Jsem „soudce, kterému se nevolá“
Africký soudce
Skloubit kariéru světově proslulého soudce s respektem od autorit na trestní právo v Česku nebývá snadné. Držiteli ceny Právník roku 2019 a donedávna prvnímu místopředsedovi Mezinárodního trestního soudu v Haagu, který soudil pachatele genocidy v africké Rwandě, se to povedlo. Roberta Fremra však po návratu čeká další výzva. Jak vrátit důvěru ve Vrchní soud v Praze, který zasáhly korupční skandály s údajně úplatnými soudci.
LN V minulosti jste byl opakovaně kandidátem na post předsedy Nejvyššího soudu. Nyní jste zakotvil ve funkci místopředsedy na vrchním soudu. Co vás k němu přivedlo?
Překvapil jsem i sám sebe. Už jsem byl domluvený na návratu s vedením Nejvyššího soudu. Byl bych zařazený do senátu se dvěma kolegyněmi, kterých si odborně i lidsky vážím. Těšil jsem se. Pak mě ale oslovil předseda vrchního soudu Luboš Dörfl. Představil mi vizi, jak pozvednout poněkud pošramocený kredit tohoto soudu a jak zvýšit jeho odbornou úroveň. Doslova mi řekl, vrchní soud vám v minulosti hodně dal, teď máte šanci mu to vrátit. Pochopil jsem to jako určitou výzvu a neodolal jsem.
LN Co byste chtěl, aby zde po vašem sedmiletém působení ve funkci místopředsedy zůstalo? Jaké máte plány?
Mezi mé kompetence patří zlepšování komunikace mezi Nejvyšším soudem a námi, ale také podřízenými soudy a námi. Chtěli bychom si otevřeně vyříkat, kde hledat cesty ke zlepšení.
Pan předseda má také snahu významně soud personálně posílit. Já bych mu v tom měl pomoci. Mělo by se to dít formou stáží, ale také získáním skutečně nejlepších soudců z Česka. Bylo by skvělé, kdyby to tak fungovalo v celé justici, která by podle mne měla být více prostupná. Na vyšší stupně by se měli dostávat nejlepší soudci, ale současně by ministerstvo spravedlnosti garantovalo, že soudy, které na vyšší soud vyšlou svého soudce, získají vzápětí adekvátní doplnění. Je to sice velmi složitá věc, ale zaslouží se na ní pracovat.
LN Stane se tedy z vás jakýsi skaut, který bude draftovat talentované soudce?
To bude ta finální fáze. I formou stáží bychom si chtěli vytipovat a ověřit ty nejlepší soudce z nižších soudů. A posléze bychom je, jak říkáte, draftovali.
LN Nastupujete na soud tvrdě zasažený korupčními skandály soudců Ivana Elischera a nejnověji i Zdeňka Sováka. Dle policie ovlivňovali rozsudky za peníze. To představuje obrovskou ránu pro důvěryhodnost jedné z nejvyšších instancí v zemi. Jak lze napravit reputaci vrchního soudu?
Musíme respektovat, že jde o trestní řízení, které dosud pravomocně neskončilo. Souhlasím ale s vámi, že už nyní je to obrovský zásah do reputace soudu v očích veřejnosti. Vedení se tím velice intenzivně zabývá. K nápravě existují dva přístupy. První je minimalizovat možnost, aby si někdo vytipoval soudce, který je náchylný ke korupci, a dokázal zařídit, aby se k němu dostal spis, který má zájem ovlivnit. Chceme zavést generátor přidělení spisů. To je v podstatě počítač, který přidělí spisy jednotlivým soudcům. Kdyby se někdo pokoušel ovlivnit dopředu soudce, neměl by mít díky tomu šanci.
LN Odkdy by to mělo platit?
Začínáme s tím na občanskoprávním úseku soudu. Pokud vychytáme všechny mouchy, chtěli bychom to spustit pro trestní úsek od ledna 2022.
