Svámí u Macochy

Kousek od cesty zvané Padouch, mírně svahem dolů do malé rokliny, si právě ukrajinská rodina dává svačinu. Jsou tu za prací, sázejí stromy. Začínají brzo ráno, aby si něco vydělali a v deset už je hlad. Malý ohýnek stačí na to, aby si opekli na klacek napíchnutou pěkně vysokou slaninu. Domácí, prý si všechno pěstují, jinak by nepřežili. Výhoda v nevýhodě, mají to v biokvalitě. Jak se slanina škvíří, rozlévá se kotlinou příjemná vůně. Ironie, právě tady, kde deset let pobýval poustevník, vegetarián, žijící podle vzoru indických svatých mužů. Kousek dál ve svahu stojí nízká kamenná zídka obestavená kolem mladé lípy, na které se třepotají praporky tibetského buddhismu. O kmen stromu je opřený obrázek hinduistického svatého muže a proti němu na malém, náhrobním kamenu z tmavého mramoru vyryté: Posvátná lípa Paranhamse Svámího Mahešváránandy, zasadil poustevník Gyaneshwarpúrí v roce 2007. Poustevník, nedostudovaný geolog, znalec lesa a vášnivý jeskyňář, si tu postavil malý srub, ze kterého už zbyla jenom malá kamenná pícka. Oblečený v dlouhém hnědém hábitu, na hlavě s brigadýrkou paragánů, prováděl své znalé průzkumy Josefského údolí, které je prý neobjevených jeskyní plné. Lidé v okolí ho znali a nechali ho žít. Teprve když pomaloval nedaleký památník u Klostermannovy studánky, v kraji je podobných kolem sedmdesátky, veselými hinduistickými barvami, došla místním trpělivost. Škoda byla vyčíslena, pomník u studánky byl vydrhnutý do své původní šedo-bílé barvy, jenže poustevník na pokutu neměl. Chvíli sbíral drobné do klobouku u jednoho brněnského kostela a pak ho šoupli do blázince. Co jiného s ním. Z blázince se po čase dostal, hnědý hábit vyměnil za bílý a na vlastní pěst kutal dál. A byl to on, poustevník Gyaneshwarpúrí, kdo objevil kryptu pod katedrálou Santiniho v nedalekých Křtinách.