Když učitel mluví, děti nespí
Český učitel žijící v Londýně Pavel Bobek vysvětluje, co Britové oceňují na nové formě frontální výuky
Vystudoval politologii, státní správu a nyní dokončuje studium pedagogiky. Už skoro dva roky působí jako učitel na londýnské základní škole se složitou skladbou žáků a výbornými výsledky. Děti se tu učí i to, jak stát v řadě na oběd, ale místní atmosféra má ke kasárnám daleko. Učitel dětem látku vykládá, aniž by polovina z nich usnula. Týmová práce a badatelský přístup se spíš omezuje – protože se neosvědčily. „Nejdřív jsem se na to díval nesouhlasně, až s odporem. Pak jsem ale tomuto stylu výuky propadl,“říká Pavel Bobek, který teď učí prvňáky.
LN Na podzim se budete vracet z Londýna zpět domů, do Prahy. Zůstanete u učitelství, nebo máte jiné plány?
Do Anglie mě to zaválo z osobních důvodů. Když jsem přemýšlel, co tu budu dělat, napadlo mě, že bych mohl učit němčinu a dějepis starší žáky. Po studiích jsem v pražském Goethe-Institutu organizoval debatní soutěže pro středoškoláky. Jako mladý kluk jsem působil coby vedoucí oddílu česko-německých letních táborů, nějakou zkušenost s prací s dětmi jsem tedy měl, i když za katedrou jsem nikdy nestál. Po němčině ale nebyla poptávka a místo toho mi nabídli práci prvostupňového učitele. A já, kterému v táborech desetileté děti připadaly hrozně malé, mám teď ve třídě pětileté! Do školy se tu chodí už v pěti letech a já učím prvňáky. Nejdřív jsem z toho byl v šoku, nakonec jsem za to ale moc rád. Na prvním stupni můžu vidět a zažít učení v širším kontextu a v souvislostech. Chytlo mě to velice.
LN Napořád?
Nemyslím si, že nutně musím zůstat učitelem celý život. Na druhou stranu, člověk se učitelem nestane hned, trvá to podle mě aspoň pět let a já mám za sebou dva. Učení bych opouštět nechtěl, i kdybych se v budoucnu věnoval koncepční práci v oblasti vzdělávání. Osobní zkušenost dodává člověku věrohodnost. A měla by být z běžné školy, ne z nějaké výběrové. Škola, kde učím teď, je v přistěhovalecké čtvrti, má složitou skladbu žáků z rodin, které nejsou materiálně ani kulturně dobře zabezpečené.
LN A výsledky má jaké?
To je právě to zajímavé – ta škola je výborná.
LN Čím to podle vás je?
Důvodů je víc. Jednak společenské klima. Tady si většina lidí myslí, že pokud se tyhle děti nepodaří vytáhnout výš, vzdělat je, bude mít problém celá společnost. U nás to skoro vnímáme naopak, jako by vzdělání jednoho bylo na úkor druhého. Angličané chápou, že když budou mít nevzdělaného a nevychovaného souseda, je větší pravděpodobnost, že se jim pak ztratí kolo opřené před domem. Mnoho lidí tu má dokonce pocit, že se toho pro znevýhodněné děti nedělá dost, ale z mého českého pohledu je toho hodně.
Je tu také dost vzdělaných lidí se silným sociálním cítěním, kteří se hlásí na učitele, protože chtějí těmto dětem pomáhat. Jsou to často ti nejvíc našlápnutí, je to pro ně osobní výzva. Další věc je, že stát školy opravdu sleduje ostřížím zrakem, žáky testují, školy se řadí do žebříčků. Může se nám to nelíbit, ale nějakou informaci to přináší. Jakmile se škole nedaří, mění se vedení a převezme to někdo, kdo má velkou ambici to „otočit“. Část svého výcviku jsem strávil na škole, ve které před nějakými šesti lety žáci házeli po učitelích židle, a dnes má excelentní výsledky. Přitom je v ještě „horší“čtvrti než škola, kde učím teď já. Zkrátka jde to. Neříkám, že z těch dětí budou nakonec všichni vysokoškoláci, ale dojem ze školy je mimořádně dobrý.
LN Nevadilo, že nemáte pedagogické vzdělání?
