Mimořádný otec František
Před týdnem byl v Brně v kryptě jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie pohřben kněz z malé fary v moravských Vyšehorkách. Duchovní tak neobyčejný, že na poslední rozloučení vážil cestu z Prahy sám kardinál Dominik Duka a premiér, zrovna pobývající v Izraeli, poslal smuteční věnec. Nebýt přísné koronavirové uzávěry, bylo by v brněnském kostele „u jezuitů“tak našlapáno, že by místní museli sehnat obrazovky pro davy před chrámem. Oním zesnulým byl František Lízna. Mnohokrát vězněný disident, básník a poutník, kněz hledající cestu k těm nejméně svatým lidem. Muž natolik mimořádný, že stál celý život mimo řadu – ačkoli coby člen Tovaryšstva Ježíšova důsledně plnil všechny příkazy.
Příběhy jeho boje s komunisty, s estébáky, s rakovinou i s totalitou spolupracujícími kněžími, jeho odmítnutí jakýchkoli funkcí, které mohl po převratu roku 1989 vykonávat, a jeho služba mezi nejtěžšími zločinci v mírovské věznici jsou snad všeobecně známé (komu ne, tomu pomůže pár vteřin u Googlu). My zde proto místo velkého příběhu nabízíme tři zlomky z každodenního života otce Františka, muže, o němž český primas pravil: „Loučíme se se skutečně Božím mužem.“ filmem Requiem pro panenku režisér Filip Renč). Pokud si František myslel, že už jej v životě nemůže nic překvapit, vstup Evy Kováčové do jeho života byl naprosto výjimečný a zásadní.
František sháněl pro Evu pomoc jak odbornou – konzultovali jsme její stavy s psychology i psychiatry –, tak duchovní, když jsme se snažili o uzdravení její minulosti... Chtěli jsme, aby pracovala a našla smysl života. Bylo to velmi složité období, Eva zkoušela žít i v různých komunitách, ale nikde dlouho nevydržela. Jednu z věcí, kterou uměla a která ji bavila, byla divoká, typicky romská hra na kytaru. Co zkusit uzdravení přes hudbu? Takže jsme se na podzim 1993 setkali všichni společně: František Lízna, Karel Kryl a Eva Kováčová. Poprosili jsme Karla, zda by Eva mohla vystupovat na jeho koncertech jako speciální host s krátkým programem. Eva mu zahrála své songy, Karel se dlouze zamyslel a pak řekl: „Jo, to půjde…“
Náhoda?
V lednu 2021 jsme natáčeli krátké video o Františkově vztahu k otci Emilu Josefu Kapaunovi, vojenskému kaplanu americké armády s českými kořeny, který zahynul v roce 1951 v zajetí v Koreji. Tento muž byl roku 1993 prohlášen služebníkem Božím a připravuje se proces jeho beatifikace. Když otec František 4. března zemřel, bylo přesně 19.40 hodin. Jen dvě hodiny poté média oznámila, že po 70 letech byly právě nalezeny ostatky otce Emila Josefa Kapauna.
Další náhoda…
Autor je promotér a poradce, byl dlouholetým spolupracovníkem Františka Lízny
„Pojďte dál, něco tam vedle řeší,“říká na schodech paní Josefka, věrná a otrlá Františkova kuchařka, kterou bere nesmírně vážně – a poslouchá ji na slovo. František vychází z druhé místnosti, lze zahlédnout další postavy.
„Buď zdráv, Bohdane, říkal jsem si, jestli se zastavíš, když jste byli na kontrole na Mírově.“Úsměv na tváři jako vždycky; nezažil jsem ho jinak.
„Co máš s telefonem? Chtěli jsme se ohlásit, ale zvedla to nějaká dáma, prý zastavárna...“
Zachmuřil se: „To máš těžké; tady si každý užívá můj mobil – a ten taky nejspíš skončí někde tam…“
Na téhle faře k nelibosti paní Josefky nejsou nikdy sami; vždycky se ohlásí některý bývalý klient z Mírova. Dobrota páterova srdce je široko daleko známa a učenlivým klientům neunikne možnost kamkoli si zatelefonovat, někdy dokonce s autem zajet. Auto se většinou vrátí. Kafe voní.
„Slyšel jsem, že máš nějaké problémy ve věznici,“snažím se o šetrnost.
„Ale…“
„Prý si s tebou vězni dělají, co chtějí…“
„To není pravda, to jsou pomluvy, jen se snažím vcítit se do jejich kůže. Potřebují přece, aby někdo s nimi jednal jako v rodině. Pravda, někdy si mou dobrotu vykládají jinak a nechápou, co znamená držet slovo. Ale nikdy jsem je k ničemu zlému neponoukal.“
„Ale zaměstnanci mají pocit, že jsi spíš na straně vězňů.“
„No… nemůžu zapomenout, jak mě zavřeli. Cítím v sobě tu omezenost, nemožnost samostatného rozhodování, vláčení jiným směrem – přece jim to nemohu udělat, abych je trochu neosvobodil, vždyť to jsou naši bratři.“
„Ale ty jsi taky zaměstnanec Vězeňské služby, kaplan.“
„No právě.“
Kafe pořád voní.
