Stvoření východní Evropy
Smlouva byla důležitým elementem mezinárodního uspořádání až do roku 1939 a bez nadsázky můžeme o dané době hovořit jako o Versaillesko-rižském systému. Rižská smlouva také Polákům ukázala, že Rusy lze nejen porazit, ale také s nimi uzavřít výhodný mír. I zde lze hledat jeden ze základů sebevědomé východní politiky, kterou naši severní sousedé realizují dodnes.
K obnově nezávislého polského státu došlo 11. listopadu 1918, tedy v den, kdy končily boje 1. světové války. Obrozené Polsko však nemělo žádné samozřejmé hranice, během následujících tří let se proto vojska vznikajícího státu střetla postupně s Němci, Ukrajinci, Čechoslováky, ruskými bolševiky i Litevci. Východní Evropa od Tallinu na severu přes Vilno, Minsk, Kyjev až po Černé moře na jihu se na konci roku 1918 ocitla v děsivém poválečném a revolučním chaosu. Německá vojska tuto oblast, kterou císařství získalo Brestlitevskou mírovou smlouvou z března 1918, vyklízela. Bolševická moc v Rusku se snažila porazit své bělogvardějské nepřátele, nezávislost vyhlašovaly pobaltské státy i Ukrajina a ze západu se na území historické I. Rzeczpospolite rozebrané třemi děleními v 18. století tlačilo obnovené Polsko.
Ve věci budoucí polské východní hranice však ve Varšavě nepanoval jasný konsenzus. Proti sobě stály dva přístupy. Podle maršálka Piłsudského měl ve východní Evropě vzniknout pás nezávislých zemí pod polským patronátem, díky kterému by ruské ohrožení bylo nízké a vzdálené. Zatímco hranice s Německem měla být v poválečném uspořádání ohlídána aliancí s Francii, východní sousedství by bylo tvořeno spojenci. Proti této federalistické vizi stála koncepce Národních demokratů Romana Dmowského, který byl přesvědčený, že polský stát má vzniknout na národním principu, zahrnout do svých hranic Vilno – obývané většinově Poláky – a západní terény Ukrajiny a Běloruska, kde místní venkovská populace neměla významné národnostní uvědomění a mohla být polonizována. Taková podoba východních hranic by podle Národních demokratů jednak umožnila budování unitárního polského státu, jednak vytvořila dostatečně vysunutou obrannou linii proti Rusku. V zájmu Dmowského proto nebyla nezávislá Ukrajina, která by aspirovala na zisk polských území, kde rolnické obyvatelstvo hovořilo ukrajinsky či rusínsky.
Piłsudského cíl
Hlavním představitelem polského státu a velitelem vojska byl maršálek Piłsudski, zatímco první volby v lednu 1919 vyhráli Národní demokraté. Přežití polského státu zprvu zcela záviselo na armádě, a tak podobu polské východní politiky stejně určoval Piłsudski. Během roku 1919 byly střety mezi Poláky a bolševiky spíš lokálního charakteru; v Rusku probíhala hlavní fáze války mezi rudými a bílými, a třebaže velitel bílých Děnikin jednal s varšavskou vládou ohledně možného spojenectví proti Leninovi, Děnikinova neústupnost ohledně nezávislé Ukrajiny znamenala krach těchto negociací.
Po ústupu Děnikina a míru mezi bolševiky a pobaltskými státy chtěla sovětská moc na jaře roku 1920 udeřit na Polsko, Piłsudski se však spojil s ukrajinským vůdcem Symonem Petljurou a již v dubnu vkročil do Kyjeva. Tento počáteční úspěch byl následován protiofenzivou bolševiků, kterou se Polákům podařilo zastavit až vítěznou bitvou před Varšavou v srpnu 1920. Polský protiútok pak vedl ke zhroucení bolševických armád a dosažení linie Minsk–Korosteň v říjnu 1920, kdy bylo dohodnuto příměří.
Samotná rokování mezi sovětskou mocí a polskou vládou probíhala již od srpna 1920, tedy od momentu, kdy generál Tuchačevský stál před Varšavou a Lenin snil o přenesení socialistické revoluce do chaosem zmítaného Německa. Se změnou situací na bojišti se ale vyjednávací pozice Polska zlepšovala. Právě zastavení polského postupu po zdevastování bolševického západního frontu je v polské historické paměti často označováno za kardinální chybu: podle tohoto mínění mohlo dojít k realizaci federálního projektu na druhý pokus. Uzavření příměří znamenalo odřeknutí aspirací, se kterými bylo tažení proti bolševikům zahájeno.
