Když jsou Oscaři až moc bílí
Tato změna usiluje o stanovení testovatelných výkonů, které lze dokonce za určitých společenských podmínek přejímat. To umožňuje nový výběr, výběr před aparaturou, z něhož vycházejí vítězně hvězda a diktátor,“končí Benjaminova miniúvaha o proměně politiky skrze filmové médium. Ve třicátých letech minulého století ani nemohla dopadnout jinak, ale upřímně řečeno, měla by dnes, po 86 letech, jiný výstup?
Chceš vidět, co je?
Jak se film proplétá s politikou kapitálu, výtečným způsobem předvádí původně největší favorit letošních Oscarů, film Davida Finchera Mank. Příběh o Hermanu J. Mankiewiczovi, scenáristovi filmu všech filmů Občan Kane (pravidelně v anketách vedle Hitchcockova Vertiga uváděn jako nejlepší film všech dob) režiséra Orsona Wellese, zobrazuje jistý zlom ve vývoji filmu, který metaforicky řečeno „chce víc mluvit než jen ukazovat“. Kromě osobní roviny a Mankovy práce na scénáři pro Kanea se tematizuje něco jako smysl filmové tvorby. Do zábavy a sledování všemožných peripetií života vstupuje, podobě jako v Občanu Kaneovi, politika. Tedy snaha kumulovat sociální energii, která vede k moci a radosti z ovládání lidí a peněz. Film či filmař se v jedné ze závěrečných scén ukazuje v dvojaké roli šaška, který umí pobavit a velmi ostře popíchnout, ale jehož limity jsou většinou pouze služebné. Tvůrci buď pracují pro systém a zábavně rozmnožují vložené peníze, anebo musí z kola ven. Filmař je instrument, jeden z nástrojů velkého stroje, a když není schopen sloužit, je třeba ho vyměnit.
V Mankovi se to explicitně děje při sestřihu předvolebních reportáží, které jsou manipulované ve prospěch konzervativního kandidáta. Je to zdánlivě jen okrajová scéna, ale ve skutečnosti centrum snímku, které celý kolos pohání. Podstatou filmu je střih, tvrdil Orson Welles, pro něhož Mank pracuje, střih umí vyjmout kus světa a přiřadit do něj úplně jiný kus tak, aby to vytvářelo dojem pravdivosti. Pravdivá lež, která je v základu filmu, najednou Manka v dalším domýšlení děsí, protože film umí být čirá propaganda. V Mankovi diváci dohlédnou na dno systému, jemuž film dělá krásný a zajímavý obal, přičemž se ve vypjaté situaci ptá: chceš vidět, co je (fajn, zajímavá idea, jenže kdo ví, co to je, hledej), anebo se přidáš ke skupině filmových designérů, kteří dokážou přistřihoval filmy jako stroj, jehož program se snadno stává výbavou každého průmyslového tvůrce, jak právě potřebují?
Stroj si tu a tam – jak dokazuje právě dodnes adorovaný, ale málo viděný Občan Kane – dovolí nějakou tu sebekritiku, bezohledný pohled do svých střev, ale jenom proto, aby filmem opět potvrdil sám sebe. Nakonec všichni ti idealisté a levičáci v Hollywoodu, směje se Mankovi hlavní Producent, chtějí být slavní a mít peníze…
Identity vedou
Aktivistické předělávání Hollywoodu podle pravidel politiky identit, které se kromě Oscarů odrazilo i na kritice Zlatých glóbů, jež jako příliš bílé a diskriminační odmítla vysílat NBC a Tom Cruise kvůli tomu dokonce vrátil všechny své sošky, míří primárně na špatné mocenské poměry, nikoli na systém sám. Na dělení slávy a vlivu, méně již na princip produkce nerovností, který není ani tak v paritě zastoupení v institucích, nýbrž v diverzifikaci a roztáčení kapitálu. A to přesto, že vítězné filmy patří spíše do kategorie „nezávislých
filmů“a nejsou těmi, kdo se starají o bazální metabolismus systému. Už nestačí, že každý má právo být natočen a na chvíli si užít svých pár vteřin slávy, ale každý má mít „právo být hvězdou“, stát se onou strhující figurou kolektivního snu.
Hollywood se narovnává podle pravidel rozpravy politiky identit, což povede k tomu, že hvězdné jeviště bude pestřejší po všech možných stránkách. Pestrost krásnějšího a spravedlivějšího cinevarieté může časem dosáhnout toho, že rozdíly mezi barvou kůže, vírou či sexuální identitou přestanou hrát v podvědomí diváků jakoukoli roli. Cinevarieté Hollywood vychová své diváky už jen tím, že na stage pustí všechny, kteří ve filmu jsou. Otázkou ale je, zda se tím něco změní v samotném stroji Filmu, ve kterém se všechny tyto revoluční změny dnes dějí.
Vraťme se tedy na konec k Benjaminově metafoře Myšáka Mickeyho jako prototypu kolektivního filmového snu. Mickey Mouse je Mickey Mouse právě proto, že každému je jedno, jestli je modrý, černý nebo žlutý, a může tak bez problémů skrze něj univerzálně filtrovat všechny své potlačené a nenaplněné touhy, s nimiž si neví rady. Mickey Mouse světa identit z kina spíše vyhání zpátky do velmi reálného života, kde se všechny ty frustrace každodennosti lidských životů filtrují už mnohem bolestnějším způsobem. Fiat mundus – pereat ars.
Mickey Mouse je Mickey Mouse proto, že divákovi je jedno, jestli je modrý, černý nebo žlutý, a může tak skrze něj univerzálně filtrovat všechny své potlačené touhy