Uvědomělí i samolibí

Osobní výběr ze světového tisku

Západní levice se mění. Její posun od důrazu na sociální témata k politice identity (rasa, etnicita, víra, gender) se u nás vykládá jako anglosaská ulítlost. Jenže tento trend se šíří i na starém kontinentu, zejména v Německu.

Výrazným kamínkem do mozaiky je levicová politička a rodačka z komunistické NDR Sahra Wagenknechtová (opora postkomunistické strany Levice) se svou knihou Die Selbstgerechten. Ten titul lze převádět do češtiny různě. Na webu už se objevily varianty jako neomylní, dogmatičtí či nesnášenliví, leč autor této rubriky dává přednost výrazu samolibí.

Wagenknechtová míří na ty, kterým se říká progresivisté, levicoví liberálové či pokrokáři. Píše o „lifestylové levici“, levici životního stylu, kterou víc než sociální problémy zajímají otázky způsobu života a morální kádrování. Změnila strany, dala se k vítězům globalizace a tradiční voliče nechává napospas AfD.

Wagenknechtová nesděluje nic nového. Přesto její kniha strhla vlnu reakcí, polemik a recenzí. Čímž samozřejmě jen posílila dojem, že ťala do živého.

***

Často zde bývá citován Gabor Steingart, novinářský veterán s darem názorného a stručného jazyka. O citované knize píše na svém webu news.gaborsteingart.com takto.

Wagenknechtová líčí, jak v praxi funguje politika identity a teorie společnosti singularit, jíž si získal německé progresivisty sociolog Andreas Reckwitz. Líčí prostředí, ze kterého se vytrácí společenská mobilita směrem vzhůru (výtah ze spodních vrstev k horním) a lidé z různých prostředí se osobně už skoro nesetkávají.

O vztahu k této nové levici, světaznalé a vzdělané, pak píše: „Mnohým jsou nesympatičtí sklonem k tomu, že svá privilegia pokládají za osobní ctnosti a svůj světonázor i styl života vydávají za vzor.

Přitom počet myšlenkových příkazů a pravidel chování stoupá tak rychle, že normální člověk – tedy lidé, kteří se musí každodenně zabývat jinými věcmi než diskursivní ostražitostí – s tím nemá šanci držet krok.“

Steingart to shrnuje: „Identitářství vykvétá v chráněném prostoru vlastního biotopu. Vznikají politické monokultury nepovažující ostatní už za sousedy, kamarády ze školy, kolegy z práce či kumpány z hospody, ale za mediální obraz nepřítele. Ze střílen vlastního počítače pak sami reagují nenávistně.“

Co s tím? Společnost singularit si musí hlídat, aby se nestala společností kuriozit. Jak to kdysi řekl levicový intelektuál Kurt Tucholsky: „Skeptický katolík je mi milejší než věřící ateista.“

V listu Die Welt knihu obsáhle reflektuje Monika Maronová, asi největší žijící spisovatelka z bývalé NDR, ale ne režimní, roku 1988 odešla na Západ. V červnu bude mít 80. narozeniny, její krajanka Wagenknechtová je o generaci mladší, ročník 1969.

Z textu Maronové čiší souznění s autorkou i tím, co lifestylové levici vyčítá: „Se svatým hněvem píše o ztrátě empatie a domýšlivosti elit.“I Maronové vadí, že soupeření přerůstá v nepřátelství, politika genderu a identity se mění v obsesi, a varuje-li někdo, že to ohrožuje soudržnost společnosti, je pasován na tmáře, reakcionáře a pravičáka. Řekněme, že Maronová píše podle očekávání.

Těžší je předvídat reakci Tobiase Beckera v magazínu Der Spiegel. Tedy v listu považovaném mnohými za mediální vlajkovou loď té nové levice, jíž Wagenknechtová vyčítá dogmatismus. Tam přece nelze jen tak napsat, že autorka má pravdu. Ale nemá-li recenzent působit jako trouba, nemůže ani napsat, že je to vše lež, dezinformace a populismus.

Becker to řeší jako profík. Nejprve uvede úlitbu bohům pokroku: „Flirtuje Wagenknechtová s pravicovými populisty? Střílí divoce kolem sebe – na Fridays for Future, na EU, na politiku identit.“Jenže pak k dodá: „Ale: nezřídka se trefuje.“Že by se trefila i do redakce mediálního pilíře pokroku? Ale kdež. Becker za její cíl označuje das woke Milieu. Rozuměj: ne my, ale „woke prostředí“, nějací radikální pošahanci.

Wagenknechtová nesděluje nic převratně nového, přesto její kniha strhla vlnu reakcí, polemik a recenzí. Čímž samozřejmě jen posílila dojem, že ťala do živého.

***

Zde si autor rubriky dovolí osobní pasáž. Nechápe, proč se i u nás používá anglismus woke, nanejvýš se překládá jako probuzení. A protože sám strávil část života v husákovské verzi tohoto prostředí, pamatuje si jeho jazyk i to, s čím hnusným se pojil, při redakční práci sahá právě do jeho zásobníku – ke slovu uvědomělí, respektive uvědomělé prostředí.

Ještě dost lidí si pamatuje výrazy typu třídně, politicky, ideově uvědomělí. Zatím není důvod, proč se této zkušenosti a ostražitosti zbavovat.