Návrat dějin a role snů
Příchod Joea Bidena do Bílého domu řada jeho příznivců vnímá jako probuzení ze zlého snu, potřeba odlišení pravdy od lží a návrat k faktům ostatně silně rezonovala i v Bidenově inauguračním projevu. Nová americká administrativa zemi vrací do mezinárodních struktur, jako jsou Pařížská klimatická dohoda, Světová zdravotnická organizace či Rada pro lidská práva. Jednou z prvních velkých akcí, kterou Biden plánuje na podzim letošního roku uspořádat ve Washingtonu, je Summit pro demokracii s cílem „obnovení ducha a sdílených zájmů národů svobodného světa“. Washington vysílá signál, že liberálně-demokratický svět získal zpět svého lídra.
To bylo ostatně i leitmotivem Bidenova ustavujícího zahraničně-politického projevu 4. února, kde zdůraznil: „Amerika je zpět a jsme lépe vybaveni ke sjednocování světa bojujícího za demokracii, protože jsme ji byli nuceni bránit u nás doma.“
Lepší fikční svět
Zde je ale třeba si uvědomit, že návrat ke konci dějin je podobnou fikcí, jakou byly Trumpovy sliby, že Americe vrátí velikost a podobu z časů jeho mládí. Nevidět změny, kterými Amerika a svět za poslední roky prošly, by bylo chybou hrozící fatálními následky.
Byl by ale vůbec pro USA, zemi postavenou na vytěsňování reality a budování fikčních světů, návrat ke skutečnosti smysluplným a z principu možným podnikem? Amerika je na útěku z reality postavena, ze skutečného světa zde už před nástupem Trumpa zbýval jen fragment. Náš život se navíc stále víc přesouvá na internet, ponor do virtuálního prostoru se během pandemie koronaviru skokově prohloubil. Podle Maçaese je proto spíš než o návrat ke skutečnosti realističtější usilovat o lepší fantazie a politické sny, než byly ty Trumpovy.
Jak by měl vypadat takový lepší fikční svět? Maçaes načrtává obrysy nové politické filozofie, která by víc odpovídala americkému eskapismu. Protože únik z reality v menší míře probíhá i jinde ve světě, může mít úvaha obecnější platnost.
Základem je „princip neskutečna“(principle of unreality), v jehož rámci „může každý usilovat o své štěstí do té míry, dokud je nevnucuje druhým jako něco reálného, tedy univerzálně platného“. Místo budování společného světa na průniku jednotlivých svobod, jako je tomu u Rawlsova liberalismu, Maçaes navrhuje akceptovat všechny fikce za předpokladu, že nebudou postulovány jako realita. Jinak řečeno: sni si, o čem chceš, pokud mi to nebudeš vnucovat. Stát by pak měl respektovat „základní právo občanů“přijmout, či opustit různé fabulační linie našich životů podobně, jako zapínáme a vypínáme televizi.
Výše uvedený „princip neskutečna“Maçaes aplikuje také na mezinárodní vztahy. Mají-li USA zájem udržet si pozici globálního lídra, měly by na úrovni světové politiky dělat totéž, co doma činí stát: tolerovat různé formy fungování cizích zemí. Západní liberálně-demokratické zřízení není jedinou přijatelnou cestou, snem a budoucností.
Cílem Washingtonu by neměla být eliminace jiných narativů, ale schopnost zabránit, aby některý z nich převládl a porušil rovnováhu. USA by měly hrát ve euroasijském prostoru roli vyvažovatele po vzoru Velké Británie v 19. století. Londýn tehdy zajišťoval, aby v Evropě nepřevládla žádná z mocností.
Dnes jde především o Čínu, které v eurasijském prostoru již nikdo není schopný konkurovat. S Trumpovou administrativou došlo k procitnutí stran možnosti přimět Peking k postupnému přijetí liberálně-demokratického modelu. Nově se Washington upíná k omezování čínské ekonomické síly, aby bylo možné udržet rovnováhu.
Maçaes Spojené státy přirovnává k vypravěči moderního románu, který již neprezentuje jednotlivé postavy ze své vlastní perspektivy a jako projekci své vůle, ale poskytuje jim autonomii a moc. Vypravěč nikomu nevnucuje vlastní pravdu, zároveň jej však žádná z postav románu nesmí zastoupit. Jako Dostojevský, který podle literárního historika Bachtina komponoval svá díla na principu dialogické kolize idejí vypravěče a hlavních hrdinů.
Přidržíme-li se bachtinovské terminologie, Maçaesovu teorii bychom mohli označit za geopolitické vícehlasí či polyfonii.
Problém principu neskutečnosti
Svět se může stát bezpečnějším, aniž by se musel stávat americkým. To pro Spojené státy konkrétně mimo jiné znamená: 1. opustit svoji hybris, zpupnou snahu obracet svět na svoji „víru“, 2. usilovat o oslabení Číny (a bránit tak vychýlení rovnováhy), 3. tlačit na aktivnější zapojení Evropy do světové politiky.