Tento pohled však zapomíná na několik důležitých aspektů. Zaprvé o rychlé uklidnění situace na východě stáli západní spojenci Polska, které si Varšava nechtěla rozhněvat. Francie a z Evropy se stahující USA dlouho věřily v konečné vítězství bělogvardějců, proto nestály o posunutí polských hranic na východ. Británie zase usilovala o navázání vztahů s bolševiky a navrhla polsko-ruskou hranici na tzv. Curzonově linii, což jsou víceméně dnešní východní hranice Polska.
Zadruhé si Poláci uvědomovali, že sovětské Rusko se zdárně vypořádává s domácí opozicí a že po zimě bude moci namířit proti Varšavě rozhodnou vojenskou sílu. Zatřetí se na jaře roku 1920 ukázalo, že Petljura nemá mezi ukrajinskou populací valnou podporu, začtvrté se varšavská vláda, ve které byli rozhodující silou Národní demokraté, klonila k realizaci Dmowského plánu inkorporovat do nového polského státu jen Poláky a menšiny, jež by bylo možné polonizovat. Postup do útrob Ukrajiny či Ruska tak byl zbytečný. A v neposlední řadě byli Poláci vyčerpáni šesti lety nepřetržitých válek, které se jejich zemí prohnaly. Odvrácení bolševického útoku před Varšavou bylo považováno za zázrak (bitva vešla do povědomí jako „Zázrak nad Vislou“), který se nemusí znovu opakovat.
Běloruská a ukrajinská otázka
Přes dobrou vojensko-taktickou pozici z podzimu roku 1920 navíc Poláci přestali důvěřovat Piłsudského plánům na zisk teritorií dávné Polsko-litevské unie. Výsledkem bylo kompromisní Dmowského řešení původních Piłsudského záměrů.
Z dnešního pohledu ústředním, ovšem nikoli jediným tématem jednání byla otázka hranic. Podle řady historiků ponechali Poláci sovětské moci dobrovolně Minsk. Je pravdou, že v době uzavření příměří se polští vojáci již nacházeli v Minsku, a stejně tak platí, že pro národnědemokratickou inkorporační koncepci Polska byly oblasti kolem Minsku nepotřebné. Na druhou stranu z výzkumů jednoho z nejvýznamnějších historiků Rižské smlouvy Jerzyho Borzęckého vyplývá, že Sověti Minsk požadovali a nebyli ochotni jej Polákům přenechat.
Rižská smlouva tak utvořila hranici mezi Polskem a sovětským Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou, které se v roce 1922 staly součástí Sovětského svazu.
S tímto výsledkem však kromě proponentů federalistické vize byli nespokojeni i zastánci trvalé socialistické revoluce na straně bolševiků jako Lev Trockij. I na bolševické straně se tedy jednalo o kompromis mezi revolučně zapálenými radikály a realističtěji uvažujícím křídlem. Právě uzavření západní hranice fakticky znamenalo „budování socialismu v jedné zemi“, jak proces posléze pojmenoval Stalin, přesto řada členů politbyra vnímala dohodu z Rigy jako taktický manévr podobný Brestlitevskému míru, který v příhodném momentu naruší. Taková příležitost se však Sovětskému svazu naskytla až po osmnácti letech.
Skutečnou tragédií představovala Rižská smlouva pro ukrajinské a běloruské národní hnutí. Ukrajinci se s koncem 1. světové války opakovaně pokoušeli o utvoření suverénního státu, příměří však Poláci uzavřeli nejen s vládou Ruské socialistické federativní republiky, ale stejně tak už s vládou Ukrajinské socialistické republiky. I samotná mírová smlouva měla charakter třístranný: při snaze o dosažení míru tedy polská vláda de facto porušila dohody uzavřené s Petljurou a uznala loutkovou bolševickou vládu v Kyjevě jako reprezentanta ukrajinského lidu. Polsko přitom bylo posledním spojencem ukrajinské naděje na nezávislost, která se dohodou v Rize zhroutila.
Pozice Ukrajinců a Bělorusů pod polskou a sovětskou vládou se dále proměňovaly. Na západě byli pod stálým tlakem polonizace, zatímco ve 20. letech zažívala ukrajinská a zejména běloruská kultura v mantinelech určených Moskvou na sovětském území rozvoj. Unitární polský stát se ocitl v dlouhém konfliktu s radikální ukrajinskou politickou reprezentací, což vyústilo mimo jiné ve volyňskou řež – masakry polského obyvatelstva let 1943–1944 ze strany ukrajinských nacionalistů. Běloruské a ukrajinské obyvatele Sovětského svazu pak nejdřív v letech 1932–1933 potkal sovětskou mocí řízený hladomor a poté Stalinův velký teror. Ten se dotkl i polské menšiny, jež se ocitla za „rižskými“hranicemi. Třebaže měli mít možnost se podle mírové smlouvy vystěhovat do Polska, sovětské úřady tento proces různými způsoby komplikovaly. A na 111 000 občanů SSSR polského původu bylo zabito v rámci tzv. Polské operace NKVD v letech 1937–1938.
