Posílit Asii, oslabit Čínu
Komentátor Walter Russell Mead se v deníku WSJ zamýšlí nad tím, jak omezit čínský nápřah ke globální i regionální dominanci. Cestou k omezení čínské dominance je podle něj rozvoj čínských sousedů.
Americká debata o Číně je velice živá. Prestižní časopis Foreign Affairs uveřejnil v dubnu esej Charlese Glasera, který volá po odvolání amerických závazků ve východní Asii – jednoduše proto, že americká moc a síla slábne a Amerika už na to všechno nemá.
V jiných publikacích, jako je časopis National Interest nebo the Atlantic, se argumentuje přesně opačně. Amerika by měla zklidnit svoji čínskou politiku z opačných důvodů: Peking je jenom papírový tygr a nezaslouží si tolik pozornosti. A mezi levicovými progresivisty se vynořuje a posiluje názor, že američtí protičínští ideologičtí jestřábi jsou zodpovědní za údajně vzrůstající násilí proti Američanům asijského původu. Když bude podle pokrokářů americká politika vůči Číně měkčí a vstřícnější, bude se lépe formovat vzájemně vstřícná a tolerantní sousedská komunita doma v USA.
Je tu ale i úplně jiné spektrum názorů, a to jsou jestřábi vpravo i vlevo.
Prezident think tanku Council for Foreign Relations Richard Haas důrazně žádá americké konkrétní a formální závazky na obranu Tchaj-wanu, zatímco George Soros tvrdí, že čínský prezident Si Ťin-pching představuje největší nebezpečí pro otevřené společnosti na celé zeměkouli. Ministr zahraničí Antony Blinken v dnes už spíše vzácné kontinuitě americké zahraniční politiky považuje v souladu s výroky Marka Pompea zacházení s komunitou Ujgurů v Číně ze „genocidu“.
Holubice mají podle Meada pravdu v jedné věci: něco tak zásadního jako americko-čínské vztahy musí být hluboce a veřejně prodiskutováno. Politika musí vycházet také z odhadu nákladů a výsledků a USA se nemohou zavázat k politikám, jež nebudou podporovat voliči doma a spojenci v zahraničí, až začne opravdu přituhovat.
Ale největší problém americké politiky vůči Číně nespočívá v tom, že je pod přílišným vlivem jestřábů. Problém
je v tom, že diskuse se rámuje velmi zjednodušeně. Přehání se nebezpečí války, bagatelizuje se možnost dosáhnout cílů mírovou cestou, nafukuje se síla Pekingu coby do budoucna neporazitelné hrozby. Vyhlídky jsou ale pro Ameriku optimističtější, než si mnoho jestřábů a holubic připouští.
Amerika přece není upadající hegemon, který se bojí nevyhnutelně rostoucí Číny. Peking není bohy předurčeným vládcem Asie. Podobně jako Japonsko ve 30. letech je to pouze země, která chce využít dočasně otevřeného „okna příležitosti“a chce transformovat region, aby bylo garantováno, že Čína hraje dlouhodobě prim.
Japonsko bylo první asijskou zemí, která využívala moderní průmyslové schopnosti. Japonští stratégové věděli, že výhody jsou dočasné. Když se Čína a zbytek Asie začaly více rozvíjet, dominance Tokia končila. Když Japonci
posoudili čínskou slabost, úpadek koloniálních impérií a americký izolacionismus 30. let, udělali chybu a zkusili se zmocnit celé Asie.
Čínský vzestup – podobně jako kdysi japonský – svádí k přesvědčení, že dominance je na dosah. Peking má ale štěstí na plodný moment, nemusí mít před sebou celou éru. Indie, Indonésie, Vietnam, Filipíny, Thajsko, Bangladéš a Barma, všichni porostou a rostoucí Asie je pro každého – včetně Číny – příliš velké sousto k dominanci a kontrole. USA by neměly chtít zničit Čínu, ale podporovat celou Asii.
Amerika musí pracovat se spojenci, aby se Peking nepokusil využít „okna příležitosti“. I Peking má svoje jestřáby, ale dokud rozumí tomu, že vojenské cesty k ničemu dobrému nepovedou, bude mír. Dlouhodobě Amerika nebude muset bránit sama vzestupu Číny. Spojenci mezi asijskými zeměmi jí budou pomáhat. Perspektiva je jasná. Kvetoucí Asie je odpověď na americko-čínský problém. Asijské národy a státy chtějí být nezávislé a bohaté. A USA musí být k uskutečnění tohoto snu maximálně nápomocny.