Nový koncertní sál je hotová věc
S Romanem Bělorem, ředitelem festivalu Pražské jaro, o koncertech, na kterých jsou testováni účinkující i diváci, o omezeních při streamování i nejistém programu
To, co teď zkoušíme, tedy koncerty s omezeným počtem diváků za splnění asi patnácti poměrně drakonických kritérií, by mělo být zdrojem poučení či výchozím stavem, ze kterého se budou při zlepšení situace ubírat omezující parametry. Na konci je kýžená normální doba.
LN Je tedy možné, že se v průběhu festivalu dostanou do hlediště další diváci?
Vybrali jsme čtyři koncerty, dva úvodní s Collegiem 1704, koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu s Františkem Mackem a pak závěrečný koncert s Českou filharmonií a Markem Wigglesworthem. Kdyby bylo možné v polovině festivalu opatření spolehlivě a bezpečně rozvolnit, samozřejmě nějaké koncerty pro diváky rádi uvolníme. Netoužíme po ničem jiném, než aby tam diváci mohli být, na druhé straně chceme, aby byli v bezpečí a nechceme, aby Pražské jaro bylo kritizováno, že rozvolňuje víc než státní orgány, které za to nesou odpovědnost. Nekritizuji vládu za to, že musela něco dělat, protože každá vláda by musela dělat nepopulární opatření. Vláda však nebyla konzistentní v čase a objevily se tam prvky populismu a předvolebního konjunkturalismu, které se opakovaně nevyplatily. Je patrné, že resorty mezi sebou nekomunikují ideálně, cítím malou koordinaci a vzkazování přes média. Přitom máme vrchního odborného velitele či koordinátora, kterým byl původně pan Prymula, nyní doktor Smejkal. To jsou kormidelníci, které by měli poslouchat ministři, premiér a prezident.
LN Na co se těšíte z letošního ročníku nejvíce?
Jsem rád, že se přes všechny problémy podařilo zachovat některé pocty a témata festivalu. Připomínáme Igora Stravinského, i navzdory změně programu jsme zachovali závěrečný koncert s Českou filharmonií, což má pro oba subjekty velkou symboliku. Máme společná výročí, Pražské jaro bylo založeno k padesátému výročí založení filharmonie a prvnímu výročí konce druhé světové války. Jsem velmi rád, že jsme našli řešení pro Mou vlast na samém úvodu festivalu. Zde měl být přidanou hodnotou jeden z nejslavnějších dirigentů současnosti Jurowski se skvělým berlínským orchestrem, ale alternativa s Václavem Luksem a Collegiem 1704 je neméně zajímavou přidanou hodnotou, na to se velmi těším. Je to pokus připomenout zvukový obraz díla z doby, kdy bylo v roce 1882 premiérováno. Pak jsou v programu zdánlivé drobnosti, které jsou ale velmi důležité, například Huelgas Ensemble připomene jednoho z největších skladatelů renesance Josquina des Prez. Jsem také rád, že Vojtěch Semerád se svým ansámblem Collegium Marianum připomene Kryštofa Haranta, renesančního politika, skladatele a cestovatele. S tím je spojeno i smutné 400. výročí konce stavovského povstání v roce 1621, jehož byl tento významný muž obětí.
LN Jakým způsobem ovlivní dvě poslední narušené sezony plánování budoucích ročníků po stránce ekonomické?
Musíme to zvládnout. Zásadní je pro nás stabilita podpory ministerstva kultury i města Prahy. Musím též ocenit, že s námi zůstávají korporátní a privátní podporovatelé včetně donátorů z řad diváků. Minulý rok jsme zvládli stabilně, letos zřejmě skončíme s mírným schodkem, ale neměl by to být schodek zničující.
LN Mluvíte o uskromnění, jak v téhle perspektivě vypadá projekt nového koncertního sálu v Praze?
Budeme se muset uskromnit jako občané. Nemyslím si, že bychom umírali hlady, společnost je vyspělá a oproti mnoha jiným zemím jsme bohatí, to si často neuvědomujeme. Naše uskromnění může vypadat jako zpomalení či zastavená růstu životní úrovně na pár let, ale je to zastavení na úrovni, která je luxusem proti osmdesáti procentům obyvatel Země.
I ve špatných dobách je dobré dělat významné projekty. První republika zdědila velmi složitou situaci po první světové válce: statisíce obětí, řádila španělská chřipka, republika musela platit část reparací za Rakousko-Uhersko, bylo tu nesčíslné množství problémů. Ale heslo „Československá demokracie staví“platilo, intenzivně se stavělo téměř po celé meziválečné období a dnes si Prahu nedovedeme představit bez prvorepublikových staveb. My jsme po roce 1990 postavili nové dopravní spojení, rozšířili metro, ale nepostavili jsme jedinou významnou veřejnou budovu. Výjimkou je Národní technická knihovna v Dejvicích, která je součástí kampusu ČVUT a dalších vysokých škol, ale veřejnou budovu jsme nepostavili ani jednu. To je svým způsobem hrozivé.
Český a pražský hudební život nový sál urgentně potřebuje, kvůli kapacitě, akustice, dostupnosti... Těch důvodů je zhruba deset, vzájemně se akcelerují a jsem velmi potěšen, že po patnácti letech, kdy se o tom mluví, se celá věc pohnula. Nechci se chválit, byl jsem členem spolku, který začal rozeznívat tyto struny, spolu s Martinem Grosem, architektem Josefem Pleskotem, Jiřím Bělohlávkem a Janou Vohralíkovou. Na místo po zesnulém Jiřím Bělohlávkovi do naší pětice nastoupil Jakub Hrůša a spolek stále existuje a pracuje. Jsem nadšen z toho, že iniciativu převzalo hlavní město Praha a jeho Institut plánování a rozvoje. Koncertní sál je součástí volebního programu všech politických stran, což považuji za velmi šťastné. Bylo by smutné, kdyby se z tohoto veřejného zájmu zbytečně stala politická půtka. Nyní musíme hlídat, aby se to postavilo dobře, za rozumné peníze, aby to nebyl pomník, nýbrž živý dům, který bude žít 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a 365 dní v roce. Věřím, že to bude symbol a impuls pro novou generaci a novou éru hlavního města i české hudební kultury.
LN Mluvíte o tom, jako by to byla hotová věc.
Je to hotová věc. Už máme hotovou a prestižním zahraničním konsorciem zpracovanou studii proveditelnosti, což vytváří prostor pro profesionální doladění stavebního programu a je to také první krok k přípravě mezinárodní architektonická soutěže. Kromě toho se paralelně tvoří urbanistický plán Holešovic a zároveň rébus dopravního řešení na Vltavské. Myslím, že už jsme dost daleko a není cesty zpět. Vedení města počítá s tím, že investice na přípravu a realizaci architektonické soutěže bude mezi prioritami, které by měly odolat covidu. Shoda v této věci napříč politickým spektrem je v Česku vzácností, které si musíme vážit a pečlivě o ni dbát.