Když jsou oscaři až moc bílí

Jak se mění podoba filmového umění? Současný tvůrčí trend směrem k diverzitě je jasný, nejde však sám proti sobě?

Politika a film se nemají moc rádi, i když se občas intenzivně zamilují. Taková „Hassliebe“, nenávistná láska či naopak láskyplná nenávist, řeklo by se. A z obou stran ze stejného důvodu: film je mocná i nebezpečná politická síla, díky níž se dá manipulovat svět a vytvořit obraz přesně takový, jaký kdo k přesvědčování a usměrnění lidí potřebuje. Továrna na sny vyrábí vzory chování a charakterů a vize budoucnosti, které skrze filmovou módu buď podprahově udržují status quo, anebo skrytě či rovnou otevřeně chtějí měnit svět.

Spousta lidí dodnes věří politické síle filmu, kolektivní iluzi, stejně jako tomu, že revoluce 60. a 90. letech minulého století ve skutečnosti nespustila nějaká krize vyvolaná ekonomickou či jinou nesvobodou systému, nýbrž osvobozující duch rock & rollu (ani Sartre ani Havel, nýbrž Bob Dylan či Iggy Pop).

Že film JE politika, připomnělo znovu a intenzivněji letošní předávání Oscarů. Minimálně od roku 2016, kdy jeden malý neápadný hastag #OscarSoWhite rozpoutal velkou debatu o diskriminaci tvůrců jiné než bílé pleti – PoC (people of color) –, se Hollywood veze na vlně nároků „politiky identit“, kterou chce reflektovat, což podle ní zároveň znamená organizovat pole své působnosti. „Probouzení“utlačovaných souvisí i s tím, jak bude film jako branže symbolicky mluvit do světa – a Oscaři jsou asi nejviditelnějším nositelem této symbolické energie filmu. Tedy nejen umělecké, ale i ekonomizující (film je především byznys, dokonce průmysl) a také politické.

Je to vaše vina!

Výrazná obměna oscarové akademie, jejíž složení je dnes už mnohem pestřejší nejen co do barvy kůže, ale i genderu, vedla k proměně vítězů, jak se chtělo. Konzervativní Amerika, očekávající od filmu pořád hlavně smích a slzy – tedy zábavu, ne osvětu, mezi nominovanými postrádala skutečnou hvězdu (s výjimkou Anthony Hopkinse), na níž klasický film stojí a bez níž padá, jak ostatně potvrdil zájem o letošní politické Oscary. Byly časy, kdy se na ceremoniál dívalo přes padesát milionů Američanů, letos jich bylo jen necelých deset milionů. Film je masové umění, s klesajícím množstvím diváků se snižuje jeho vliv. Posedlost sledovaností je ve filmové branži strachem z přerušení výroby a toků peněz, obavou před průmyslovou smrtí. O politizaci filmu píší konzervativní i jiní komentátoři, lidé u televizí svým vypínačem na dálkovém ovládání ale hlasovali dost jasně. Nejsou-li hvězdy, nejsou diváci, není film. A těch, které by stály za řeč, letos podle debat kritiků moc nebylo. A když už, pak s jasným politickým nábojem: filmy o nerovnoprávnosti, o diskriminovaných a vylučovaných ze společnosti, filmy ukazující prstem na většinovou společnost jako vítězný Nomadland – toto je vaše vina!

Hollywood se od svého vzniku pere s nálepkou politikaření a levicovosti, je považován za věčně podrývavý prvek v americké společnosti. Přitom se zdá, že skoro opak je pravdou. Film nevzniká jako umění nadšenců s kamerou, kteří chtějí zachycovat svět a hledat jeho tajemství, nýbrž jako zábavní podnikání průmyslového charakteru: masová zábava pro všechny, ve které budou všichni součástí byznysového plánu, jehož naplnění spočívá v šíření filmového kouzla. Film dlouho ztělesňuje americký sen, možnost každého získat svůj úspěch a slávu. A také možnost být natočen.

„Každý dnešní člověk si může činit nárok být filmován,“píše v roce 1935 ve své proslulé práci o Uměleckém díle v době jeho technické reprodukovatelnosti německý myslitel Walter Benjamin. Filmy nepodrývají kapitalistický systém, ale naopak ho podporují tím, že ho zviditelňují jako prostor, ve kterém nakonec může být každý. Není nic, co by vyjadřovalo moderní kapitalismus lépe než právě filmový průmysl, tvrdil Benjamin. Je tomu mimo jiné proto, že „film prolomil starou hérakleitovskou pravdu, která říká, že bdící lidé sdílejí společný svět, kdežto ti, kteří spí, mají každý svůj. A neprolomil ji ani tak znázorněním snového světa, nýbrž tím, že stvořil figury kolektivního snu, jako je například Mickey Mouse, známý po celé zeměkouli.“

Systémoví revolucionáři

Hypnotická podstata filmového obrazu, blížící se prožívání a vnímání psychotika, se stala světem, který je uměleckou halucinací. Fiat ars – pereat mundus neboli Budiž umění, i kdyby měl zmizet svět, píše Benjamin v závěru svého eseje s odkazem na zvrácené ideje fašismu, jehož vizionářská síla se po válečné destrukci civilizace naplňuje až dnes. Tedy

KRESBA LELA GEISLEROVÁ v době, kdy je celý svět jen globální mediální iluze, pouze filmem plným hvězdných figur z kolektivních snů.

Ve filmu se shromažďují všechny protiklady a veškeré napětí systému (aparátu), z něhož najednou vypadlo umění jako území rituální ochrany výjimečnosti a pravosti díla. Kopie splní stejnou roli jako originál, který existuje už jen v mediálně budovaném obrazu filmové hvězdy. „V okamžiku, kdy již nelze k umělecké produkci přikládat měřítko pravosti,“argumentuje Benjamin, „mění se zásadně i celková sociální funkce umění. Namísto rituálu je umění fundováno jinou praxí: totiž politikou.“

A tak se politika přirozeně zjevuje i v Hollywoodu, nejjasněji potom ve zmiňovaném a znovu a zase problematizovaném levičáctví tvůrců, kteří chtějí podrývat ten krásný sen, z něhož sami těží. Řada z nich naráží na rigidní a konzervativní producentský systém, ale nakonec přece jen vytvářejí díla, která jsou politicky či společensky podrývavá, subversivní – jenže zase jsou to filmy, stroje na sny a peníze. Je těžké být v Hollywoodu revolucionářem, protože chcete-li dělat film, musíte dělat byznys. Kdo má peníze, rozhoduje, což platí i o pronikání jiných než bílých lidí a žen do důležitých výkonných funkcí.

Z pohledu opakovaného čtení benjaminovské kritiky je ale důležité, že film zviditelňuje konflikt mezi aparátem (kamerou) a jeho předmětem (hercem), kterým je, jak bylo řečeno, potenciálně každý.

Patří k oblíbeným klišé, že „politika do sportu nepatří“. A říká se to i o filmovém umění. Nic z toho však není pravda, politika se s filmem (a s dalšími obory) prolíná odjakživa. Líbí se to však divákovi? Mizerná sledovanost letošních Oscarů o tom hodně napovídá.

Film je mocná i nebezpečná politická síla, díky níž se dá manipulovat svět a vytvořit obraz přesně takový, jaký kdo k přesvědčování a usměrnění lidí potřebuje