Zpátky k normálu

Inflace je zpět, radost ale nepřináší

Kdeže jsou loňské či předloňské sněhy. Svět se změnil. Zatímco donedávna se ekonomové obávali poklesu cen a centrální bankéři vymýšleli všelijaké kejkle, co dělat proti deflaci, teď tu máme opačný problém. Ceny jdou nahoru a hlásí se inflace.

Chtěli jsme inflaci a ona tu je. Jenže není jisté, že se udrží mírná, tedy mezi dvěma a třemi procenty, jak by si přála centrální banka. Pravděpodobně půjde výš. Ostatně nedávno oznámená dubnová meziroční inflace je už mírně nad třemi procenty. A to může být, pokud inflace i nadále poroste, problém.

Zejména pro některé. Inflace totiž některým prospívá a některým bere, a přerozděluje tak z lidského pohledu nepříliš spravedlivě bohatství. Těží z ní většinou ti, kteří mají dluhy nebo investovali, nemají moc peněz v hotovosti či v bance (protože u nás jsou a patrně i nadále budou úroky z vkladů v bance mizerné) a zároveň vydělávají inflační peníze. Tedy roste jim nominálně zisk nebo plat. Což jsou většinou bohatší lidé nebo lidé v rozvíjejících se sektorech ekonomiky.

Naopak ti, kteří se nezadlužili či jim výdělek neroste, ale zároveň musí držet své nutné rezervy v penězích, prodělávají. Nepřekvapivě často, i když ne výlučně, to bývají chudší lidé či majitelé firem v nerozvíjejících se odvětvích. Těch bude možná za nějakou dobu dost, což uvidíme, až vychladne očekávaná postpandemická nákupní horečka.

Inflace u nás není hnána nahoru rychle rostoucí ekonomikou, ale spíš růstem cen daným vyššími náklady firem na různé materiály a také snahou některých společností nahradit si zvýšením cen výpadek příjmů v covidových uzávěrách. Těžko tak můžeme očekávanou inflaci, byť přichází po letech stížností na pomalý růst cen, uvítat jako vysněný návrat k očekávanému ekonomickému normálu. Inflace totiž měla přispívat k růstu ekonomiky a zároveň být jeho znamením. A to možná u nás, na rozdíl od očekávaného vývoje třeba v USA, zřejmě nebude.