Jaro je tady
Osobní výběr ze světového tisku
Vyrazíte-li dnes ven, což můžete v rámci katastru i podle pravidel karantény, všimněte si, že v poledne je slunce už 40° nad obzorem. Kdo dával ve škole pozor, ví, že na 50. rovnoběžce severní šířky to znamená začátek astronomického jara. A kdo ne, tak totéž zjistí z kalendáře: v 10 hodin a 37 minut nastane jarní rovnodennost.
Pro autora těchto řádek z toho plynou dvě věci. Zaprvé: když už tu není Ludvík Vaculík, tak alespoň za něj upozornit, že „jaro je tady“. Zadruhé: přizpůsobit se tematicky jaru a tomu, co přináší, tedy pohybu venku, túrám a pěší turistice.
Když se řekne cestovat, mnozí to automaticky vykládají jako překračovat hranice. A přijde-li řeč na překračování hranic, představí si „zelený pas“či jak se bude očkovacímu průkazu říkat. Že to jde i jinak, upozorňují různá média, leč nezdůrazňují háčky, jaké to může mít.
Eva Lehnenová udělala pro magazín Der Spiegel rozhovor s pozoruhodným člověkem. Enno Seifried je filmař a muzikant, jenž procestoval Severní Ameriku, jihovýchodní Asii, projel na kole celé Polsko, ale pak se rozhodl pro domácí podnik: projít pěšky celé Německo od nejsevernějšího bodu (ostrov Sylt) přes nejzazší východ, Krušné hory, středohoří a Porýní až na bod nejjižnější (Haldenwanger Eck v Alpách) a natočit o tom dokument. Úhrnem: 3442 kilometrů urazil za 165 dnů.
Zvládl to se stanem, karimatkou, spacákem, vařičem a náhradním prádlem. Zajímavější ale je, jak odpovídá na otázku „Co vás překvapilo?“: překvapila ho otevřenost lidí, ochota k hovoru i kontaktu. Ve společnosti skuhrající na přepjatý individualismus je to dobré znamení. Neměl problém s noclehy, když Německo zakazuje divoké táboření? „Nikdy,“říká. „Jednou jsem potkal lesníka. Muselo mu být jasné, že jsem strávil noc v jeho lese, ale na nic se neptal a zavedl mě k nejlepším ostružinám.“
V čem je háček? Třeba v tom, že Seifried túru podnikl od května do listopadu 2019, kdy ještě neplatilo „kde není kontakt, není přenos“. Teď může jeho dokument Německo pěšky působit jako film pro pamětníky časů, kdy s mezilidskými kontakty a otevřeností nebyl problém.
Již v roce 2012 psal Der Spiegel o Raphaelu Kuschovi, jenž zkusil ještě vyšší ligu. Nejen že prošel celé Německo pěšky (opačným směrem: z Alp na Sylt, 1100 kilometrů za 22 dnů), ale vyrazil bez stanu, bez peněz a bez proviantu. Byl to jakýsi sociologický experiment. Kusch spoléhal na dobré lidi. Jídlo mu na požádání dávali v pekárnách či hospodách. Přespávat ho nechávali i ve stodolách, ale nejčastěji v nepoužívaných dětských pokojích. Nikdy nemusel oslovit víc než čtyři lidi, aby uspěl.
A teď si představte, jak by to proběhlo v čase epidemie, uzávěr a strachu z kontaktu.
Když už jsme zabrousili do předkoronových časů, ještě v nich zůstaňme. V roce 2019 napsala Claudia Marisa Alves de Castro text na web Monda. Rozčiluje ji totéž co autora této rubriky – všudypřítomné kamenné pyramidky vršené turisty (česky podle Wikipedie mužik, anglicky cairn, německy Steinmännchen).
Autorka varuje, že na kamenných plážích kanárského Tenerife se tak likvidují životní podmínky pro ještěrky či pavouky a že se tam chystá příslušný zákon a zákaz. Autor těchto řádek není fanouškem výčtových zákazů, ale říká si, že není-li jiná cesta, jak zabrzdit lidskou blbost, tak by na něj kývl. Kamenný mužik má smysl tam, kde v přírodě nejsou stromy či jiné orientační body, třeba v Mongolsku či v Arktidě (však je mužik na vlajce kanadské provincie Nunavut). Jinde pouze dokládá lidský narcismus („byl jsem tady“) a blbost. Škoda jen, že kvůli koroně ani nevíme, jak to na Tenerife s tím zákazem dopadlo.
U nás by se možná uplatnil opačný přístup – jak předstírat, že jste někde nebyli. Článek Jak předstírat, že jste nebyli v okresu Trutnov by možná ocenil Václav Klaus.
***
A teď zpět k dnešku. Mnozí v něm vidí úsvit nové doby, digitálního, virtuálního a bezkontaktního světa, odehrávajícího se v elektronickém vesmíru. Tak lze přece komunikovat, pracovat, bavit se, studovat, sledovat kulturu (streamovat)… Ale cestovat?
Stephanie Rosenbloomová napsala do The New York Times text s výmluvným titulkem: Jak předstírat, že jste byli v Mexiku. Zdůrazňuje, že na webu NYT můžete virtuálně zabrousit na Yucatán, získat recepty tamní vyhlášené kuchyně a poučit se o duchovním světě starých Mayů.
Jenže u nás, kde je zakázáno překračovat hranice okresů i obcí, by se možná uplatnil opačný přístup – jak předstírat, že jste někde nebyli. Článek s titulkem Jak předstírat, že jste nebyli v uzavřeném okresu Trutnov by možná ocenil Václav Klaus.