Zimálaj a stojaří
Při své neutuchající snaze o aktuálnost píšu v této rubrice už rok o jazykových okolnostech čínské chřipky, ale jak říkal můj děda Julius, všeho moc škodí. Snad tedy jen dodám, že tím označením v předchozí větě nic neironizuji a nezlehčuji — akorát nevím, jestli ta nebývalá globalizovaná rezignace na národní i řeckolatinské pojmenování rozšířené choroby je taky součást nějaké moderní korektnosti či co. Aktuální může být leccos pěknějšího, například k dnešnímu dni se nabízí, že anglické slovo year a německé Jahr jsou téhož původu co naše jaro. Ta jejich znamenají sice rok celý a to naše jen část, ale to je rozdíl nepodstatný, nám zase slouží pouhé léto k tvorbě množného čísla roku a máme slova jako století a podobně. I když stojaří by taky neznělo špatně.
Slovo jaro je reliktem indoevropského prajazyka, byť se prosadilo až před pěti sty lety. Předtím jsme mívali podletí, pěkně symetrické k podzimu.
Zapochyboval jsem zprvu, je-li to na celý sloupek námět dostatečný, ale nahrál mi kamarád Jan. Napsal mi onehdy večer zvláštní zprávu, že popíjí lahváče domácího piva, přemítá o lásce k jazyku a nemůže přijít na český výraz pro slovo cyklista. A jestli opravdu máme jen tento cizácký a nic svého. Odepsal jsem, že jednoslovný nenapadá ani mě, ale jazyky se holt liší co do náchylnosti k tvorbě vlastních slov, přejímání cizích a koexistence obého. Vzpomněl jsem si, že v polštině je situace opačná: tam mají pro cyklistu výraz kolarz a cyklistika je kolarstwo, zato kolo se řekne rower čili značně cize – podle někdejšího výrobce, něco jako u nás lux. Hovorový výraz koło razí prý jen havíři v Horním Slezsku, poučila mě kolegyně Ewiczka, a ta by měla vědět. Hlavně však chci říct, že nelze příliš exaktně určovat, co ještě je výraz domácí a co už ne. Podle jakého kritéria? Výrazy z doby praslovanské jsou naše, později převzaté už ne? Nebo tuto čáru uděláme až třeba ve 20. století? Říkáme chléb a připadá nám to české, ale je to jen počeštěné německé Leib, které znamená tělo, v tomto případě Kristovo. Říkáme hřbitov a je to jen zkomolené německé Friedhof, ale nikoho nenapadne, že to není dost naše. Láska k jazyku budiž raději projevována přiměřeným používáním srozumitelných prostředků než národoveckým purismem či na druhé straně machrováním se světáckými výrazy.
S těmi ročními dobami je to stejně zajímavé. Jaro stejně jako year a Jahr je reliktem z doby společného indoevropského prajazyka, byť v češtině se do dnešní funkce prosadilo až před nějakými pěti sty lety, předtím jsme mívali například podletí, pěkně symetrické k podzimu. Podobně starého původu je i zima a nevěřili byste, že Himálaj je místo, kde je zima, jen si nahradíte to H. Jsou na to odborné studie, ne že jedna paní povídala. Zato léto je jen slovanské a jeho výklad nejistý.
Jisté na beton naopak je, že počínaje dneškem je zase víc světla než tmy, a to je uprostřed orgií zlých zpráv krása až nepatřičná. Napadá mě k tomu ještě parafráze oblíbené teorie o pesimistovi, optimistovi a rozpité láhvi: první by řekl, že máme za sebou už půl období, kdy se dlouží den, a za tři měsíce se začne krátit. Druhý řekne, že je za námi teprve půl toho období a tři měsíce bude pokračovat.