Dalším směrem, kterým se chceme ubírat, je komunikace na toto téma. Po nástupu do funkce jsem už hovořil s téměř všemi soudci trestního úseku. Ptal jsem se jich, pokud se trestná činnost prokáže, proč si myslí, že k tomu došlo, a co by navrhovali, aby k tomu nemohlo dojít znovu. Řada z nich byla těmi kauzami šokovaná. Přiznávám ale, že někteří mi sami řekli, že si bohužel až dodatečně ve světle vznesených obvinění uvědomili určité náznaky poněkud nestandardního chování těchto kolegů. Až to covidová situace umožní, chtěli bychom uspořádat kulatý stůl soudců trestního úseku, abychom důkladně probrali, zda se mohlo jednat o selhání jednotlivců, ale zda k tomu nemohla částečně přispět i určitá nevšímavost či nemístná tolerance některých kolegů. Věřím, že se domluvíme na tom, že pokud by se podobná situace opakovala, tak nebudou mít zábrany to vedení oznámit. Je to jasná etická povinnost každého soudce takovéto podezření hlásit nadřízenému.
LN Oba problémoví soudci soudili v senátech. Jak jejich kolegové ze senátu vysvětlují policejní podezření, že mohlo dojít k „cinknutí“verdiktu? Copak to neviděli sami?
Pokud by se podezření prokázalo, musíme se zaměřit na to, kde přesně se stala chyba. Do jaké míry další dva kolegové v senátu měli šanci odhalit to, že je rozhodující soudce ovlivněn.
LN Jaké zkušenosti, které jste načerpal v zahraničí, by podle vás pomohly zlepšit justici v Česku?
Úplně upřímně, z ciziny si přináším pozitivní i negativní zkušenosti. Ústřední dojem, na který bych chtěl navázat, je, že justice ve všech vyspělých demokratických zemích požívá obrovský respekt. Určitě vyšší než u nás. K tomu je potřeba ihned dodat, že si ho tamní justice zasloužila, nespadl jí do klína. Vysloužila si ho za desítky a někdy i stovky let, kdy nekompromisně hájila práva a svobody občanů. Řekl bych, že se tomu pomaličku přibližujeme. Na cestě k tomuto cíli ale nesmí zavládnout moment sebeuspokojení. Justice musí být otevřená zasloužené kritice. Okamžitě z toho musí vyvozovat závěry, co a jak dělat lépe. V nejkřiklavějších případech, kdy se ukáže, že mezi námi jsou soudci, kteří reputaci justice vážně poškozují, se s nimi musíme rozloučit.
LN Zažil jste někdy pokus vás korumpovat?
Stalo se to na počátku mé soudcovské kariéry v 80. letech. Jeden advokát se mě pokoušel takovým náznakem korumpovat v rozhodování jednoho případu. Odkázal jsem ho do razantně do patřičných mezí, takže zbledl a ihned opustil moji kancelář. Z mojí zkušenosti si ti obhájci, kteří se někdy pokusili ovlivnit rozhodnutí nabídkou úplatku soudci, o takhle razantním odmítnutí řeknou. Stejně tak si ale řeknou, pokud se některý soudce zachová opačně. Za sebe mohu říci, že od té doby jsem se s ničím podobným nesetkal.
LN Kolik vám nabízel?
Ona to nebyla přímo nabídka úplatku. Byl to dotaz, kterým obhájci zpravidla začínají – jak ta věc vypadá, jaká je šance obviněného, a že jejich klientovi velmi záleží na tom, aby soudce rozhodl spravedlivě a pro klienta to dobře dopadlo. Rozhovory na podobná témata rozhodně odmítám.
LN Bojí se čeští soudci kárného řízení?
Soudci obavu z kárného řízení mají. Kárné řízení může vyústit v jejich výrazný finanční postih, v krajním případě i ve zbavení funkce soudce.
V kárných řízeních se setkáváme obecně se dvěma typy případů. Jednak to jsou soudci, kteří mají nedodělky. Tam se ale musí řešit otázka, zda je za tím nedostatečné plnění jejich pracovních povinností, anebo případů, které má soudce vyřídit, je příliš mnoho. Lze se dále setkat s přestupky, které nemají souvislost s funkcí, například jízdou pod vlivem alkoholu.
