Angažovaností roztříštěné Grammy

Ve chvíli, kdy předávání zlatých gramofonů skončilo, většina komentářů v médiích měla jasno: Grammy prý ovládly ženy a sociálně-politická témata. Není to ale tak jednoduché. Faktem je, že muzikantům se vyplácí těžit z reflexe aktuálních témat, ale stejně tak cenné sošky za nejlepší alba směřovaly i k mužům nebo k hudbě bez snahy politicky se zavděčit.

Americká Národní akademie hudebního umění a věd letos rozdávala Grammy už po třiašedesáté. Nehledě na zdařilé provedení celé show, propracovaná interview nebo famózní práci grafiků, kteří si na medailoncích těch nejlepších interpretů dali opravdu záležet, však ve výsledném dojmu zůstává jakási pachuť nespokojenosti. Angažovanost, několik minut trvající obsahově prázdné proslovy a důraz na příslušnost, ať už rasovou, žánrovou, či genderovou, jednoznačně převažovaly a svátek hudby se tak roztříštil na kusy pod tíhou společenské odpovědnosti, jejíž medializaci část interpretů považuje za svůj hlavní cíl. Přestanou se někdy umělci rozdělovat na muže, ženy, jiná nová pohlaví nebo barvy a budou prostě lidmi, kteří zkrátka jen tvoří?

Genderově vyváženo

Klíčovou kategorií, která obvykle nejzřetelněji reprezentuje to nejlepší napříč všemi žánry, je Album roku. Letos se v ní střetly samé výrazné osobnosti a zastoupení bylo více než vyvážené: zpěvačka Jhené Aiko se svým třetím studiovým albem Chilombo v žánru neosoul, duo Black Pumas, které nahrálo stejnojmenné album, v němž se propojuje R&B, soul, a nechybí ani přídavek psychedeliky, britská skupina Coldplay a jejich už osmá studiová deska Everyday Life, pohybující se na břehu alternativního a experimentálního rocku s prvky dalších až osmi hudebních žánrů. Nebyli však jedinými Brity, kteří se ve výběru objevili, mezi nominovanými bychom našli i multiinstrumentalistu Jacoba Colliera, kterého baví zkoumat možnosti jednotlivých zvuků, s albem Djesse vol. 3, a také zpěvačku jménem Dua Lipa s deskou Future Nostalgia, jakýmsi pugetem popových tanečních skladeb.

Nechybělo však ani album Hollywood's Bleeding amerického rapera Post Maloneho, jehož přitom někteří kolegové přezdívají „kulturním supem“. Toto nelichotivé přízvisko náleží bělochům, kteří nastartovali svou kariéru v žánru rap a hip-hop, ale následně se překvalifikovali na jiný styl (vedle Post Maloneho jde třeba ještě o Machine Gun Kellyho či Mod Suna). Hlavní příčinou jejich chování je samozřejmě pokles zájmu o tzv. „bílý rap“, který na mnohé posluchače působí nevěrohodně, jakkoli bílí rapeři pocházejí ze stejně nuzných sociálně-ekonomických poměrů jako jejich černošští kolegové. Malone však žánry dokáže kombinovat, podle hudebních kritiků je skvělým hitmakerem a umí spojovat to nejlepší z jednotlivých stylů včetně v Americe tolik milovaného country.

Vypravěčka

Nakonec tuhle nejprestižnější kategorii vyhrála „hodná holka z dobré rodiny“Taylor Swiftová, která umí slušně poděkovat a místo řeči plné odkazů k různým vzorům či kolegům ze showbyznysu nebo kritice politické situace zmínila rodiče, respekt k Akademii, a dokonce nechala na pódiu mluvit i spolutvůrce jejího alba. To se jmenuje Folklore a Swiftová ho nahrála během pandemie minulého roku. Sama se v něm stylizuje do role jakési vypravěčky za zvuků popu, elektro a indie folku s příměsí alternativního rocku. Folklore vévodilo hudebním žebříčkům a sklízelo nesmírně pozitivní recenze, které oceňovaly dosud „nejsofistikovanější práci“Taylor Swiftové.

