Kdo žije dál, ten mluvit může

Letos má hned dvě kulatá výročí. Před sto padesáti lety (čtyřiadvacátého ledna) se narodil, před sedmdesáti lety (pátého března) zemřel. Vrcholný zjev české dekadence: básník Jiří Karásek ze Lvovic.

Debutoval časopisecky ve dvaadevadesátém, o dva roky později vydal svou první sbírku Zazděná okna. V témže roce založil s přítelem Arnoštem Procházkou legendární žurnál Moderní revue, který dokázali udržet naživu rovných jednatřicet let. Psal básně, prózu, divadelní hry, věnoval se literární a výtvarné kritice. Nadšeně sbíral umění. A celoživotně pracoval na poště jako úředník.

Dneska má sice v kánonu čelné místo, literární historie v jeho případě žongluje nejen s nálepkou dekadence, ale i novoromantismu, symbolismu nebo novoklasicismu, a pokud jde o kritickou práci, pak i impresionismu – jenže ve své době byl spíš ve stínu. Kulturtrégři dobového literárního provozu, jak toho z přelomu století, tak toho prvorepublikového, Karáska ze Lvovic v lepším případě haněli, v tom horším pak rovnou ignorovali, definitivně škrtali ze hry. Nepasoval, šel proti proudu, zdál se passé, byl pro ně nafrněný estét.

Wilde & báseň

A přitom Karásek celý život především objevoval a budoval. Pod praporem pružného, všetečného modernismu. Objevoval třeba dobovou polskou literaturu, hlavně fenomenálního Stanisława Przybyszewského, anebo malbu temné Skandinávie, v první řadě Edwarda Muncha, dneska globální superstar. Už v červnu pětadevadesátého se pak na stránkách Moderní revue vyslovili s Procházkou na podporu Oscara Wilda, kterého v ten čas věznili v Anglii za jeho homosexualitu. Co je komu do toho, jak autor privátně žije, důležité je jedině, co píše, hlásali tehdy odvážně. A vůbec tohle dílo! Karásek měl vždycky v úběžníku poezii, a nikdy ne v její estétské, parnasistně šlechtěné podobě jako Vrchlický, ale poezii jako improvizaci, niternou hru, spontánně rozehrávanou v bezprostředním doteku s realitou pražské ulice, kavárny, plovárny. Báseň jako emoční projekci do vybrané chvíle, jako okamžitou zpověď rozbouřených citů.

Do číše víno!

Báseň byla Karáskovi vším. Když na sklonku roku 1930 poskytl rozhovor Vilému Závadovi pro Rozpravy Aventina, hrála tu poezie hlavní roli, fungovala jako společný jmenovatel: „Byl jsem odjakživa básníkem“; „Svoje romány považuji za básně“; „Nepsal

jsem divadlo, nýbrž lyriku“. V tom rozhovoru Karásek trochu nevraží na zdejší literární kritiku, trochu obhajuje svého zřejmého génia a pak naplno vyznává svou lásku staré Praze a sběratelství evropského výtvarného umění, hlavně menších, komorních formátů a technik, jako kresba a grafika. Karáskova sbírka, dnes deponovaná v Památníku národního písemnictví, čítá zhruba osmatřicet tisíc položek, a když připočteme nějakých padesát tisíc knižních svazků z Karáskovy knihovny, máme před sebou jednu z nejrozsáhlejších, nejpestřejších a nejpodrobnějších zpráv o jednom naplněném básnickém životě první půle minulého století.

Co je dneska z díla Jiřího Karáska ze Lvovic naživu, je tedy nasnadě. Zaprvé: jedinečný, mezinárodně atraktivní výsledek jeho sběratelské vášně. Zadruhé: čtyřicet obsáhlých a obsažných čísel časopisu Moderní revue plus sedmasedmdesát svazků přidružené „knihovny“. Zatřetí: samozřejmě básníkova poezie. Zleva „nemravná“Sodoma, básníkova druhotina z pětadevadesátého roku, ve své době zkonfiskovaná pro „obscénní“homoerotiku a možná i pro brutální znechucení, únavu z těla i duše člověka konce století – a zprava pak autorův finální kus z roku 1946, nádherný žalozpěv metafyzického tuláka za zmizelým časem, sbírka Poslední vinobraní, kde září i následující verše: „Do číše spadly lístky s růže. / Kdo odešel, ten nic teď není. / Kdo žije dál, ten mluvit může. // Rty rozpraskané, kdo chce, žije. / Do číše víno! Ať se vzpění / Do noci bytí blasfemie!“

Taková čísla rezonují na konci jakéhokoli věku, roku, měsíce, týdne i dne.