Pod jhem nacistů i Sovětů
Paradoxy lužickosrbského vítězství nad nacismem přinášejí nečekané pády a dějinné zvraty
Dovolím si prohlásit, že druhá světová válka zdechla v Hórkách, neboť útok polního maršála Schörnera byl posledním nesmyslným útokem Hitlerovy armády. Její nejvyšší velitel se totiž mezitím v Berlíně zastřelil.
Tato slova napsal spisovatel Jurij Koch v povídkové reportáži Modrá vrána a konstatoval tak, že Lužičtí Srbové by měli být přítomni u oslav konce druhé světové války jako její vítězové. Jenže Lužičtí Srbové většinu z dosavadních šestasedmdesáti výročí prožili v ofsajdu: ač je nacistický režim utiskoval, jako občané země, která válku rozpoutala a prohrála, si oficiálních oslav pádu třetí říše užili málo. V NDR, pod niž Lužice spadala, se do roku 1965 slavil 8. května Den osvobození, později na oslavy došlo jen dvakrát při kulatých výročích: při třicátém v roce 1975 a čtyřicátém roku 1985.
Od německého znovusjednocení v roce 1990 se Den osvobození jako poděkování Spojencům za odpoutání od vlastního fanatismu rozhodlo oslavit až teprve loni hlavní město Berlín. A spolu s ním si konec druhé světové války oficiálně připomněli i lužickosrbští přátelé, mnozí z nich poprvé v životě.
Nacismus v srbské Lužici
Když se nacismus dral k moci, používal k propagandě v Lužici plakáty s krásně vymalovanými Lužickými Srby v krojích, vyzývajícími před volbami roku 1933 k podpoře Adolfa Hitlera. V dobových novinách se lze dočíst, že existovaly lužickosrbské vlajky s háknkrajcy, führer se vyfotil s ženou v dolnosrbském kroji. Pak ale byl lužickosrbský národ po dvanáct let vystaven šikaně režimu, který dozoroval kulturní a politickou lužickosrbskou činnost skrz policejní oddělení Wendenabteilung, jež ale fungovalo už od roku 1920. Nacisté zakázali tiskoviny (předposledním vycházejícím periodikem byl rukou psaný časopis Gmejnska heja, jejž do června 1938 produkovali studenti Lužického semináře v Praze), zastavili spolkovou činnost a ponoukali Srby k tomu, aby s dětmi mluvili německy. Učitele a faráře odesílali do německojazyčných oblastí, naopak do Lužice přicházely prověřené kádry, neschopné lužickosrbského slova.
Pro představu o dobové atmosféře citujme titulky z Lužickosrbského věstníku z roku 1937: „Poslední zbytek vyučování lužickosrbského jazyka v Budyšíně odstraněn“, „Lužickosrbští učitelé nesmějí s dětmi mluvit mateřským jazykem“, „Opět lužickosrbský učitel přeložen do německého území“, „Lužickosrbská kazatelská evangelická konfese zakázána“nebo „Lužickosrbským studentům se znemožňují studie“.
Konkrétněji týž časopis zmiňoval osud lužickosrbského studenta Karlovy univerzity, jenž byl zatčen na hranicích, když mířil do Prahy, anebo faráře, který se poslušně zřekl mateřštiny a začal oddaně kázat německy, načež se jeho farníci rozčílili a v autobusech začali hromadně dojíždět do sousedních farností, kde se kázalo lužickosrbsky, takže jejich duchovní – vystaven každou bohoslužbu prázdnému kostelu – rezignoval a kázal znovu tak, jak si farnost přála.
A buďme ještě konkrétnější: publicistka Marja Grólmusecová byla stíhána jako komunistka a kvůli svému politickému přesvědčení skončila v koncentráku v Ravensbrücku, kde po deseti letech věznění zemřela na celkové útrapy a komplikace po pozdě vykonané operaci tumoru. Kněz Alojs Andricki (od 13. června 2011 první blahoslavený Lužický Srb) byl zatčen v lednu 1941, protože kázal proti nacismu. Básník Jurij Chěžka byl už roku 1939 vzat do vazby a vyšetřován gestapem, následně byl povolán do armády a rukoval na frontu; zmizel v Srbsku při pokusu přeběhnout k partyzánům. Političtí činovníci byli odsunuti z Lužice nebo zatčeni, a to najmě pro styky s českým a polským odbojem.