Nejcitlivěji vnímám kárná provinění spočívající v porušení garancí nestrannosti soudce. Třeba případ soudkyně, která projednávala spor místopředsedy fotbalového svazu Berbra, byla v úzkém kontaktu s předsedou svazu Peltou, který byl na výsledku sporu zainteresován, ale nevyloučila se z projednávání věci. Za toto kárné provinění jí předseda Nejvyššího soudu jako kárný žalobce navrhl uložit odvolání z funkce, ale kárný senát jí uložil pouze finanční sankci. Takový verdikt podle mého osobního názoru české justici spíš ublížil. Vnímám jako chybu, že je kárné řízení u nás pouze jednoinstanční. Dobrou zprávou je, že ve sněmovně leží návrh na změnu řízení na dvouinstanční. Chybný prvoinstanční verdikt tak bude možno napravit.
LN Pomohlo by zrychlení trestní justice zrušení vrchních soudů, jak navrhovala ministryně spravedlnosti Marie Benešová?
Debatuje se o tom snad dvacet let. Naposledy v roce 2019 znovu otevřela diskusi na toto téma paní ministryně Benešová. V následné diskusi ale převládl názor, že samotné zrušení vrchních soudů by k větší efektivitě soudního systému nejspíš nepřispělo. Podle odpůrců by došlo fakticky jen k takzvanému „přemalování štítu“. Oba vrchní soudy by sice formálně zanikly, ale stejní soudci by soudili stejnou agendu, jen pod jinou hlavičkou. Musel by se změnit celý justiční systém. A změna spočívající v tom, že i ty nejzávažnější trestné činy včetně nesmírně složitých a rozsáhlých majetkových deliktů a vražd by soudily okresní soudy, jako tomu u nás bylo v 50. a 60. letech, by ničemu neprospěla. Okresní soudy by podle
Robert Fremr (63) patří mezi největší odborníky na trestní a mezinárodní právo v zemi.
Po studiích pražských práv a periodě justičního čekatele se v roce 1983 stal nejprve soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4. Později přešel na Městský a následně i Vrchní soud v Praze. Roky soudil na Nejvyšším soudu.
Jako poslední udělil v Československu trest smrti, který však nebyl nikdy vykonán. Soudil například kauzu sochaře Opočenského či manželský pár vrahů Stodolových.
Mezinárodní renomé si vysloužil během působení u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu .Od března 2011 až do letoška byl soudcem Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Poslední tři roky byl ve funkci 1. místopředsedy.
Loni získal prestižní cenu Právník roku.
Od dubna je místopředsedou Vrchního soudu v Praze.
LN Co dál justici brzdí?
Máme velmi vysokou odvolávatelnost. Ve Velké Británii se podle mých zkušeností odvolává jen asi 15 procent klientů. U nás je to něco kolem 70 procent. Lidé u nás věří, že jim nadřízený soud dá za pravdu, protože soud prvního stupně rozhodl špatně. A častokrát se verdikt na vyšší instanci skutečně totálně obrací. A někdy znovu u soudu třetího stupně. Předvídatelnost rozhodnutí je poměrně nízká.
Řízení prodlužuje také to, že nadřízený soud má sice možnost věc sám napravit, ale často preferuje vrácení věci nižšímu soudu k novému rozhodnutí mnohdy s velmi mlhavými pokyny. Nižší soud, i kdyby rád vyhověl, se v pokynech nadřízeného soudu někdy těžko orientuje. Vinou toho dochází k opakovanému zrušování rozhodnutí, ke slovu přichází takzvaný soudní ping-pong.
LN Už jste hovořil o tom, že korupci často předchází dotazy na stav věci. Je znám případ, kdy kancléř prezidenta republiky Vratislav Mynář v minulosti obvolával soudce i na Ústavním soudu, aby se jich zeptal, kdy budou rozhodovat konkrétní kauzu. Co byste mu řekl, kdyby se dovolal vám?
Domnívám se, že já jsem „soudce, kterému se nevolá“. Je o mně známo, že ctím pevné zásady. Ať by to byl pan kancléř nebo kdokoli jiný, kdo by mi volal s nějakým nepatřičným dotazem, velice tvrdě by narazil.
LN Když se ohlédnete zpět ve své kariéře, jaký proces se vám osobně nejvíce vryl do paměti, ať už šlo o Rwandu nebo později o Mezinárodní trestní soud?