Účelovým vznikem Běloruské socialistické republiky a vzdáním se snah o spojení Ukrajiny s Ruskem však Lenin utvořil strukturu státu, později vtělenou do Sovětského svazu, a uznání sovětské Ukrajiny jako jedné ze stran mírové dohody sice odsunulo ukrajinské nacionalisty na vedlejší kolej, nakonec však paradoxně umožnilo i vznik nezávislých států Ukrajiny a Běloruska, byť až v roce 1991.
Obyvatelé z území, která připadla Polsku, a nebyla tedy tak zdecimována stalinským terorem a rusifikací, se na přelomu 80. a 90. let stala baštou ukrajinského a běloruského národního cítění. Již zmíněný Jerzy Borzęcki uvádí v jednom ze svých textů věnujících se dopadům Rižského míru zajímavý příklad rozdílů mezi Žytomyrskou a Rovenskou oblastí. Před 1. světovou válkou byly obě součástí Volyňské gubernie, ve 20. a 30. letech však bylo Rovno včleněno do Volyňského vojvodství v Polsku, zatímco Žytomyr připadl SSSR. V roce 1939 se obě ocitly v Ukrajinské sovětské svazové republice, přesto bylo volební chování Ukrajinců z Rovenské oblasti v 90. letech viditelně více pronárodní oproti sousedům z Žytomyrské oblasti. Osmnáctiletá ochrana před sovětským terorem stačila na to, aby se ukrajinská identita v tomto regionu lépe udržela.
Před sto lety, 18. března 1921, byla v lotyšské Rize podepsána mírová smlouva mezi novou Polskou republikou a vznikající sovětskou mocí v Rusku. Dohoda byla nejen tečkou za polsko-bolševickou válkou, ale ukončila také boje ve východní Evropě probíhající nepřetržitě od začátku 1. světové války.
Versaillesko-rižský mírový systém Meziválečné uspořádání vztahů mezi evropskými státy označujeme také jako Versailleský mírový systém. Historik Sławomir Dębski v jednom z textů věnovaných Rižskému míru argumentuje, že pojmenování je to nepřesné a správně bychom měli hovořit o Versaillesko-rižském systému. Mír z Rigy potvrdil existenci nezávislého Polska, které bylo jako hlavní východní spojenec Francie proti Německu důležitým elementem meziválečného uspořádání. Dohoda uzavřená mezi revolučními bolševiky a polskými Národními demokraty také otevřela nové sovětské moci dveře do evropské politiky a vedla k postupnému uznání SSSR ze strany západních mocností. Rižská smlouva tedy zásadní mírou určila, jaký charakter bude mít evropská politika po 1. světové válce.
S německou a sovětskou agresí vůči Polsku v září 1939 pak definitivně končí nejen Versailleský mírový systém, ale i Rižská smlouva, již přestal brát na vědomí Sovětský svaz. Přestože sotva dosáhla osmnáctileté „dospělosti“, určila hlavní východoevropskou hranici mezi Polskem a SSSR, a tím umožnila dvacetileté přetrvání hranic dalších: finsko-sovětské, estonsko-sovětské, lotyšsko-sovětské a rumunsko-sovětské. Po realizaci paktu Molotov–Ribbentrop a porušení Rižské smlouvy se tyto hranice měnily a východní Evropa se postupně dostávala do područí Moskvy.
Z této dějinné události však plyne ještě jedno poselství. Vítězná válka proti bolševikům a mírová smlouva z Rigy, jež reflektovala polské požadavky, utvořily základ polské východní politiky. Přestože Poláci trpěli v minulých staletích řadou příkoří ze strany Ruska, naučili se s Moskvou jednat cílevědomě a bez vlastního pocitu méněcennosti. Tento odkaz je v polské zahraniční politice viditelný dodnes a pomáhá spoluutvářet i současnou evropskou politiku vůči Rusku.
Podle maršálka Piłsudského měl ve východní Evropě vzniknout pás nezávislých zemí pod polským patronátem, díky kterému by ruské ohrožení bylo nízké a vzdálené
Meziválečné uspořádání vztahů mezi evropskými státy označujeme jako Versailleský mírový systém, správně bychom ale měli hovořit o Versaillesko-rižském systému
Autor je ředitelem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)