Uštknutí mikrofonem

Odjakživa mne zajímaly módní přehlídky. Dřív proto, abych zjistila, co se bude nosit, v posledních letech i proto, abych věděla, co se nosit nebude. Nic proti kovovým krunýřům na prsou, anténám s fábory na hlavě nebo nákrčníkům z PET lahví. Taky je to svým způsobem estetický zážitek, ale nejvíc bývám zvědavá, jak bude autor(ka) odpovídat na otázku, co tím chtěl(a) vyjádřit. Zpravidla mluví o potřebě „zachytit pocit tryskající z nejniternějších pocitů vlastního já“, o hledání nadčasových výrazů, nalézání nových vztahů a snad i nových dimenzí… uf!

Konfrontováni s mikrofonem nebo kamerou odpovídají ovšem uštknutě nejen návrháři. Otázky redaktorů bývají totiž, to je třeba říct, dosti záludné.

Nedávno se v jednom nikoliv nezajímavém televizním pořadu o cizincích žijících v Česku zeptala reportérka mladé Pražanky, čím ji zaujal mladý Ital, že s ním spojila svou životní cestu a ukotvila ho ve zdejším prostředí. Mně ta otázka připadala zbytečná. Ital (v záběru) byl chlap jako malina, široký úsměv, ještě širší plece, v očích výraz nadsamce. Ale víte, co oslovená odpověděla? Že se zamilovala, protože se jí líbilo, jaký má Antonio hezký vztah ke své matce. Člověk to chápe, nakonec co jiného má chudák holka říkat? Že Antoniovi prostě nemohla odolat, protože z něj testosteron přímo kapal? Že ji navedly její vlastní hormony? Vždyť to půjde do éteru!

Když vás pozvou k natáčení nebo do vysílání, je to podobně nebezpečná situace, jako když jdete třeba k ústní maturitě. Většinou nevíte, jakou otázku si vytáhnete a někdy ani jakého budete mít zkoušejícího. Před časem zkoušel jeden rozhlasový redaktor předsedu komunistické strany Filipa a musím říct, že na něj byl jako pes. Vyžadoval odpovědi ano–ne, a každou rozvitou větu kvalifikoval přísně jako odbočení od tématu. Ke konci už to vypadalo, že zkoušený dostane ukazovátkem.

Možná to chce mít při rozhovoru pro média trochu protekci. Zejména když jde o politiku. Je tu ale jeden způsob, jak se vyhnout přílišnému proklepávání vlastní osoby: rozčílit se na poměry. To jsem si všimla, že když se někdo rozčílí na poměry, tazateli jako by vzal vítr z plachet, protože poměry chce kritizovat i on. Jinak by tam přece nemusel být…

Na poměry se nedávno rozčílil v televizním interview i Pavel

Rychetský, čelící opakovaným otázkám, proč Ústavní soud přišel se změnou volebních pravidel v tak nevhodný čas. Jedna otázka ale nepadla. Mě by bylo zajímalo, proč předseda této ctihodné instituce v jednu chvíli říká, že soudce zpravodaje vybral náhodně počítač, a pak zas, že zpravodaj je jedním z největších českých odborníků na volební systémy. To se ten počítat takhle strefil? Je docela možné, že by Pavel Rychetský věc vysvětlil jedna dvě, ale nedostal šanci. Z čehož je zřejmé, že ptát se je někdy stejně těžké jako odpovídat.

RADKA KVAČKOVÁ