Tajemství Jeskyně hrůzy
Těžko dostupná část Judské pouště vydala další poklady: nové fragmenty svitků od Mrtvého moře
Izraelští archeologové nedávno ohlásili objev několika fragmentů biblických rukopisů v tzv. Jeskyni hrůzy v Judské poušti. Spolu s těmito fragmenty zde archeologové našli i mince z doby druhého židovského povstání proti Římanům (132–136 po Kr.), které vedl Šimon bar Kochba. Také zde objevili asi 6000 let starou mumifikovanou kostru dítěte a velký koš, jehož stáří se prý odhaduje na zhruba 10 500 let. Zejména nález rukopisných fragmentů a mincí zapadá do kontextu ostatních nálezů, ke kterým došlo v Judské poušti v 50. a 60. letech dvacátého století. Jak tomuto nálezu rozumět?
Judská poušť se rozprostírá na území Izraele a Západního břehu. Toto území tvoří relativně úzký pás v severojižním směru podél Mrtvého moře, který je na západě ohraničený Judskými horami a na východě pobřežím Mrtvého moře. Jedná se o region, pro který je charakteristické malé množství dešťových srážek, a vyprahlost této oblasti byla důvodem, proč zde nikdy nevznikla větší města nebo hustší osídlení. Místo řek zde najdeme jen tzv. vádí, řečiště, která jsou většinu roku vyschlá a jež se zaplní vodou stékající z Judských hor do Mrtvého moře pouze v období dešťů (především v zimě).
Někteří králové si zde stavěli své pevnosti. Takto v 2. nebo 1. století př. Kr. vznikla hasmoneovská pevnost Hyrkania, o něco později Herodes Veliký nechal vybudovat Masadu v jižní oblasti Judské pouště. Relativní opuštěnost těchto míst vedla k tomu, že právě v těchto nehostinných místech často hledaly útočiště různé skupiny lidí: například náboženské skupiny, které si zde budovaly sídla odloučená od civilizace. V bývalé pevnosti Hyrkania tak vznikl v 5. stol. po Kr. 1 křesťanský klášter Kastellion, v jehož ruinách byly objeveny v 50. letech 20. století fragmenty syrských křesťanských a arabských rukopisů z doby byzantské, zahrnující i fragmenty některých novozákonních knih a koránu. Dodnes v Kidrónském údolí na okraji pouště funguje křesťanský klášter Mar Saba, založený už koncem 5. stol. po Kr. Židovská komunita Essejců bývá spojována s Chirbet Kumrán, v jehož okolí bylo nalezeno množství hebrejských a aramejských rukopisů z doby helénistické a římské.
V Judské poušti různé skupiny lidí hledaly útočiště před nepřáteli nejen v již hotových stavbách, ale také v jeskyních. Často si s sebou do pouště brali své cennosti, včetně různých textů. A právě tamní suché klima umožnilo, že zejména texty na papyrech nebo na kůži nebyly vlhkostí zničeny, ale dochovaly od starověku až do dnešních dnů.
Roky nelehkých výzkumů
Po roce 1947 byly v jeskyních v okolí Chirbet Kumrán objeveny stovky hebrejských a aramejských rukopisů z období zhruba od 3. stol. př. Kr. do roku 66 po Kr. Velké množství z těchto textů tvořily rukopisy, později přijaté do kánonu Hebrejské bible, a proto se označují jako „biblické“, nicméně tyto rukopisy se často v detailech odlišují od textu, který byl později kanonizován.
Po objevu těchto rukopisů v okolí Kumránu se Judská poušť začala prozkoumávat systematičtěji. Výzkum v různých lokalitách pouště ovšem velmi výrazně ovlivňovalo i politické uspořádání regionu: v roce 1948 byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael, takže Judská poušť, která spolu ostatními oblastmi jižní Levanty do té doby spadala pod britský mandát, byla rozdělena mezi dva státy. Hranice, jež vznikla několik kilometrů severně od En Gedi, rozdělila poušť na dvě části. Jižní část pouště tak kontroloval Izrael, ale severní připadla Jordánskému království.