Předně musím říci, že se snažím nebýt otrlý. U některých kolegů vidím po dvaceti, třiceti letech praxe, kdy se zabývají závažnými zločiny, že k rozhodování přistupují s rutinou bez jakýchkoli emocí. Myslím si, že i soudce, samozřejmě v přiměřené míře, by do rozhodování emoce měl zapojit. A to jak negativní, tak pozitivní.
Popravdě říkám, že tři případy, které jsem rozhodoval u rwandského tribunálu, se mnou pohnuly nejvíce. S tím, co jsem tam viděl, jsem se za celou svou praxi nikdy nesetkal.
LN Co konkrétně vám utkvělo v paměti?
Například to, jak Hutuové naložili s tutsijskými uprchlíky, což byli převážně děti, ženy a starci, ukrývající se v kostele, kde se cítili v bezpečí. Útočníci, ač sami věřící, podpálili kostel a uprchlíky v něm upálili. Otřáslo se mnou také to, že konflikt postavil proti sobě i dlouholeté přátele, a dokonce i příbuzné. Když šlo o smíšené rodiny, útočníci byli schopní vyvraždit děti svých známých nebo příbuzných jen proto, že byli i jen z poloviny Tutsiové. Když jsme pachatele vyslýchali, často nedokázali vysvětlit, proč se takových činů dopustili a upřímně jich litovali. Většina z nich podlehla davové psychóze, kterou mezi Hutuy probudila tamní populární rozhlasová stanice. Její moderátoři ve vysílání mezi hudebními vstupy řekli: švábové – jak označovali Tutsie – sídlí tam a tam, jděte vypálit jejich hnízdo. A oni skutečně šli a zmasakrovali je.
LN Jako soudce jste vyslýchal i na místech masakrů. Jak to tam vypadalo?
Na mnoha místech, kde došlo k masakrům, stojí dnes památníky. Shromažďují stovky lebek a kostí obětí, včetně lebek malých dětí. To byly velmi silné negativní zážitky. Hlavní památník je v Kigali, ale po celé zemi jsou desítky podobných míst.
LN Bál jste se o život?
Ve Rwandě ne. I při výjezdech na místa činu jsme byli perfektně hlídaní. Na každém kroku nás doprovázeli bodyguardi. Zakázali nám pohyb mimo hotel. Jednou jsem neodolal a šel si velmi brzy ráno zaběhat. Najednou vidím, že mě pronásleduje muž. Lekl jsem se a začal jsem zrychlovat. Pak jsem ale zjistil, že je to náš bodyguard, který mě prosil, abych neběžel tak rychle, protože mě jinak neuhlídá.
Více jsem se bál v sídle tribunálu v Arushi v Tanzanii. Tanzanijci jsou sice velice přátelští, ale po setmění tam bylo nebezpečno. Bohužel se tam vyskytly smutné případy, kdy turisté šli večer z centra do hotelu pěšky a byli přepadeni.
LN Nacisté plánovali genocidu Židů roky. Jak se něco podobného mohlo odehrát o půl století později ve Rwandě jen během několika málo týdnů?
Rwanda má neslavný titul nejefektivnější genocidy – za 100 dnů asi osm set tisíc obětí. Když byste rozpočítal počet obětí na den, ani Rudí Khmérové nebo nacisté nebyli tak efektivní. Podle mne šlo ve Rwandě o soubor faktorů. Etnické napětí doutnalo dlouhé roky. Mocnosti situaci podcenily a Rada bezpečnosti OSN v New Yorku po vypuknutí genocidy vedla nikam nevedoucí diskuse, zatímco umíraly desítky tisíc lidí každý den. To také mocnosti později sebekriticky přiznaly. Dodnes řada z nich Rwandu finančně podporuje, protože vůči jejím obyvatelům cítí dluh.
LN Jak se to ale mohlo rozběhnout v takovém rozsahu?
Afričané jsou velice spontánní. V dobrém, ale bohužel i ve špatném směru. Když je někdo nadchne pro špatnou myšlenku, dav s mačetami udělá své. Stačil přitom tvrdý zákrok hned na počátku. Generál Romeo Allain Dallaire, který velel mírové misi OSN ve Rwandě, měl k dispozici jen tři sta mužů. Kdyby měl dva tisíce vojáků a měl povolení aktivně zasáhnout, věřím, že by hlavní útočníky rozehnal. Proti profesionálním vojákům stál dav ozbrojený mačetami a klacky.