Lidské srdce je nejtemnější studna
Není ani třeba internetu k tomu, aby svět byl propojený, aby vzdálené bylo blízké. Někdy stačí román. Kupříkladu nad stránkami románu Kokoro Sósekiho Nacumeho (1867–1916) si člověk uvědomí, jak blízko mu je příběh z dalekého Japonska, jenž vyšel poprvé v roce 1914. Takže je blízko to, co je vzdálené nejen geograficky, ale i časově. Proto je český převod Michaela Webera, který publikovalo nakladatelství Vyšehrad, dalším v řadě nenápadně velkých překladatelských činů cenných pro zdejší literaturu.
Kokoro je dokonce pěkně po „odeonsku“vybaveno rovněž doslovem, v němž Igor Cima osvětluje tehdejší dobu – konec éry Meidži – a též kontext celého autorova díla. Je to velmi přínosné. I když zároveň na toho, kdo si přečte doslov dřív než román, může padnout síť obav, jestli něčemu natolik svéráznému a vzdálenému bude vůbec rozumět. Při samotném čtení románu má ale potom dojem přesně opačný, totiž že příběhu a jeho postavám rozumí velice dobře, že žádné dobové ani krajové odlišnosti ničemu nebrání.
Tady už se dotýkáme toho, že Kokoro – titul zůstal nepřeložen, neboť znamená jak srdce, tak mysl, duch či cítění – je textem skrz na skrz moderním, nabízí natolik záviděníhodnou průzračnost, že se za ní snad musí skrývat nějaký čertovský trik. Navíc šestapadesát kapitol románu působí, jako by je nožem odsekával zkušený pekař na noční šichtě, jak jsou všechny téměř identicky dlouhé. Což asi souvisí s tím, že román vycházel nejdříve na pokračování v novinách.
Odtažitý profesor
Kokoro nabízí několik klasických moderních příběhů. Zaprvé je to odchod syna na studia do metropole, v tomto případě do Tokia. Mladík se ocitá ve velkoměstském, intelektuálním prostředí, dostává se tedy o hodně dál než jeho rodiče, kteří za celý život nevystrčili ze svého domu nos. Je tak rovněž osvobozený od věčných rodičovských korekcí. Na druhou stranu je ale najednou na všechno sám a v cizím prostředí. Nikdo za ním nestojí, nikdo mu nepomůže. Jediné, co funguje, je, že když si napíše domů o peníze, rodiče mu je pošlou.
Takovýto krok pro mnohé studia lačné, to jest odchod z domova, je v dnešním světě běžný, neboť nutný. Jde však o krok dvojznačný, neboť jde o to, jaký dotyčný člověk je – jestli bude žít přítomností, novým prostředím, nebo se bude stále upínat k minulosti, a tak si stýskat po rodinném kruhu, který je nucen postrádat výměnou za studium a titul. Navíc to vposledku vede k tomu, že ani v jednom prostředí už nikdy není plně doma, proto pak neustále pendluje mezi dvěma body jako lanovka na Petřín.
Vypravěč se jednou v létě u moře při koupání seznámí s profesorem – ne, nejde o obdobu ve stejné době vzniklé novely Thomase Manna Smrt v Benátkách, žádná japonská varianta Gustava Aschenbacha a Tadzia, nic takového. Profesor z románu Sósekiho Nacumeho se vůči studentovi chová odtažitě. Není to necitlivá přezíravost, jde opravdu pouze o urputnou odtažitost – profesor se o ni evidentně snaží ze všech sil. Chová se totiž nepřirozeně, a to z toho důvodu, že už si nechce zadat, nechce citově investovat, nechce se před nikým otevřít.
Známe to kupříkladu i z českého literárního prostředí – mnozí bardi sedávají v hospodách či kavárnách sami, případně obklopeni mladšími obdivovateli, ale málokdy vidíme zasloužilé autory u jednoho stolu. Nejde přitom ani tak o to, že by byli lační obdivování kandidátů literatury, či z nich dokonce chtěli sát mladickou energii. Jde spíš o to, že se kdysi mezi těmito lidmi, kteří taky bývali mladí, cosi přihodilo, cosi se řeklo, jakési stéblo bylo přeloženo přes cestu, a zůstalo plno šrámů či jizev.