Maçaes zde – z pozic blízkých realistům, jako jsou Kennan, Morgenthau či Kissinger – nepřímo napadá jak neokonzervativce, kteří chtěli liberálně-demokratický systém rozšiřovat prostřednictvím intervencí, tak neoliberály věřící spíš v samospádný proces. Po vzoru realistů odmítá ztotožnění morálních aspirací jednoho národa či jejich skupiny s univerzální morálkou.
Necháme-li stranou Maçaesův hodnotový relativismus a příklon k realistické škole mezinárodních vztahů, projevující se tolerancí pro neliberální modely, zásadní problém jeho koncepce je dobře patrný na lednovém napadení washingtonského Kapitolu. Protestující, kterým by Maçaesův „princip neskutečnosti“poskytoval právo na život v jejich virtuální bublině, by tak nedovoleně přešli z říše snů do sféry reality. Své představy – podněcované narativem prezidenta Trumpa – se totiž pokusili světu vnutit násilím.
Zde je třeba se ptát, jak (a zda vůbec) lze do systému zabudovat pojistku, která sen ohrožující společnost vypne jako televizi. Fikce zasahující do skutečného světa je obtížné od něj zcela oddělit. Analogicky můžeme tuto pochybnost aplikovat i na rovinu mezinárodních vztahů. Necháme-li např. Číně a Rusku dnes volný prostor, jak zaručíme, že ze své bubliny jednou neohrozí náš svět? Jejich hybridní způsob boje přece již dnes do značné míry využívá rozostření hranice mezi reálným a virtuálním světem.
Další problém Maçaesovy knihy spočívá v tom, že popis mizení skutečnosti mísí různé ontologické roviny jako virtuální realita, fikce, imaginárno, hra, sen či lež. To poskytuje jeho teorii sílu, zároveň to ale může být značně zavádějící.
Maçaesův popis USA v mnohém evokuje dílo Jeana Baudrillarda, zejména knihu Amerika z roku 1986, tematizující specificky americké stírání rozdílu mezi realitou a iluzí. Na rozdíl od Baudrillarda však u Maçaese neslyšíme ozvěnu rousseauovského stesku po původním a nezkaženém světě. Maçaes prostě jenom konstatuje stav věcí, identifikuje trendy a navrhuje cestu, jak mizení reality využít: zapojit potenciál fikce. To, co se z evropského pohledu jeví jako nebezpečí, je prezentováno jako základ americké existence, princip orientující její každodenní život i naději pro budoucnost.
Všem, kdo mají tendenci pranýřovat americký eskapismus a kulturu fikce, Maçaes vzkazuje, že nepochopili potenciál neskutečna. Posilování virtuálního rozměru života může mít „politické výhody“. Budeme-li tolerovat existenci neliberálních forem života (které by však měly zůstat v jistém ohledu virtuální a neohrožovat druhé), můžeme získat společnost bohatší na lidské možnosti a naše životy mohou díky fikčním světům získat zpět svoji někdejší plnost, jejíž absence dnes generuje nejrůznější patologie.
Trumpovým cílem bylo, aby reálný svět následoval jeho sny. Životy Američanů pro něj byly plátnem, na něž promítal své iluze. Politika snů se však realitě podřídit musela.
Nástroje k pochopení
Maçaesův popis vzdalování obou kontinentů se mnohým může jevit jako teoretický konstrukt, lze pro něj však najít oporu mimo jiné v predikcích demografického vývoje. Populace USA se rychle diverzifikuje a Americký úřad pro sčítání lidu předpokládá, že do roku 2040 se stávající bělošská většina stane minoritou. Již dnes činí více než polovinu obyvatel do 16 let menšiny. Příští američtí prezidenti budou vypadat spíše jako Kamala Harrisová či Barack Obama nežli jako Donald Trump nebo Joe Biden. Obamův přístup k Evropě jsme měli možnost sledovat a víme, že skutečně došlo k driftu od starého kontinentu směrem na východ. O vztahu Harrisové k Evropě netušíme nic, což je samo o sobě signifikantní.
Maçaesovu knihu lze vnímat také jako nástroj k uchopení pro Evropany ne vždy srozumitelné politiky bývalého prezidenta Trumpa, která se zde nejeví jako anomálie, ale jen jako prozatímní vyvrcholení eskapistické linie amerického přístupu k životu a světu, která s Trumpovým odchodem rozhodně nekončí.
Maçaes, který vystudoval politickou filozofii na Harvardu u Harveyho Mansfielda, prezentuje neotřelý pohled na dnešní Ameriku. Skica nové politické teorie je však zatím v řadě ohledů syrová a téma bude třeba uchopit systematičtěji. Maçaes sokratovsky provokuje a jednotlivé syžety často prezentuje v extrémních polohách. To může mnohé odradit, jde však i o způsob, jak na věci upozornit a vzbudit otázky, jež mohou pomoci při formulování odpovědí na největší výzvy současnosti. Myslet jinak, mimo hlavní proud, je v době paradigmatických změn a hledání cesty důležitější než jindy.
Autor působí jako Visiting Fellow ve washingtonském think tanku The Atlantic Council