Mají tu program nazvaný Teach First, je to jakási obdoba českého Učitele naživo. Je pro ty, kteří už pracují v jiných profesích, mají alespoň bakalářský titul a chtějí se stát učiteli. Začíná se šestitýdenním výcvikem, po kterém jdete hned učit na téměř plný úvazek a k tomu si dva roky doplňujete pedagogické vzdělání v rozsahu kratšího magisterského studia. Je to tedy dost náročné, v životě jsem se tolik nenadřel. Rozhodně bych to nenazval „pedagogickým minimem“, spíš maximem. A rovnou vás pošlou na nějakou školu v problémové čtvrti, kde máte opravdové výzvy, ne do závětří.
LN Pamatujete si na první dojmy, co vás jako novopečeného učitele zarazilo?
Jak slušně se děti chovají. Neučitelské oko vidí, že všechno skvěle šlape jakoby samo od sebe, ale jako učitel jsem začal vnímat, že je to výsledek tvrdé práce. Nic se tam nenechává náhodě, učitelé děti učí nejen matematiku, ale i jak se chovat ve třídě nebo na chodbě, jak se hlásit, jak se obracet na učitele, jak se seřadit, všechno. Chování se bere hodně vážně, vnímají to jako podmínku pro dobré učení. Také mě udivilo, že rodiče, i ti prostí, projevují o vzdělávání svých dětí velký zájem. Je vidět, že my učitelé jsme pro ně někdo, kdo může jejich dětem pomoci k dobrému životu.
LN Jak různorodé jsou třídy?
Skladba je etnicky velmi pestrá, ale po nějakém čase už to člověk nevnímá, protože tady to je standard. Zhruba třetina dětí má angličtinu jako druhý jazyk, tedy ne mateřský. Ale to často taky nepoznáte, někteří se výborně integrují a zase – je tu úplně běžné, že v mnoha rodinách se mluví jinak než ve škole. Děti máme všech odstínů kůže, v naší čtvrti je velká komunita původně z Jamajky.
LN Jak se pracuje s tím, že někteří žáci mají speciální vzdělávací potřeby?
Všemi možnými způsoby se myslí na to, jak to udělat, aby všichni rozuměli všemu. Škola je ve svých instrukcích velmi přehledná, co nejvíc věcí se dělá názorně a explicitně. Což je mimořádné plus pro děti s poruchami autistického spektra i děti z nepříliš podnětného domácího prostředí, ale zároveň to nikoho nebrzdí. Příklad: máme vizuální rozvrh, což jsou barevné kartičky umístěné na tabuli, kde jsou po sobě vypsané aktivity, které budeme dělat. Věci se tu berou od podlahy, dbá se o to, aby se zafixovaly, protože pokud bude vše jasné na začátku, bude méně problémů později. A takto se učí i chování. Dětem se jasně ukazuje, co mají dělat. Je toto slušné? Není, neděláme to. Co děláme místo toho? Tohle. Udělal jsi to? Skvělé! A tak dále. Je to velmi přímočaré. A děti vědí, že když nebudou dělat to, co se od nich očekává, že jim to neprojde. To se mimochodem týká i jakýchkoli projevů nesnášenlivosti, rasismu, šikany. Nic se nenechává jen tak.
LN Vypadá nesvobodně…
Může to tak působit. Nejdřív jsem z toho byl udivený, ale ono to v konečném důsledku opravdu vytváří dobrou atmosféru, která na vás působí příjemně. Děti se v dobrém chování skoro předhánějí.
to
poněkud
LN Zdá se, že učitel tu stojí v centru dění, ale u nás se teď mluví spíše o jeho upozadění.
Přesně tak, role učitele je vnímaná jako klíčová, je to hlavní instruktor i motivátor. On opravdu učí, ukazuje postupy, nečeká, až si na to děti přijdou samy. Tahle metoda se označuje jako „direct instruction“nebo „explicit teaching“, což bych volně přeložil jako „přímá didaktika“. Je to o dost jiný přístup, než jaký se teď razí v českých školách. Je to poměrně nová věc, myslím, že do škol se začala dostávat někdy před pěti lety, nejprve na druhém stupni, pak i na prvním.
LN Udrží děti učivo v paměti, když se jim vše servíruje jako hotová věc?