Ty jsou sice z dnešního pohledu již směšné, bezvýznamné, přesto by bylo třeba se k nim nejdřív vracet, kdyby se chtělo v těchto vztazích znovu navázat. A do toho se nikomu nechce, neboť mluvit o něčem tak směšném by znamenalo, že i ti, kteří o tom budou mluvit, budou nutně směšní. Proto raději dál zůstávají u osamělého mlčení… Ostatně výše zmíněné věty o profesorově urputné odtažitosti by někomu mohly pasovat i na počínání Milana Kundery.
Konec časů sluhů
Vypravěč románu Kokoro si nicméně svou neúnavností a pokorou nakonec přece jen získává sympatie staršího muže, byť pořád značně distancované, neboť je jasné, že profesor cosi podstatného ze svého života zakrývá, něco v jeho příběhu totiž evidentně chybí. Otázkou ovšem též je, zda si student profesora našel jakožto náhradního tokijského otce, nebo zda je to teprve ten pravý otec-učitel života. Ostatně sám se touto otázkou dlouze zaobírá, když se v druhém díle románu vrací domů, aby byl k ruce nemocnému otci, jenž nakonec umírá.
Připomeňme, že vztahu učitele a žáka či otce a syna, obecně střetu dvou generací, se věnoval později v japonském prostředí namátkou Hlas hory (1954) nositele Nobelovy ceny Jasunariho Kawabaty nebo Malíř pomíjivého světa (1986) nyní již rovněž nositele Nobelovy ceny Kazua Ishigura. Je ale tato potřeba mít svého otce-průvodce, jenž nás pevně uchopí za ruku a provede nebezpečným územím, když to bude nutné, když o to budeme stát, přirozená? Nebo se jedná o snahu si ulevit, nechat to na někom jiném? Víme, že tak to působí, když za pomyslného otce dosadíme některého z autoritativních politiků, kteří mají tendenci omezovat demokracii ve svůj prospěch, kteří to vyřeší za ty unavené nutností věčně se rozhodovat, či rovnou za ty neschopné se neustále nějak rozhodovat.
Vedle toho si musíme připomenout, že v současné době se situace prudce změnila dále tím, že prim hrají technologie, nikoliv poznání či zkušenosti. Proto se více ptají senioři či rodiče potomků, proto se dorost daleko víc s povýšenou shovívavostí posmívá starším členů rodiny. A to jak v případě, že děti (pra)rodičům musí vysvětlovat, jak zacházet s novým mobilem či laptopem, tak v tom případě, kdy se (pra)rodiče zapomenou a začnou je poučovat například o tom, jak to bylo za komunistů…
Z toho vyplývá, že se možná nad klasickými příběhy o učiteli a žákovi smráká. Stejně jako právě před sto lety patrně skončila historie dalšího klasického příběhu, totiž o pánovi a sluhovi – za všechny Cervantesův Don Quijote či Jakub fatalista Denise Diderota. Přičemž tečku neudělal nikdo jiný než Haškův Švejk. Jelikož však žádná česká šlechta neexistovala, je příznačně hlavní hrdina Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války sluhou bez pána, respektive sluhou, který pány často ztrácí a mění, a tak jsou méně podstatní než on sám.
Později se reálná situace v české kotlině bohužel ještě posunula – máme sice Pražský hrad, ale na něm většinou sedí jen něčí sluha. Jak zní onen vtip: Víte, proč Rusko a Čína zakázaly, aby Donutil dál hrál Sluhu dvou pánů v Národním divadle? Protože chtěly, aby ho hrál Zeman na Hradě…
Vezmi si sestřenici
Vedle tedy dnes již možná archaického příběhu o učiteli a žákovi obsahuje moderní román Kokoro ještě jednu historickou záležitost. Celá závěrečná část – sto čtyřicet stran – je koncipována jakožto profesorův dopis na rozloučenou. Víme, že román v dopisech – za všechny Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose – býval oblíbeným žánrem, ale dnes už je passé.
Kapitoly tvořící objemný dopis jsou přesto strhující. A jen podtrhují to, co bylo o profesorovi již řečeno. Neumí či nechce být viděn při jakémkoliv větším citovém pohnutí, i proto volí distancovaný způsob vyjádření, kdy může být upřímný a nemusí být přerušován, nemusí čelit doplňujícím dotazům. Je pánem situace.
Profesor vypráví o svém životě. Tak vysvítá, že měli se studentem podobnou cestu, jde vlastně o „portrét profesora ve studentských letech“. Rovněž odešel na studia do Tokia. Rovněž mu zemřel otec, dokonce oba rodiče. Ovšem on brzy s pendlováním mezi původním a novým domovem přestal. Dveře rodného domu ostře zabouchl poté, co zjistil, že ho rodina – mazaný strýc, jenž ho navíc chtěl oženit se sestřenicí – podvedl, snažil se ho okrást o dědictví. Proto po soudním vyrovnání mladý profesor na rodný kraj a rodinu zanevřel.
