Stáří vpřed, velí Jeden svět
Jeden svět 2021
Šest rozdílných, ale vždy láskyplných vztahů, které prožívají lidé v sedmé či osmé dekádě svého života, se vine finským dokumentem Pořád mě bereš. Ten je součástí sekce Stáří vpřed! festivalu Jeden svět a jeho projekce a debata s režisérkou jsou plánovány na zítřejší podvečer.
Těžké zdravotní obtíže, mentální ochabování, traumata z minulosti, vědomí blížícího se konce i truchlení nad ztrátou milovaného partnera, to vše je v příbězích dokumentu Pořád mě bereš přítomno. A přece jde o snímek optimistický, přinášející naději: ukazuje totiž, že i v pozdním věku může trvat, nebo se dokonce zrodit láskyplný vztah, který lidem pomůže překonat leccos, co by se jim samotným neslo těžko.
Zřetelně to ve snímku finské režisérky Anu Kuivalainenové demonstrují například gayové Paavo a Ahti, jejichž příběhem film začíná. Obraz dojemné péče jednoho o druhého získá další rozměr, když se dozvídáme, jak tento vztah Paavovi doslova zachránil život dlouhodobě poznamenaný traumatem ze zneužívání v dětství. Láskyplná starost prostupuje i vztahem manželského páru, v němž žena trpí rychle postupující demencí, a vzájemná oddanost spojuje také jiný pár osmdesátníků, kteří se do sebe zamilovali teprve před šesti lety. Nechybí ale ani příběh ženy, jejíž partner už nežije a nová situace ji nutí nacházet nový smysl života a zdroje radosti. Režisérka Anu Kuivalainenová představí svůj snímek 14. května od 17 hodin na sociálních sítích festivalu Jeden svět a na nové platformě Jeden svět online.
Když mi bylo sto...
Festivalová sekce Stáří vpřed! nabízí celkem sedm pohledů na „třetí věk“a všechny jsou pozoruhodné. Na vitální a inspirativní osobnosti z různých míst světa, které jsou ještě o generaci starší než protagonisté finského dokumentu, se zaměřila v Peru narozená nizozemská režisérka Heddy Honigmannová ve snímku lakonicky nazvaném 100+. Všichni hrdinové jejího filmu už oslavili stovku a stále jsou schopni pronikavého uvažování a často i aktivní účasti na chodu společnosti. Jako peruánský lékař Raul Jerí, který coby dobrovolník stále ordinuje v nemocnici, nebo newyorská sexuoložka Shirley Zussmanová. Té už, jak v dokumentu říká, připadá nezodpovědné nabírat ve 104 letech nové pacienty, ale těm z dřívějška stále dokáže poradit.
A jaký je recept na dlouhověkost? Například být šestou dcerou v rodině zapáleného hudebníka, který ze svých osmi ratolestí postavil kapelu. Právě díky šťastnému pořadí připadla na Violu Smithovou role bubenice, která ji fyzicky zocelila. „Kdybych byla pátá, byla bych trumpetistka. A mrtvá,“konstatuje činorodá žena, jež se rozhodla, že se dožije 106 let jako její prababička (a také se jí to povedlo). Také tento dokument, byť hovoří i o traumatech včetně hrůz holokaustu, přináší ve výsledku především optimistický pohled na svět.
Podobné je to v případě filmu Gogo francouzského režiséra Pascala Plissona. Ten se v laskavě (až pohádkově) laděném dokumentu věnuje „nejstarší školačce na světě“, čtyřiadevadesátileté keňské seniorce Priscille zvané Gogo, jež se v pozdním věku rozhodne začít chodit do školy, aby dala příklad svým pravnoučatům.
Naopak temnější strunu rozehrává snímek Manuela Cosera Nenapravitelný o italském bankovním
Festival dokumentárních filmů s široce pojatou tematikou lidských práv se letos koná online, a to ve dvou fázích. V té první nyní nabízí na sociálních sítích festivalu a na platformě Jeden svět online projekce a debaty k vybraným snímkům, mezi něž patří i film finské režisérky Anu Kuivalainenové Pořád mě bereš.
Kompletní soubor celkem 101 filmů bude na platformě Jeden svět online přístupný od 20. května do 6. června.
Snímky jsou rozděleny do 15 tematických kategorií. Vedle sekce Stáří vpřed! je to například letošní hlavní sekce Vypadáváš zaměřená na technologie a jejich vliv na jednotlivce i společnost. Nabízí filmy, které se zabývají vlivem online světa na naše životy, manipulací ve virtuálním prostředí nebo tím, jak technologie přebírají lidské předsudky do svých algoritmů.
Vítězové soutěžních sekcí budou vyhlášeni 19. května.
lupiči Albertu Maronovi, který se po pěti desítkách let ve vězení v sedmdesáti letech pokouší vrátit do života. Jestliže předchozí filmy poukazovaly na to, jaký význam pro život ve stáří mají vztahy, zde jde o případ člověka, který si žádné vztahy nevypěstoval a ani nemohl. Lze takový trest označit jako přiměřený?