Nicméně ženy skutečně bodovaly v mnoha kategoriích, to je fakt. Kromě Swiftové se trofejí může pochlubit mladičká zpěvačka Billie Eilish za nahrávku roku, její kolegyně H.E.R. za píseň roku, Dua Lipa se pyšní oceněním za popové vokální album, Lady Gaga a Ariana Grandeová za popový duet, Miranda Lambertová za country album, Fiona Apple zase za album alternativní hudby a rockový výkon, s rockovou písní uspěla Brittany Howardová.

Přídechy trapnosti

Ovšem muži úplně odstrčení nebyli. Ocenění za popový sólový výkon putovalo Harrymu Stylesovi, za rockové album legendární kapele The Strokes a za R&B album zase Johnu Legendovi. Zkrátka zas tak špatně na tom muži nebyli, vždy totiž záleží na tom, zda novinové titulky hledají prvoplánovou senzaci a jednoduché nálepky, nebo ne.

inzerce

Jedním z klasických problémů předávání všemožných cen je takzvaná děkovačka. Letos nastal emocionální průšvih u druhé nejdůležitější kategorie, tedy u Nahrávky roku. Kromě děkování všem bezejmenným fanouškům a obdivu k nejslavnějším kolegům (už tradičně se všichni vyznávají třeba ke zpěvačce Beyoncé) existuje ještě jeden způsob převzetí ceny. A to když oceněný hudebník „věnuje“svou sošku někomu jinému. Tento rok byla královnou této disciplíny teprve devatenáctiletá zpěvačka Billie Eilish, jež přebírala gramofon za skladbu Everything I Wanted. Dle jejích slov by ale soška měla patřit kontroverzní americké raperce Megan Thee Stallion, neblaze proslulé podivnou aférou, při které byla loni v létě postřelena pravděpodobně raperem Torym Lanezem. Celé této trapnosti mlčky přihlížela samotná Megan Thee Stallion, v tu chvíli již oceněná jako Objev roku, která u monologu Billie Eilish v rozpacích nevěděla, jak na něj reagovat.

Angažovanost nad umění

Amerika se už dlouhou dobu točí v kruzích. Poselství z pódia Grammy, do nějž se různým způsobem zapletla řada umělců z různých oborů, je následující: ženy a jejich nerovné postavení ve společnosti, rasová nevyváženost a policejní brutalita. Na posledně jmenovanou záležitost navazovalo i vystoupení znázorňující tvrdý zásah bílých policistů proti bezmocnému černochovi v podání rapera Lil Baby během písně The Bigger Picture, která vyšla na začátku léta, kdy v Americe probíhaly nejsilnější protesty hnutí Black Lives Matter. Vystoupení během Grammy sklidilo slušný aplaus, nicméně zůstala po něm jenom pachuť dalšího aktivismu. Zvlášť pro diváky z té části Evropy, kde jsme během minulého režimu měli možnost užívat si angažovaného umění dost a dost. Zůstává proto otázka: k čemu je tahle angažovanost vlastně dobrá?

Napraví to, že Beyoncé během večera získala už 28. sošku Grammy (a je tak nejúspěšnější ženou historie těchto cen), nějakým způsobem situaci, že ženy v 21. století z nevysvětlitelného důvodu stále v průměru dostávají o desítky procent nižší výplatu než muži? Asi jen těžko. A vyřeší zinscenovaný zásah na pódiu s přídechem trapnosti kriminalitu v ulicích amerických měst? Určitě ne.

Umění má lidi spojovat, ale spíš je poslední dobou jen polarizuje. Aktivismus podobně smýšlející lidi jen utvrdí v jejich cestě, ale jejich odpůrce vlastně taky. Donekonečna se dělit na pohlaví a rasovou příslušnost je cestou do záhuby, a pokud skutečnou nezávislou tvorbu nahradí módní hnutí za angažovanost, jenom to ublíží samotné hudbě a znehodnotí váhu cen.

Hlavním pocitem z letošního předávání amerických hudebních cen Grammy je směs frustrace a nespokojenosti. Umění přestalo být únikem z reality: trendem je správný postoj a reflexe společenských problémů. Jenomže tento přístup zatlačuje samotnou hudbu do pozadí.

Pokud skutečně kvalitní nezávislou tvorbu nahradí módní hnutí za angažovanost, jenom to ublíží samotné hudbě a znehodnotí váhu jakýchkoli cen