Novináři mimo novinařinu
Jeden z nejznámějších soudobých novinářů, toho času investigativec časopisu Reportér Jaroslav Kmenta se dlouhé roky prezentoval jako „investigativní novinář, jehož články vedly k pádu dvou premiérů a několika ministrů“. Ta věta je metafora, jež ve zkratce odkrývá šedé hlubiny české novinařiny.
Jedním ze zcela základních úkolů žurnalistiky je odhalovat to, co mocní tohoto světa chtějí skrýt. Odhalit lumpárnu, podvod, či dokonce zločiny politiků a byznysmenů je v jistém slova smyslu vrchol tohoto povolání: pokud novináři odhalí nepravost a tato zjištění přinutí přestupníka k rezignaci, jde o majstrštyk, jehož aktérům se dostává cti, prestiže a dost možná i závisti od kolegů. Tragédií však je, když se likvidace politiků změní z důsledku v samotný cíl. Jinak řečeno: jestliže cílem novinařiny přestane být odhalovat pravdu (což v důsledku může vést k pádu politika), ale odstoupení veřejného činitele se stane cílem samo o sobě, stává se novinařina karikaturou sama sebe. Z nástroje veřejné kontroly se stává nástrojem hromadného ničení. Příkladů je mnoho, bohužel rozsah Chlívku je velmi omezený, proto se omezíme na jeden jediný.
Vizitku kolegy Kmenty jsme vzali jako ilustrativní příklad, nechceme jej osobně zatahovat do Chlívku. Ale neštěstím části zdejší žurnalistiky je, že se z výsledku jeho práce stal cíl veškerého pachtění. Zasloužená chvála Jardy Kmenty přišla ve chvíli, kdy z veřejně dostupných zdrojů a rejstříků dokázal, že tehdejší premiér Stanislav Gross nikdy nemohl našetřit na byt, jejž si koupil, což vedlo k pádu toho času nejmladšího premiéra v Evropě. Bohužel, tento „úspěch“se od té doby snaží mnoho novinářů napodobit, aniž by pracovali s jasnými daty a podle korektních pravidel.
V souvislosti s kauzou „Hamáček chtěl vyměnit mlčení o Vrběticích za milion Sputniků“, pro niž dosud nepřinesl server Seznam Zprávy ani autor Jan Kroupa jediný důkaz, se často zmiňuje případ Věry Jourové, na niž zmíněný novinář upozornil, označil ji za úplatnou náměstkyni ministerstva pro místní rozvoj a která byla nakonec plně osvobozena, stát jí vyplatil za neoprávněnou vazbu mnohamilionové odškodné. Chlívek by se tady Kroupy opatrně zastal: můžeme mu sice vyčítat, že příběh vyprávěl jednostranně, bez ohledu na argumenty dotyčné a jejích obhájců, ale alespoň se opíral o konkrétní a existující policejní vyšetřování. Konkrétní důstojníci paní Jourovou podezírali a vyšetřovali, konkrétní státní zástupce podal návrh na uvalení vazby a konkrétní soudce ji schválil. Ano, novináři (nejen Jan Kroupa) mohli zvýšit tlak veřejnosti na soud, ale nebyli hybatelé kauzy.
Neskonale horší a z hlediska novinařiny zcela nepřijatelná a opovrženíhodná byla jiná kauza dotyčného reportéra, a to případ „vířivky Vlasty Tlustého“. Tehdy se Jan Kroupa coby reportér TV Nova smluvil s poslancem ODS Tlustým, že vytvoří kompromitující fotografie dotyčného poslance s cizí ženou ve vířivce a pokusí se obrázky prodat vedení ODS – a tím je usvědčit ze špinavých praktik. Nikdo z vedení do pasti nespadl, nachytal se pouze mladičký poslanec Morava. Ten odstoupil a novináři slavili. Přitom šlo o fatální porušení pravidel jejich řemesla: novinář se spolčil s menšinovou partajní frakcí, aby se s pomocí umělého kompra pokusil diskreditovat předsedu vlády Mirka Topolánka.
Chlívek nemá sebemenších pochyb, že něco takového je zcela mimo veřejný zájem, mimo chvályhodný cíl odhalování nepravostí a akceptovatelné praktiky novinařiny. Aktivní pokus novinářů odstraňovat vlastní činností politiky je zcela principiálně nepřijatelný.
Novinář se spolčil s partajní frakcí, aby se pomocí uměle vytvořených kompromitujících materiálů pokusil diskreditovat šéfa partaje a vlády