„Jak se ti vlastně daří? Byls přece nemocný – a to tak, že někdo jiný by měl s tím problém?“
„Jo. Měl jsem rakovinu prostaty. To bylo, když jsem se vrátil z poutě do Santiaga de Compostela. Říkali, že to je vážný a že mám jít do špitálu. Operaci jsem odmítnul. No a když mi chtěli omezit život, rozhodl jsem se jinak a vyšlápl jsem na Krym, protože jsem chtěl připomenout jednotu křesťanského Západu s Východem. A doktoři po návratu k svému úžasu rakovinu nenašli. Třeba se špatně dívali, že?“uchechtl se.
Nové kafe.
Vzpomínáme. Byli jsme spolu na konferenci IPCA (International Prison’s Chaplains Association) v Kroonstadu v Jihoafrické republice. Tématem bylo „vytváření naděje“– zajímavé přednášky, rozhovory, jihoafrický folklor smíšený s křesťanským aktivismem.
Do Johannesburgu to bylo autobusem asi půl hodiny. Volný večer, František zmizel i s kytarou. Dlouho se nevracel, už jsme začínali mít strach. Ráno jsme se dověděli, že byl v Sowetu, což je milionová chudinská čtvrť na okraji Johannesburgu, plná slumů a zločineckých gangů. Bílým se nedoporučuje vůbec tam chodit, nanejvýš s ochrankou. Chtěl se jim prý přiblížit a zazpívat jim několik našich písní.
„Vzpomínáš?“
Pousměje se jen trochu: „Ale dopadlo to přece dobře!“
„Dopadlo, jenomže ses vrátil se strangulační rýhou na krku, jak ti chtěli servat tašku s doklady! A vnutil se ti jeden za tvý prachy jako bodyguard!“
Rozzářil se: „Ale poznal jsem, co znamená Boží ochrana, do smrti na to poučení nezapomenu.“
Ve Vyšehorkách jsme dopili. Františku, teď už pozdravuj tam nahoře.
Autor je evangelický farář, signatář Charty 77 a skladatel duchovních písní
Otec František Lízna vždy pracoval ve prospěch vyloučených: ve vězení, lidí s kriminální minulostí nebo menšiny
Dnes jsem se probíral dopisy, co jsem Františkovi psal do vězení v 80. letech. Mnozí si vzpomenou na počátek 80. let, na dobu temna, dobu zastrašování a útlaku režimu nepohodlných jedinců. Z dopisů psaných v té době ale cítím jakési přirozené vnímání tehdejší situace. Není v nich tíha, smutek či roztrpčení. Dopisy nejsou ponuré či uplakané, jako bychom i přes různá příkoří a pronásledování uvedenou dobu považovali za normální.
Vnímám to tak, že jsem o Františka, když byl ve vězení, nikdy neměl strach. Nebál jsem se, že ho to zlomí či nějak zničí, přestože jako kněz, chartista a antikomunista byl pro tehdejší režim velice nebezpečná osoba.
František se vězení nebál, ani je ale nikterak nevyhledával. Nemohl však jinak než jít jemu vlastní cestou; režimu neustupoval, svobodu bral jako základ bytí a na rozdíl od většiny lidí i mnoha kněží v té době se totalitním režimem nikdy nenechal dobrovolně omezovat. Nenechal se omezovat ani církevní prorežimní autoritou, ukrývající se pod honosným názvem Pacem in terris. Organizací, která měla vést duchovní a kněze k tomu, aby „spolupracovali při upevňování hodnot socialistického společenského řádu“, jak stálo v zakladatelském provolání. František působil mimo tyto struktury a pohyboval se v podzemní církvi, kde panovala hierarchie důvěry a pravdy.
V souvislosti s rozdílností těchto dvou církevních světů vzpomínám na jednu takovou Františkovu životní epizodu.
František pracoval v Olomouci na sádrovně, kde za ním mimo jiné chodily olomoucké „máničky“, z nichž mnozí (i já) konvertovali ke křesťanství. Tehdy bydlel na nemocniční ubytovně. Poté, co mu tam provedla StB domovní prohlídku a obvinila ho z nedovoleného podnikání za rozmnožování a rozšiřování samizdatu, se musel vystěhovat.
Paradoxně se pak tajně, s vědomím řádových sestřiček, nastěhoval do levého křídla arcibiskupského paláce. Byla to část vyhrazená pro obslužný personál. Přitom jen kousek odtud, v prvním poschodí arcibiskupského paláce, bydlel tehdejší prorežimní biskup Josef Vrana. František tam pobýval několik měsíců. Modlit se a občas i sloužit mši svatou chodil do arcibiskupské kaple, která nebyla nijak hlídána a byla poměrně málo „v provozu“. Arcibiskupský palác byl v té době prolezlý donašeči, ale jeho přítomnost se myslím nikdy neprozradila.
František se cítil vždy jako voják: jako voják Kristův, jako správný jezuita a následovník zakladatele jezuitského řádu svatého Ignáce z Loyoly
„Vrátil ses se strangulační rýhou na krku, jak ti chtěli servat tašku s doklady! A vnutili se ti za tvý prachy jako bodyguardi!“„Ale poznal jsem, co znamená Boží ochrana.“