Básnířku Minu Witkojcovou gestapo zase poslalo do vyhnanství do Erfurtu (na pobyt i zážitky z osvobození reagovala poémou Erfurtské vzpomínky, jež dřív než lužickosrbsky vyšla česky). Vyšívačku Pawlinu Krawcowou úřady sledovaly „pro záměrnou a vědomou kulturní propagandu lužickosrbského lidového umění“. Roku 1938 ji při návratu z Prahy zatklo gestapo a propustilo až po třech letech, kdy byla „na smrt nemocná“– zanedlouho skutečně zemřela. Učitelka a spisovatelka Marja Kubašecová dokonce z mesianistických pohnutek vstoupila do NSDAP, po válce kvůli svému škraloupu nesměla znovu učit. A jakožto říšští občané Lužičtí Srbové museli standardně sloužit ve wehrmachtu a bojovat na frontě.
Místa krveprolití
Éra nacismu vyvolala v lužickosrbských generacích, které ji zažily, reflex bát se projevit veřejně lužickosrbsky. Přináší to i kuriózní momenty: v jednom lužickém starobinci leželi spolu nedávno na pokoji půldruhého metru od sebe dva staříčci. Neznali se, nemluvili spolu ani s personálem zařízení, ten je proto měl za přestárlé. Když do domova nastoupil nový ošetřovatel, který si při úklidu pokojů prozpěvoval lužickosrbsky, oba klienti se rozmluvili a překvapeně zjistili, že soused na lůžku je rovněž Lužický Srb.
Braniborsko
Sasko
NĚMECKO ČESKO
DOLNÍ LUŽICE
HORNÍ LUŽICE
Roku 1945 rovinatá Lužice posloužila Rudé armádě při tahu na Berlín. Ofenziva začala v zimě, na Velikonoce se vojska dostala do nitra Lužice. Křižerům na koních (toho jara jen starcům a chlapcům) nad hlavami létaly bombardéry. Když se některý přiblížil, velikonoční jezdci se rozjeli do stran, aby netvořili cíl, po přeletu letadla se zase sjeli k sobě a dál zvěstovali o zmrtvýchvstání Krista.
Na konci dubna vypukly boje v „údolí smrti“mezi obcemi Halštrow, Pančicy a Hórki, kde se druhá polská armáda generála Karola Swierczewského střetla s německou armádou polního maršála Ferdinanda Schörnera. Padly dvě stovky Poláků, protože Němci je v krásném údolí zavřeli a nijak nešetřili. Útočili i letecky, a to dokonce i na označený transport raněných vojáků (nicméně Poláci si porážku zanedlouho vybrali nazpět, protože jako rozhodující síla 8. května dobyli Budyšín).
Jako připomínka bitvy byly v Chrósćicích vztyčeny dva pomníky. Malý z roku 1967 je trojjazyčný – polsky, lužickosrbsky a německy nese nápis „Na paměť polských hrdinů, kteří padli v dubnu 1945 v boji proti fašismu. Jejich oběť nechť je nám věčným pokáráním“, jenž je doplněn freskami smutné matky, umírajícího vojáka a přísahající ruky. Protože se však pomník zdál nedostatečně odpovídat významu někdejších událostí, přibyl roku 1980 druhý, velký, v podobě orlího křídla. Jeho odhalení se zúčastnilo čtyři tisíce místních, polských důstojníků a veteránů i politiků obou tehdejších států. Každoročně se 28. dubna k pomníkům přijíždí poklonit polská delegace, vzpomenout smutné boje byl 20. září 1975 také krakovský kardinál Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II.
Vzhůru do Čech
Se strachem na jaro 1945 vzpomínají lužickosrbské ženy. Jestliže nacisté se chovali strašně, sovětské představení prý bylo ještě horší. Lužičtí Srbové si sice vyvěšovali na dveře domů cedulky, na nichž azbukou informovali: Zde bydlí Slované, ne Němci. Leč nepomáhalo to, zabitých a znásilněných bylo mnoho. Děsivé vzpomínky jsou asi logické, protože mezi ruským a německým působením v Lužici byl rozdíl: Němci tu byli doma, území neokupovali, nerabovali na něm ani nikoho neznásilňovali, zatímco Rudá armáda ano, protože se přišla mstít. Navíc Rudoarmějci nejspíš nevěděli, že v Lužici žijí Slované – kdo by je taky čekal po průchodu stovkami kilometrů slezského německého území.
Na druhou stranu ze vzpomínek plyne, že když Rusové zjistili, že s místními se lze domluvit slovanským jazykem, jejich chování se změnilo k lepšímu (než se napili a pokračovali ve znásilňování). Poláci zase byli nadšení, že narazili na katolíky, a tak se s nimi pomodlili… načež je nezřídka okradli. Byly i nehody; smutně skončila třeba sestra zmizelého Jurije Chěžky: obutá v pánských botách, které zíraly zpod brány statku, byla procházejícími vojsky považována za číhajícího nepřítele – a proto střelena.
