU přání Bidenova týmu a dokončila investiční dohodu EU–Čína. EU tak dala jasně najevo, že Ujgurové, Hongkong a vojenské hrozby v Jihočínském moři nepřeváží komerční zájmy.

Taktéž odpověď Evropy na uvěznění Alexeje Navalného není příliš robustní. Josep Borrell, vysoký reprezentant EU pro zahraniční politiku, stále počítá s cestou do Moskvy a bude jednat s Putinem.

Pro zanícené americké pokrokáře, kteří si myslí, že stejní pokrokáři vládnou Unii, to musí být studená sprcha.

Evropané nejsou ani z Marsu, ani z Venuše (narážka na esej Roberta Kagana z roku 2004), ale nejspíš z Pluta – vychladlé a vzdálené planety boha podsvětí a bohatství.

Je chybou vnímat Evropany jako idealisty jen proto, že upřednostňují multilateralismus a podceňují důležitost vojenské síly. Multilateralismus je pro Evropu realistický, nikoli idealistický program. I velké evropské státy vědí, že musejí navzájem spolupracovat, pokud chtějí vyvážit zájmy Washingtonu a Pekingu. Také dobře vědí, že smluvní mezinárodní pořádek a nadnárodní instituce zvyšují evropský vliv.

Evropské země, které s Ruskem nesousedí, Moskvu jako velké vojenské ohrožení nevnímají, a Čínu už vůbec ne. Když mluví Evropané o bezpečnosti, mají často na mysli migraci, kybernetickou bezpečnost a vnější vliv, což znamená Moskvu, Peking, ale i Washington. Obava, že Rusko napadne Litvu nebo Čína Tchaj-wan, znervózňuje Evropany možná méně než americký nátlak na vynucování sankcí.

Liberálové a idealisté často považují komerční realisty za cyniky a obviňují je, že ruský plyn a rusko-německý plynovod Nord Stream 2 je zajímá mnohem víc než osud Alexeje Navalného. Že je více zajímá vývoz módní značky Gucci do Číny než represe vůči Ujgurům. Je na tom hodně pravdy, ale německý obchodní vyjednávač, který se snaží zařídit, aby proudil export třeba z Vestfálska do Wu-chanu, vám řekne, že zajišťuje pracovní příležitosti pro Němce, aby je nenapadlo volit pravicové extremisty, a Američanům připomene, že by na to měli slyšet.

Podle nových průzkumů se Marine Le Penová dotahuje na prezidenta Emmanuela Macrona a italské průzkumy věští jasné vítězství krajní pravice v příštích volbách. Vlivní politici v Evropě věří, že stabilita evropského kontinentu se odvíjí více od hospodářství než od armády.

Už před globální pandemií byly růstové vyhlídky Evropy slabé. Je těžké si představit, že Evropa bude prosperovat bez ruského plynu nebo čínského exportního trhu. Pro evropský politický establishment je komerčně orientovaná zahraniční politika nejen dobrý byznys, ale možná jediný způsob, jak ochránit evropský status quo před disruptivními a neliberálními silami.

Bidenova administrativa si počíná správně, když chce méně vyhrocené vztahy s Evropou. Když se do příští německé vlády dostanou Zelení, určitě se zlepší transatlantická kooperace ve věci klimatu. Rusko se ale jeví příliš slabé a Čína příliš vzdálená na to, aby si Evropané něco zásadního politicky rozmysleli.

To se může změnit, pokud posílí čínsko-ruská aliance, která bude starý svět tlačit více do náručí nového světa. Než se tak stane, je vlastně jedno, jestli je americkým prezidentem rozzlobený Trump s heslem „Amerika na prvním místě“, nebo progresivní multilateralista. Evropský komerční realismus tu zůstane. A tam, kde se budou evropské obchodní zájmy lišit od amerických geopolitických priorit, si USA budou muset zvyknout na to, že jim Evropa říká NE.