Překážka č. 4
vyhrál. Nejspíš i proto si o ní myslí něco jiného. Patří mezi ty, kdo ji chtějí zlidštit (nebo zkoňštit?), zkrátka učinit méně potenciálně vražednou, protože koní, kteří na ní zahynuli nebo se zranili a museli být utraceni, je už pětadvacet. Pády na Taxisově příkopu, někdy končící smrtí, jsou takovou svéráznou tradicí naší nejtradičnější steeplechase, která proslavila Pardubice víc než perník a semtex dohromady.
Už jednou, v roce 1994, byl taxis zjemněn: plot krapátko snížen, příkop o metr změlčen. Nestalo se tak zčistajasna, předcházel ročník 1992, kdy na kurs vnikli ochránci zvířat a dostih málem zmařili. Řekl bych ale, že podstatnější bylo to, že se od Velké pardubické distancoval její dosud hlavní sponzor, výrobce koňaků Martell poté, co následujícího roku proběhl cílem jediný kůň. Přesto během dalších let skok nepřežili celkem čtyři koně.
Teď se příkop ještě víc změlčí, doskoková hrana se zmírní. Opticky však podle slov Josefa Váni skok zůstane stejně náročný, jaký byl, jen bude bezpečnější. Rozumím tomu tak, že kůň i žokej budou muset předvést stejný sportovní výkon, jen s menším rizikem, že se zabijou.
Na Velké pardubické jsem byl několikrát jako novinář píšící o sportu, a byl jsem tam dokonce i onoho skandálního roku 1992, na tribunu mě tenkrát pozvali jako šéfa tohoto listu. Dodnes jedno podzimní nedělní odpoledne věnuju Velké pardubické u televize. A jako člověk chybující přiznávám, že si nikdy nejsem jistý, co považuju za vrchol dostihu: zda to, kdo zvítězí, nebo jak dopadl doskok na taxisu.
Tak už to chodí, nebezpečí je mediálně sexy. Jenže nikoli lidsky (nebo koňsky?).
Proto nerozumím těm, kdo se stavějí proti úpravě taxisu, zvláště pak těm, kdo se odvolávají na to, že právě tento skok činí tradici dostihu tak jedinečnou. Kdyby tihle žili třeba ve Velkých Losinách, kdo ví, možná by chtěli aspoň občas upálit nějakou divnou sousedku. Pálení čarodějnic přece byla za časů inkvizitora Bobliga v kraji taky jedinečná tradice.
Fakt dám víc na to, co si myslí chlapík, který překážku č. 4 skákal osmadvacetkrát.
JAROSLAV VEIS