Lužice se po průchodu fronty stala zbídačelou a hladovou zemí. „Denně desítky lidí chodily až z Drážďan žebrat do Lužice na statky, přičemž tito prosebníci byli ochotni dát za kus chleba všecko zbylé zlato, které doma našli. Marně, protože sedláci stejně neměli co nabídnout.“Cennosti ztratily cenu, vzpomínala v Lužickém semináři před dvěma lety Rosalia Jelínková, proč přesídlila do Čech.
České země se totiž jako oblast málo dotčená tvrdou frontou hladu vyhnuly. Řada mladých Lužických Srbů proto odešla za prací do Čech – dívky často do měst do služby, jiní zakotvili jako dělníci a dělnice v textilkách ve Šluknovském výběžku, kde zachovalým továrnám ke strojům chyběli lidé. Mnozí už zůstali, jazyk dětem ale bohužel spíš nepředali; naopak se sami od nich snažili zlepšit v češtině, takže Lužičtí Srbové v tuzemsku asimilovali. Silná lužickosrbská emigrace po válce do Čech každopádně byla primárně motivovaná ekonomicky, nikoli národnostně coby úlevný útěk před Němci po zkušenostech s nacismem, jak tato emigrace bývala dříve interpretována. Mimochodem, díky této emigrantské vlně máme lužickosrbského mistra republiky v boxu, pana Michała Michałka.
Ve stabilizovaných Čechách zanedlouho vzniklo lužickosrbské gymnázium. Historicky první taková škola na světě se stěhovala mezi Českou Lípou, Libercem a Varnsdorfem a její studenti následně tvořili pilíř svého národa v druhé půli století. Pilní našinci též pořádali sbírky protektorátních vlajek, které odesílali do Lužice s vysvětlením, že je škoda je ničit, když je stačí převrátit a hnedle je z praporu vlajka lužickosrbská. A v Praze, kde se usadili demokratičtí lužickosrbští politici, se rozhořel souboj s Budyšínem, zůstane-li Lužice demokratická, nebo se přikloní ke komunismu.
Z příběhu nejmenšího slovanského národa lze vypichovat různé detaily a být si jist, že takřka všechny budou českému čtenáři neznámé. Jestliže jsme si v květnu připomněli konec druhé světové války, podívejme se, jak s Lužickými Srby zatočila éra nacismu.
Na jaro 1945 lužickosrbské ženy vzpomínají se strachem. Jestliže nacisté se chovali strašně, sovětské představení bylo ještě horší. Zabitých a znásilněných bylo mnoho.
Paradoxy dějin
Pak už to šlo ráz naráz. Odsun Němců z Československa a Polska znamenal, že ti lidé museli někam jít. Naši Němci zamířili většinou do Bavorska, ti slezští ale byli přesídleni namnoze do Lužice. Vesnice se promíchaly, obyvatelstvo splynulo – aspoň na papíře. V reálu tam, kde do konce války byla obec dominantně lužickosrbská, najednou byla víc německá a za následující desetiletí třeba plně germanizovala. Lze říct, že přistěhování Němců ze Slezska do Lužice byla největší lužickosrbská národní katastrofa – ve smyslu absolutního i relativního úbytku mluvčích jazyka za jednu generaci.
Zatímco nacisté v destrukci lužickosrbského života cílili na školy, kulturu a instituce, ale do venkovského života zasahovali méně (díky tomu Lužičtí Srbové zažívali praktičnost svého jazyka v komunikaci s ruskými a polskými válečnými zajatci, kteří byli na lužických statcích přiděleni na práci), tentokrát dorazil německý živel přímo do vesnic. Svou netolerancí především v evangelických oblastech, jež byly k cizákům oproti uzavřenějším katolíkům vstřícnější, lužickou srbštinu zlikvidoval. Germanizátorem už nebyl ouřada z města ani člen NSDAP, nýbrž obyčejný venkovan a soused.
Poválečný příchod Němců odsunutých do Lužice je dodnes tabuizované téma; v tradičně rodinné společnosti je totiž problém otvírat bolístky, když prarodiče jsou mnohdy naživu. České prostředí odsun zpracovalo za uplynulá desetiletí vědecky, literárně, filmově, rozhlasově, ale je to je půlka příběhu – příběh o odchodu. Druhá půlka, příběh o příchodu, zůstává neznámá. To je paradox lužickosrbského života ve dvacátém století po německém boku: útlak nacistický byl děsivý a Lužičtí Srbové z něj byli vysvobozeni starostmi se soužitím s dalšími, původem nedomorodými Němci. Až další generace příchozích Němců se cítí být v Lužici doma. Kvůli chabé znalosti dějin ale mnohdy netuší, že doma tu je kromě německého národa ještě jeden – a sice ten lužickosrbský.
Autor je sorabista a předseda Společnosti přátel Lužice