Na charakteru záleží

V knize, z níž přinášíme dnešní ukázku, se pedagog a komeniolog Jan Hábl snaží odpovědět na otázku, zda je děti možné naučit dobru a jak.

vyhnout. Budu se významně odvolávat na Komenského, a to zvláště v poslední kapitole, protože náš „učitel národů“dokázal takřka geniálně předvídat mnohé ze současné debaty. V závěru se pokusím formulovat odpověď na otázku, zda je dobro učitelné, resp. zda je možné formovat morální charakter člověka. Ale nemíním čtenáře napínat: v této knize budu obhajovat tezi, že dobro učitelné je. Ovšem na základě vyřčeného, věřím, je již nyní zřejmé, že bude záležet i) na povaze dobra, kterému chceme učit; ii) na povaze člověka, který si má toto dobro osvojit, iii) na metodě, která jednak dobro zprostředkovává a jednak náležitě odpovídá povaze člověka.

Jaké dobro? Skutečné

Viděli jsme, že je opravdu zásadní, co si vychovatel o dobru myslí. Povaha pojmu dobro má bezesporu mnoho rozměrů, které jsou předmětem etického bádání. Ovšem již základní rozlišení – objektivita, resp. subjektivita – má zásadní dopady na výchovu. Pokud se vychovatel domnívá, ať už vědomě, či nevědomě, že dobro je objektivní skutečnost, která člověka nějakým způsobem přesahuje, určuje či definuje, pak k tomuto dobru vychovává. Jeho výchovné „má být“je legitimizováno objektivním referenčním bodem. Na případnou otázku vychovávaného „proč bych měl… to či ono…?“(např. milovat pravdu, neubližovat slabším apod.) zní odpověď „protože je to dobré“– nikoli dobré pro tebe nebo pro mě nebo pro nějakou zájmovou či lobbistickou skupinu, ale protože to je dobré „o sobě“, v principu, objektivně.

Všechny dílčí postupy morální výchovy (metody, instrukce, návyky atd.) mají potom za cíl naučit vychovávaného toto dobro ctít a k němu se přibližovat. Stávat se tím, kým „má být“. Viděli jsme též důsledky opačného pojetí. Je-li vychovatel přesvědčen, že dobro je povahy subjektivní – totiž že je to člověk, kdo dobro určuje či definuje –, pak právě toto vychovatel výchovně předává. Děti v tomto pojetí bývají vedeny, aby si samy „konstruovaly svůj morální vesmír“, samy stanovovaly morální hodnoty, samy určovaly morální realitu apod. Resp. bývají v tomto duchu vedeny tím více, čím více je vychovatel přesvědčen o subjektivnosti dobra. Výroky typu „má být“nebo „měl bys“byly a jsou v tomto ideovém táboře výslovně zapovězeny jako indoktrinační, což má svou logiku – jakým právem by jakýkoli subjekt (např. vychovatel) mohl požadovat po jiném subjektu (vychovávaném) nějaké „má být“? Kdo a jak by rozhodl, čí dobro je lepší? Je-li dobro subjektivní, je tolik dober, kolik subjektů, resp. žádné (objektivní) dobro není, a proto mu není možné učit.

Každý vychovatel, který chce učit dobru, si tedy musí položit otázku, jak pojmu dobro rozumí. Je zřejmé, které pojetí zastávám, zde tedy výslovný závěr: Subjektivistické pojetí je beznadějně polapeno v autoreferenčním kruhu, popírá samo sebe. Uvažme výrok: Nemělo by se ve výchově užívat pojmu mělo by se. Nebo: Nemá se říkat žádné má být! Vnitřní rozporuplnost je evidentní. I liberální subjektivista je přesvědčen o tom, jak se věci ve skutečnosti (objektivně) mají, jak „mají být“, a také to obvykle nahlas sděluje i dle toho to přesvědčení vychovává. Tím se dostávám k druhému problému – k mýtu morálně edukační neutrality. Když liberální subjektivista nabádá „nevychovávat“,

Jakou metodou? „Dílnou lidskosti“Bylo řečeno, že metoda je dána antropologií. Protože naprostá většina vychovatelů (až na výjimky) nezastává zcela vyhraněné antropologické pozice, ve výchovně-vzdělávací praxi můžeme pozorovat následující proporční souvislost mezi pojetím lidské povahy a pojetím výchovné metody: Čím více je vychovatel přesvědčen o špatnosti povahy vychovávaného, tím autoritativnější, až totalitnější metody uplatňuje; a naopak čím více vychovatel věří v dobro lidské povahy, tím liberálněji vychovává, či dokonce na výchovu docela rezignuje.

Autoritářský přístup cynizuje, protože s vychovávaným zachází jako s horším, než ve skutečnosti je, dobro mu upírá. Liberální přístup sentimentalizuje, protože s jedincem zachází jako s lepším, než je, připisuje mu nereálné dobro. Tím mu ale nepomáhá, naopak způsobuje morální stagnaci. Pokud totiž vychovávanému říká, jsi dobrý, netřeba se zlepšovat, pak se skutečně charakterově zlepšovat nebude. Humanizace oproti tomu usiluje zacházet s člověkem podle toho, jaký skutečně je. Je-li lidská povaha dobrá i nedobrá zároveň, jak míní antropologičtí realisté, pak humanizovat znamená rozvíjet to dobré, co v lidské přirozenosti je, a předcházet zlému, příp. zlo přemáhat, když nastane.

Redakčně upraveno a kráceno