„Problémy“překladu

Tak jsem se dočetla, že básně Amandy Gormanové (to je ta, co recitovala letos při lednové inauguraci nového amerického prezidenta Bidena) nebude do holandštiny překládat Marieke Lucas Rijneveldová, protože na rozdíl od autorky není černoška a není „nonbinary“(význam toho slova jsem neznala, musela jsem si to najít – je to „spektrum genderových identit, které nejsou výlučně ženské ani mužské“). Na nějakou dobu mě to vyvedlo z míry – nepřehání to dnešní svět s tím, kam zachází v „politické korektnosti“?

Chvíli jsem si s tou představou hrála – co všechno z knížek, které jsem překládala, bych nemohla překládat v takovém světě, jaký by ta „korektnost“ráda nastolila? Nejspíš žádné autory, ale jen autorky, nejsem přece muž. Podívala jsem se do knihovny – no, moc autorek jsem nepřekládala, spíš ty mužské. A to by jako napříště nemělo jít? Uklidnilo mě, že si vlastně ve svém věku nemusím dělat žádné zvláštní starosti o to, zda najdu práci, ono to bude chvíli trvat, než se tak silná dávka „korektnosti“prosadí. Pokud se vůbec prosadí.

Nejde ale o mne, já si nějak poradím. Jde o ten problém: překladatel má přece zprostředkovat co nejpřesnější převod díla z jednoho jazyka do druhého. A dílo je na papíře, není snad důležité, jakou barvu kůže má a k jakému pohlaví se hlásí autor a překladatel. Nebo je? Já myslela – a pořád si myslím – že je důležité, aby překladatel textu rozuměl, věděl něco o tom, čeho se týká, aby dobře ovládal jazyk, do něhož překládá. Aby uměl převést původní text do jazykové úrovně, jakou má v originále, uměl najít ekvivalent přísloví nebo slovní hříčky, které se v „cílovém“jazyce nevyskytují a podobně. Že je to profese, která má docela jiná pravidla než osobní vlastnosti. Jaký má na kvalitu překladu vliv barva kůže nebo pohlaví překladatele? A to ani nemluvím o tom, že si primitivně myslím, že pohlaví jsou dvě!

Pochybovala jsem o podobných záležitostech už dřív, když přestalo být „korektní“, aby na jevišti hrál Othella běloch obarvený na černo. A nejde jen o Othella! Jak by se pak daly třeba v Číně nebo v Japonsku inscenovat Shakespearovy hry, kdybychom to domysleli do důsledků? To by tam na scéně museli vystupovat pouze evropští herci? Shakespearovy postavy přece nebyly Číňané ani Japonci!

Pozoruji už dlouho, že současnému světu nerozumím, spousta věcí mi připadá jako umanuté výstřelky, které nechápu. Copak se máme my, lidé, pečlivě rozdělit na skupiny podle barev kůže a pohlaví? A jaká dělení ještě přijdou? K čemu to bude dobré? Dějinná zkušenost nás přece učí, že rozdělování je dost nebezpečné: jakmile se vyskytne ničema, který ho chce zneužít a poštvat jedny proti druhým, začne poukazovat na to, že za všechna „naše“neštěstí“mohou „oni“, „ti druzí“, a bude se snažit poštvat různé skupiny proti sobě – nejjednodušším příkladem jsou války mezi národy, které žily desítky let nebo staletí vedle sebe…

PETRUŠKA ŠUSTROVÁ