Toto nové politické uspořádání po roce 1948 vedlo k tomu, že až do šestidenní války v roce 1967 lokality v severní a jižní části Judské pouště zkoumaly rozdílné týmy badatelů spadající pod odlišné instituce ve dvou různých státech a jejich nálezy se ukládaly v různých institucích v tehdy rozděleném Jeruzalémě. A právě v tomto politicky složitém období 1948–1967 došlo k těm nejvýznamnějším objevům rukopisů. 2
Mnoho z nich učinili domorodí beduíni, kteří své nálezy prodávali prostřednictvím starožitníka jménem Kando, archeologové často naleziště zkoumali až poté, co je prohledali beduíni. A to byl i případ Jeskyně hrůzy v Nachal Chever.
Místa v severní jordánské části Judské pouště, kde byly objeveny židovské rukopisy psané hebrejsky, aramejsky i řecky, jsou spojena především s výzkumem badatelů z francouzské dominikánské školy École biblique et archéologique française v Jeruzalémě. Archeologové pod vedením Rolanda de Vaux zkoumali zejména Chirbet Kumrán a nedalekou oázu Ajn Fešcha a přilehlé jeskyně. Další místo, kde francouzští badatelé vedli výzkum, byly jeskyně ve Vádí Murabba‘at, kde bylo rovněž objeveno větší množství starověkých písemných dokumentů. A archeologové z American Schools of Oriental Research v Jeruzalémě (což je dnes Institut W. F. Albrighta pro archeologický výzkum) vedli průzkum jeskyní ve Vádí Dalíje severně od Jericha, kde byly objeveny aramejské právní dokumenty ze 4. stol. př. Kr. Kromě těchto rozsáhlejších nálezů průběžně docházelo k menším objevům textů i v jiných oblastech severní části Judské pouště, a to i po roce 1967, kdy se politická situace v regionu po šestidenní válce opět změnila.
V jižní části Judské pouště začali provádět výzkum izraelští archeologové. Prvotní průzkum v této oblasti vedl v letech 1953–1960 izraelský vědec Jochanan Aharoni a na základě jeho výsledků v letech 1960–1961 proběhla rozsáhlá prospekce, jíž byli pověřeni archeologové Nachman Avigad, Jochanan Aharoni, Pesach Bar Adon a Jigael Jadin. K epigrafickým nálezům došlo v několika lokalitách, zejména ve Vádí Sidejr (Nachal David), 3
Nachal Chever (Vádí Chabra), Nachal Mišmar (Vádí Mahras), Vádí Seijál (Nachal Ceelim) a v Nachal Hardof (Vádí Maradif). Další významnou lokalitou v jižní části Judské pouště, kterou zkoumali a stále zkoumají izraelští badatelé, je pevnost Masada nedaleko jihozápadního břehu Mrtvého moře, kde byly objeveny pozůstatky budov z doby vlády Heroda Velikého (zhruba od 37–34 př. Kr. do 4 po Kr.) a z období až do roku 73 po Kr., kdy Masadu dobyli Římané, včetně množství písemných dokumentů.
Poklady Jeskyně hrůzy
Jeskyně hrůzy, kde nedávno došlo k objevu fragmentů biblických textů, se nachází na těžko dostupném místě v Nachal Chever. Ústí jeskyně je situované ve výšce několik desítek metrů nad zemí a jediný způsob, jak se do jeskyně dostat, je slaněním shora. V minulosti tam byly nalezeny rukopisy už ve dvou jeskyních: tzv. Jeskyni dopisů prozkoumával v letech 1960 a 1961 Jigael Jadin, jehož tým zde objevil archivy dokumentů z doby římské: osobní archiv ženy jménem Babata a hebrejské a aramejské dokumenty, z nichž některé byly smlouvy sepsané v En Gedi, jiné pak byly dopisy Šimona bar Kochby.