Právě že ano. Už v pěti šesti letech zvládají i komplexnější úkoly, jako je sčítání přes desítku s rozkladem, dokonce umí jednoduše vysvětlit, co byla Magna Carta, že je to něco, díky čemuž dnešní monarchové nemohou dělat, co si zamanou. Důraz je i na terminologii. Znají a umí vysvětlit komutativní zákon i abstraktní pojmy jako minulost, současnost, budoucnost. Vědí, co jsou to synonyma a na glóbusu najdou a správně nazvou rovník i póly. Učení se tu promyšleně dělí na malé dávky, postupně se nabaluje, učitelé jsou vedeni k tomu, aby složitější téma „nalámali“na kousky, a zároveň neustále dětem ukazují, kam patří v rámci celku. Jednou nabyté znalosti se navíc neustále reaktivizují, aby se z paměti nevypařily.
LN Dokážete si představit, že byste od září začal takto učit v nějaké české škole?
Říkám si, jaká by byla reakce. Možná by se na mě dívali jako na blázna, že mám děti srovnané v řadách a hraju s nimi divadlo na palec nahoru, palec dolů. Částečně i proto jsem začal psát blog na Otevřeno: abych vysvětloval, jaké uvažování stojí za touhle praxí. I tady v Británii má tenhle způsob výuky své kritiky. Často jsou to právě ti nadšenci se sociálním cítěním, většinou levicově orientovaní, které jsem zmiňoval na začátku. Podle nich je to nesvobodná drezúra ve službách kapitalismu. Jiní ale říkají: volím sice nalevo, ale ve školství jsem za konzervu.
LN Jak to popisujete, vypadá to opravdu trochu jako drezúra. Byť účinná.
Ano, svoboda je skvělá, ale co když tím, že žákům dám svobodu teď ve škole, jim zajistím menší svobodu, až budou dospělí? Naučil bych se já německy, kdyby mě k tomu nikdo nepřiměl? Byl bych, kde jsem? Možná ne, možná bych se trápil na nějakém nezajímavém pracovním místě, které na mě zbylo. Svoboda je vědět a umět. Taky se mi nejdřív nelíbilo, že se vše točí kolem „efektivity“a „úspěchu“, přišlo mi to podezřelé, měl jsem k tomu odpor. Říkal jsem si, copak musíme tlačit všechny lidi do úspěchu, přece mohou být v životě spokojení, i když nejsou v ničem zvlášť dobří. Proč to tak hrotit? Není důležitá hlavně pohoda? Ale pak jsem o tom začal přemýšlet jinak. Přinejmenším statisticky platí, že vzdělanější člověk je nejen úspěšnější, ale i šťastnější. A zdravější. Víc pánem nad svým životem. Jedno jde s druhým. A tahle rétorika povznesení mi začala dávat smysl.
Chování žáků v Anglii vnímají jako podmínku pro dobré učení. A rodiče, i ti prostí, projevují o vzdělávání svých dětí velký zájem.
Britové jsou prostě pragmatičtí v tom nejlepším slova smyslu. Nebojuje se o ideologie, pozoruje se, co funguje. A to se pak dělá.
LN Myslím, že Češi hodně věří na to, že když se někdo snaží, dokáže se povznést sám. Že to je na něm.
Ale průzkumy říkají něco jiného. Skoro vždy potřebujete někoho, kdo ve vás věří a motivuje vás. Rodina a učitel. Nebo aspoň učitel, když to rodina neumí.
LN Je tato metoda v Anglii rozšířená?
Řekl bych, že poměrně dost. Mají to na svědomí i sociální sítě. Vzniklo určité hnutí, které se postavilo do opozice proti tvrzením místní školní inspekce, OFSTED. Ta byla před pár lety v takové ofenzivě proti frontální výuce, že razila teze, jako že když učitel mluví déle než dvě minuty, je to špatně. Vzpoura vracela učitele zpátky do centrální pozice. Učitel je v tomhle pojetí nejdůležitější zdroj poznání. Je to ten expert ve třídě.
Myslím si, že tenhle obrat nastal taky v souvislosti s tím, jak se tu měří efektivita učitelů. Už nejméně deset let se tu chodí do tříd, kde se děti naučí nejvíc, a zkoumá se, čím to je. A nejlepší výsledky mají právě učitelé, kteří se neupozaďují. K tomu se přidávají výzkumy procesu učení a ty zkoumání ze tříd potvrzují. Vychází se z toho, co se osvědčilo. Jsou prostě pragmatičtí v tom nejlepším slova smyslu. Nebojuje se o ideologie, pozoruje se, co funguje. A to se pak dělá.