Tak je vysvětleno to, co studentovi vrtalo hlavou: proč profesor nemusel nic dělat. Měl prostředky z minulosti, z dědictví. Potom je tu nicméně ještě jiná otázka, i když zní podobně: proč profesor vlastně nic nedělal? Dopis obšírně objasňuje, proč profesor chodil každý měsíc na hrob svého přítele, který spáchal sebevraždu. Šlo o jeho spolužáka, jemuž profesor pomohl, dokonce i finančně a s ubytováním, když se ocitl v problémech. Rodina ho totiž zavrhla proto, že tajně studoval jiný obor, a on dlouho hřešil na to, že se to doma nedozví.
Později se oba studenti dostali do milostného trojúhelníku s dcerou jejich bytné a patový stav byl vyřešen až oním tragickým činem. Profesor tak získal milovanou ženu, ale od té doby jako by byl jinak nehybný, neschopen čehokoliv. Jako by byl taktéž mrtvý. Jako by byl navěky připoután k mrtvému tělu svého přítele, jež musel všude vláčet s sebou, a proto se stáhl do ústraní. A tento vleklý stav, tato letitá nečinnost pak nemá jiné vyústění než následování přítelova činu.
Pokud si někdo chce přečíst opravdu moderní román, který pojednává o otázkách výrazně se dotýkajících současného života, neudělá rozhodně chybu, když sáhne po více než sto let starém románu Kokoro japonského autora Sósekiho Nacumeho.
Romány jsou dnes pouze módní, nikoliv moderní. Proto musíme sahat pro moderní literaturu hluboko do minulosti. Vidíme tak, že sto let starý román vypráví vlastně o nás.
Zklamaný špatností
V profesorově příběhu vidíme prudkou srážku naivního, čestného hocha s životní realitou. Výsledkem je hořké zklamání, zanevření na celý svět. Přičemž z toho důvodu, že byl nucen v tom špatném kuse sám účinkovat, ho nenávidí ještě o to víc. Proto přestane mít rád i sebe samotného, neboť ví, že to už nejde z jeho životního účtu smazat, nejde začít znovu. Jedinou možností je zpackané angažmá v divadle Svět ukončit. Navíc cítí, že jeho epocha se uzavírá a otevírá se cosi nového, čemu už příliš nerozumí.
Z pohledu studenta lze vyznění románu Kokoro vnímat mnohoznačněji. V jednu chvíli přišel o otce i o učitele. Je to smrtící? Nebo naopak zdravé? Bude se tak totiž muset postavit na vlastní nohy… Stejně mnohoznačně nicméně může působit to, co si student přečetl v profesorově dopise.
Ví díky němu víc, než sám dosud stačil poznat. Neví to však právě proto příliš brzy? Je s tímto povědomím kompatibilní? Unese poznání, že nic se nedá napravit, že pokud člověk žije, nutně se musí dopouštět chyb? Viděl přece, jak se profesor snažil ze všech sil držet od okolního světa na distanc, nedělat chyby, nezasahovat do života druhým – a jak to bylo těžké, ba nemožné, ale v první řadě nelidské.
Tady vidíme modernost Kokora jako na podnose. Tolik znepokojujících otázek a podnětů týkajících se našich současných životů v natolik poklidně vyprávěném románu, který byl napsán před více než sto lety na druhém konci světa… Což není mimochodem dobrá vizitka pro současná díla. Jako by se tím jen potvrzovala nepřímá úměrnost: čím se nám žije lépe, tím hůř pro umění. Dnes vládnou romány vracející se do 20. století, aby tam byly vytěženy atraktivní příběhy plné hrůz. A především abychom se skrze ně ukonejšili – již tak až příliš zapadlí do pohodlných křesílek –, že to strašné už se událo, že my už se toho bát nemusíme. Tyto romány jsou však pouze módní, nikoliv moderní.
Proto musíme sahat pro moderní literaturu tak hluboko do minulosti. Díky tomu ovšem zas můžeme nahlédnout, že sto let starý román vypráví vlastně o nás. Že jiná kultura a jiná epocha ještě automaticky neznamenají míjení. Protože potom by muselo analogicky platit, že stejná kultura a stejná epocha automaticky znamenají souznění.