Další písemné dokumenty objevil právě v Jeskyni hrůzy Jochanan Aharoni. Tato jeskyně získala své pojmenování podle toho, že zde v roce 1961 archeologové našli větší množství lidských koster. Bylo jich zhruba čtyřicet a šlo o pozůstatky mužů, žen a dětí, kteří se zde ukryli před římskou armádou v období druhé židovské vzpoury. Některé z těchto osob byly dokonce přímo v jeskyni pohřbeny. Někdo z těchto uprchlíků před Římany si s sebou do jeskyně vzal (nebo vzali?) i své texty.
Archeologové tam tehdy objevili několik fragmentů řeckého překladu tzv. dvanácti Malých proroků, což jsou krátké prorocké knihy, které mají židé i křesťané ve svých biblích (jedná se o starozákonní knihy Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachjáš). U těchto fragmentů se prokázalo, že patří k rukopisu, jehož další části byly několik let předtím koupeny od beduínů pro Archeologické muzeum Palestiny ve východním (jordánském) Jeruzalémě. Tehdy beduíni uvedli historiky v omyl, když jako původ těchto řeckých fragmentů označili Vádí Seijál. 4 5
Objev fragmentů v Jeskyni hrůzy v Nachal Chever v roce 1961 tak umožnil správně identifikovat i rukopisné nálezy staršího data, zakoupené bez znalosti jejich přesného původu. Všechny tyto fragmenty tedy byly původně součástí svitku s řeckým překladem Malých proroků (označovaný zkratkou 8HevXIIgr). Jestliže původní rukopis skutečně obsahoval všech dvanáct knih Malých proroků, lze odhadnout, že svitek byl velice dlouhý; jeho délka se odhaduje zhruba na 9,6–10 metrů. Řecký rukopis odhaluje, že ho psali dva písaři pravděpodobně někdy ve druhé části 1. století př. Kr.
Na základě porovnání textu těchto fragmentů s ostatními starověkými verzemi biblických textů nakonec historikové došli k závěru, že tento řecký text z Nachal Chever není původním překladem hebrejského originálu těchto knih, ale spíš revize staršího překladu Septuaginty (tj. řeckého překladu starozákonních knih), k níž patrně došlo v židovské komunitě, která cítila potřebu nahradit starší řecký text Septuaginty novější verzí.
Zvláštností tohoto rukopisu je, že boží jméno YHVH, takzvaný tetragram, je psáno paleohebrejským písmem, tj. písmem, které se používalo ve starověkém Izraeli a Judsku zejména v době železné. Tento typ písma byl ve druhé polovině prvního tisíciletí nahrazen aramejskou kurzivou a jejími deriváty, v omezené míře se však v židovských komunitách používalo až zhruba do prvního století po Kristu, přičemž některé biblické rukopisy z Kumránu jsou psány právě tímto typem písma.
Řecké fragmenty, nedávno nalezené v Jeskyni hrůzy, přesně zapadají do kontextu toho, co zde již bylo objeveno v 50. letech a v roce 1961. Jedná se o fragmenty stejného souboru starozákonních knih, které jsou také psány řecky a kde je jméno boží JHVH rovněž psáno paleohebrejským písmem. V tuto chvíli ještě není jasné, jestli tyto „nové“fragmenty byly součástí stejného svitku jako nálezy z 20. století, nebo ne. Odpověď na tuto otázku poskytne zřejmě až vědecká publikace těchto fragmentů. Ovšem tyto „nové“fragmenty představují zajímavý dílek do skládanky celkového obrazu, jak vypadaly biblické texty předtím, než došlo k jejich ustálení a kanonizaci.
Před několika dny byly objeveny nové fragmenty svitků od Mrtvého moře. „Jeskyně hrůzy“tak šedesát let od archeologického „nálezu století“, měnícího pohled na bibli, vydala další své tajemství.
Řecké fragmenty nalezené v Jeskyni hrůzy jsou ze stejného souboru starozákonních knih a jméno boží JHVH je psáno paleohebrejským písmem
Autor působí jako vědecký pracovník v Centru biblických studií na Evangelické teologické fakultě UK 6 7